Jako paparazzi

Tak takhle jsem se cítila dnes. Přesně jako paparazzi.

Ovšem s tím rozdílem, že já jsem na nikoho nečíhala a přesto se mi povedl parádní úlovek.

Ráno po půl deváté jsme i přes vytrvalý déšt' odjeli na Šumavu. I když se nám za týden žení syn a já ještě nemám zkrácené kalhoty u kostýmu, neudělala jsem domácí nudličky do polévky, nevyplela rajčata... a mohla bych těch nesplněných úkolů vyjmenovat celou řadu, přesto vše jsme odjeli na Šumavu.

Výlet to byl plánovaný už dlouho a my jím splnili slib kamarádovi. A navíc, ruce, které jsem si minulý týden poranila, ještě nejsou úplně v pořádku.

Šumava je naše společná láska. Jezdili jsme sem celá parta lidí už od roku 1982. Scházeli jsme se tu každým rokem ve stejnou dobu - parta lidí, která se postupem let rozrostla o dospívající potomky, kteří sem vozili zpočátku své partnery a později i děti.

Po téměř třiceti letech jsme podnikli společnou nostalgickou návštěvu míst, tak důvěrně známých. Pár lidí z naší party už nežije. I to je bohužel součást života. Kamarád, jemuž jsme dnes dělali doprovod, už špatně chodí. Cestou jsme vzpomínali na prošlá léta a ve vzpomínkách se vraceli ke každoročnímu výstupu na Boubín, na Medvědí stezku, na výlety na Lipku.

Naše cesta vedla do campu v Horní Vltavici, kde jsme téměř 20 let trávili část letních měsíců. Moc se toho za ty roky nezměnilo. Vltava stále teče svým korytem, chatičky tu pořád stojí na kraji lesa. Jen my jsme o pár okamžiků starší.

Zastavili jsme se u recepce a příjemně se pobavili s mladými správci. Zavzpomínali jsme s nimi na místní lidi, které jsme znali a dozvěděli se spoustu nových informací. Pak jsme se rozloučili a jeli na oběd. Shodli jsme se, že máme všichni takový zvláštní pocit - jako by se na chvíli vrátil čas.

V Horní Vltavici byla hospoda zavřená a podle stavu oken už asi dlouho. Pokračovali jsme proto do Lenory a opět vzpomínali na sjíždění Vltavy meandrujícím tokem. V Lenoře se konaly slavnosti chleba. V historické peci, která je hned u silnice se opravdu peklo. Aut a lidí byla plná obec. Kromě chleba tu byly dílničky s historickými řemesly i atrakce všeho druhu. Nevadí, pojedeme dál do Volar.

Kdysi největší a nejznámější hotel v této oblasti - Bobík byl zavřený. Kamarád zůstal v autě a my se vydali na obhlídku, kde je další restaurace. Našli jsme jí, ale byla daleko od parkoviště. Vraceli jsme se k autu a já fotila kostel a výš položenou hasičskou zbrojnici.

Od ní přijížděla Tatra.

Za ní v koloně jela řada veteránů a manžel si vzpomněl, že něco o tom zaslechl v rádiu. Spanilá jízda historických vozidel jela z Českých Budějovic po jihu Čech.

Stála jsem na obrubníku a fotila. Až později jsem si všimla, že vozidla zajíždějí na parkoviště před Bobíkem. Vystartovala jsem za nimi.

Stála jsem před Tatrou a fotila jí zepředu. Podívala jsem se na řidiče, ale ještě jsem si nebyla jistá, že je to opravdu on.

Tady už jsem nabyla jistotu - ano je to on - Monsieur Dakar pan Karel Loprais.

Milý, příjemný, usměvavý. Podepsal se snad každému, kdo ho o to požádal.

A tak se ze mně, úplnou náhodou, stal paparazzi.

Obrovský zážitek to byl hlavně pro mého manžela, který se narodil a vyrostl ve vůni benzínu a který má rád vše, co se týká motorismu.

Kolona vozidel jela dál směrem na Lipno, my se otočili a zajeli na Kvildu, kde jsme si dali opulentní oběd, který jsme završili místní specialitou - palačinkami s borůvkami.

Mraky se honily po obloze, teplota byla kolem 10 stupňů a foukal vítr.

My ještě stihli návštěvu Chalupské slati, i když na zpáteční cestě od ní už padal déšt'.

Až potom, večer doma jsem objevila toto: www.loprais.cz/loprais/index.php?obsah=zobraz&id_clanku=766