Desátá cesta do Itálie

Při psaní nadpisu tohoto článku mi došlo, že tato naše cesta do Itálie byla vlastně cestou jubilejní - desátou.

Počítám jen cesty, které jsem absolvovala s manželem. Kdysi, před mnoha lety, jsem byla na dámské jízdě s dcerou v Caorle, ale to bych nenazývala cestou do Itálie, ale spíš poutí na Václavák. Caorle, Bibione a další města nedaleko Benátek jsou sice rájem rekreantů, o čemž svědčí kilometry deštníků na plážích, za nimiž se tyčí hotely, ale pokud člověk na chvilku neunikne z pláže a nepodnikne alespoň návštěvu Benátek, pozná z Itálie pramálo. Takže, byla jsem, viděla jsem, Benátky navštívila (naštěstí), ale mezi své italské cesty ten týden nepočítám.

Jak vidím, jen jsem začala psát a hned jsem odbočila.

O letošní naší cestě bylo v podstatě rozhodnuto už minulý rok v prosinci. Od cestovní kanceláře Atlantika Brno nám přišel katalog s nabídkou 20% vánoční slevy. Jedinou podmínkou bylo, uhradit alespoň zálohu do 22. prosince. Na rozhodování jsme měli tři dny. Probírali jsme se katalogem a zvažovali, zda tuto nabídku využijeme, či nikoliv. Současně jsme si vytipovávali místa, kam bychom mohli jet. Italské pobřeží máme, až na podpatek od Bari po Taranto a pobřeží Ligurského moře od La Spezie k Janovu, projeté celé. V těchto dvou "neprobádaných" oblastech jsme však neobjevili nic, co by se nám líbilo. Před čtyřmi roky jsme byli v Kampánii a zaujala nás členitost jejího pobřeží, Národní park Cilento a starobylá městečka, která jsou jako orlí hnízda vysoko v kopcích. Vybrali jsme si z katalogu a zajistili si ubytování v městečku Ascea v hotelu a rezidenci Solone.

V pátek 17. června 2011 jsme vyjeli z Prahy ráno krátce před půl sedmou. Po už mnohokrát projeté trase po dálnici D5 na Rozvadov, kde tentokrát netankujeme. První malou zastávku děláme na německé dálnici A93, kde se na odpočivadle občerstvujeme. Pokračujeme na Mnichov a odtud po A95 na Garmisch-Partenkirchen.

Nikam nespěcháme, zajíždíme proto pod skokanský můstek, na kterém se každoročně na přelomu roku odehrává turné čtyř můstků. Z Ga-Pa jedeme na Seefeld a přes Zirl míříme zadem do Innsbrucku. Vyjíždíme na Bergisel a stavíme u naší oblíbené pumpy. Po chvíli čekání, kdy jsme už poněkolikáté s omluvou upozorněni, že ještě 5 minut a pumpa bude zase fungovat, odjíždíme. Myslím, že z čekajících jsme tam asi vydrželi nejdéle.

Oproti minulým rokům děláme změnu a nenajíždíme za pumpou na Brennerpass, ale pokračujeme po silnici B182, která míří do údolí řeky Sill a vede na Brenner a pak dál průsmykem do Itálie. Důvodem není to, že ušetříme 8 Euro za poplatek, ale chceme vidět údolí a zejména se podívat na Europabrücke.

Zastavujeme na místě, kde se točí autobus a kocháme se pohledem na tento dálniční most a tyčící se Alpské velikány.

Stavíme potom ještě dvakrát, abychom se pokochali tou nádherou. Při všech předchozích cestách jsme jeli vrchem po dálnici a vůbec jsme netušili, jaká krása je pod ní. Silnice se sice místy kroutí, ale okolí se tím představuje z různých úhlů pohledu.

Městečka po cestě jsou kouzelná a malebná. V městečku Matrei tankujeme a pokračujeme dál. Chtěla jsem vidět Brennerské jezero, ale na cestě k němu probíhala stavební činnost, takže jen z dálky jsem zahlédla jakousi malou vodní plochu, která se nachází hned vedle dálnice. Tak snad příště. Městečko Brenner se přejetím hranic jmenuje Brennero - a jsme v Itálii.

Na dálnici najíždíme kus pod Brennerem a pokračujeme po "staré známé trase" dálnicí A22. Před Bolzanem děláme kávovou pauzu a míříme na jih. U Modeny, tak jako tradičně, najíždíme na A1. Tentokrát z ní nesjíždíme v Bologni, jako už několikrát, ale pokračujeme po ní dál na Florencii. Cesta ubíhá bez problémů, k našemu překvapení nebyly, tak jako obvykle, u Bologni žádné kolony. Zato u Florencie - popojíždíme, nebo se "přískoky blížíme" a než se dostaneme ke sjezdu Firenze Sud, trvá nám to hodinu. Kdysi, před lety, jsme z dálnice sjeli v Incise a jeli nocovat do kempu. Ale je ještě celkem brzy, tak pokračujeme dál.

Dálnici opouštíme na sjezdu Valdichiana a jedeme směrem na Lago Trasimeno. U prvního směrníku, označujícího cestu ke kempu sjíždíme. Kemp se jmenuje Badiaccia www.badiaccia.com . Po krátké domluvě dostáváme plánek a místo si máme vybrat sami, kde se nám bude líbit. Ráno je pokladna otevřena od 9 hodin, tak nemusíme nikam spěchat. Zajíždíme na jednu "piazzolu" a parkujeme auto. Stavíme stan a připadáme si trochu jako exoti. Kolem nás, na ostatních piazzolách, což jsou keříky a stromy ohraničené jednotlivé prostory pro ubytované, stojí velké karavany a obytná auta. A my? Malý stan pro dva, který v porovnání s okolím vypadá jako kopeček krtka. Okolo nás, kam oko dohlédne, jsou samí Holanďané. Postavili jsme stan a po večeři vyrazili na obhlídku kempu.

Kromě již zmíněných Holand'anů jsme objevili dvoje Belgičany, jedny Němce a něco málo Italů. Jinak je to holandská kolonie. Sociální zařízení kempu je tak luxusní, že by se za ně nemusel stydět špičkový pětihvězdičkový hotel a i ostatní zařízení je na vysoké úrovni. Přitom kemp má jen tři hvězdičky a při pohledu na plánek, který jsme dostali při příjezdu, je ubytování levné.

Vzhledem k tomu, že se jedná o sladkovodní jezero, měla jsem obavu z komárů, ale kupodivu tam žádní nebyli.

V sobotu 18. června ráno po snídani balíme stan, dáváme věci do auta a jdeme se projít k jezeru. Obdivujeme nádherný a udržovaný trávník, který je mezi vodní plochou a kempem.

V obchodě v kempu si kupuji na památku nějaké pohlednice a při odjezdu s atlasem v ruce říkám mužovi, že bychom se mohli zajet podívat do Assisi, které není odtud tak daleko. Netvářil se nijak nadšeně, ale také neprotestoval.

Cestou se zastavujeme v malebném městečku Passignano sul Trasimeno a potom přes Perugii pokračujeme do Assisi.

g title="Assisi" alt="" class="center" src="http://nd05.jxs.cz/949/045/0e0348608a_77875405_o2.jpg" />

Tři a půl hodiny, které jsme tu strávili, jsou málo. Chtělo by to minimálně celý den. Hlavní památky jsme viděli jen zvenčí a snažili se za tu chvíli vstřebat atmosféru tohoto městečka, které se honosí navíc i názvem "město míru". Asisi budu věnovat celý samostatný článek.

Z Assisi jsme se vrátili zpět do Perugie a natankovali plnou nádrž. Po několikrát už projeté "bezplatné" dálnici A35 (E45) jsme pokračovali do Orte, kde jsme najeli na dálnici A1 a pokračovali na jih, kolem Říma směrem na Neapol. Na sjezdu Nola jsme jeli pak po A30 do Salerna a odtud pokračovali na A3.

Autostrada Sole - sluneční dálnice. Vzhledem k chudým jihoitalským zemím Kampánii, Basilicatě a Kalábrii je bezplatná, ale ... Její stav je žalostný, což v praxi znamená, že v mnoha jejích úsecích jsou místo čtyř proudů pouze dva a rychlost je omezena na 40 nebo 60 km v hodině. V některých úsecích probíhá intenzivní stavební činnost, staví se i nové tunely a vypadá to, že celou A3 staví novou. Hned za Salernem se dostáváme do kolony a šnečím tempem se plazíme k jihu. Nejhorší je to v tunelech. Před Battipaglií se konečně provoz na dálnici trochu rozjíždí a my jí musíme opustit - ale ouha! Dálniční sjezd Battipaglia je uzavřen. Asfalt na něm je ještě čerstvý. Sjíždíme tedy na Eboli a trochu se musíme vracet, než se nám podaří najet na SS18. Ve Vallo Scalo sjíždíme na SS447 a pokračujeme k pobřeží. Touto cestou jsme jeli už několikrát před čtyřmi roky, takže víme, kam jedeme. Dokonce i díky Google Earth víme přesně, kde odbočit k místu pobytu.

Zastavujeme auto u brány hotelu. K autu se přiřítil mladý a pohledný italský kluk a přestavil se nám. "Io sono Giovanni". Představili jsme se také a on se tázal, zda mluvíme anglicky. "Parlo poco italiano", myslím, že jsem ho tou větou trochu potěšila. Odvedl nás do recepce. Byli jsme už poslední ovečky ze stáda, které se cestou zaběhly. Už jsme byli očekáváni, protože všichni, kteří zde měli zajištěný pobyt, přijeli před námi.

Recepční nás doprovází k apartmánu, odemyká a ptá se, zda se nám líbí. Pak ještě říká mužovi, že si má autem zajet před vchod do apartmá a potom ho odvézt na parkoviště. Odchází a přeje nám příjemný pobyt.

Jsme na místě a před námi jsou tři týdny volna.

Popisky fotografií se zobrazí kliknutím na foto.