Putování k Porta Rosa

Porta Rosa je součástí archeologického areálu Velia - Elea, kterém jsem už psala v loňském roce a patří mezi nejvýznamější památky tohoto místa. My po ní pátrali už před čtyřmi lety, kdy jsme tento areál navštívili při pobytu na Palinuru. To, co jsme tehdy našli a o čem se domnívali, že by to mohla být Porta Rosa, bylo úplně něco jiného. Dostali jsme se tehdy na kopec, na kterém pod střechou byly odkryty pozůstatky budov s nádhernou mozaikou. (V letošním roce je tato část nepřístupná a cesta je zarostlá vysokým rákosem). Marně jsem tehdy hledala v mozaikové dlažbě nějakou růži, která by doložila mou domněnku, že jsem u cíle své cesty. Až pak, později doma, jsem na internetu zjistila, že Porta Rosa je úplně něco jiného, co jsme přes veškerou snahu a propátrání celého areálu nenašli.

Leželi jsme na pláži, když se k nám přiřítil Giovanni s tím, že druhý den odpoledne pořádá výlet na Velii. Výborně, konečně uvidíme Porta Rosa. Půjdeme s Italem, který to určitě zná, když nás tak vehementně láká.

V úterý před pátou hodinou jsme se sešli u baru a čekali na Giovanniho. Češi, Slováci a jedna italská rodina. Někteří účastníci výletu se domnívali, že budeme k areálu odvezeni. Já byla rozhodnutá jít pěšky a raději vyrazit dříve, abych nezdržovala ty, kteří se povezou. Není to daleko a po půldenním plavání a aktivním ležingu si protáhnu kosti. Giovanni dorazil a oznámil: "Andiamo a piedi". Zklamání účastníků výletu, kteří se těšili na odvoz, bylo patrné z jejich tváří. Pěším přesunem jsme dorazili ke vstupu do vykopávek a po zaplacení vstupného, které od roku 2007 bylo zvýšeno o 1 Euro mi došlo, že Giovanni je v areálu poprvé. Hlavní památky přehlížel, občas něco přečetl na informačních tabulích. A když pak stál na okraji tzv. cisterny, do které byly svedeny potoky z kopců, aby napájely akvadukty a lázně a naznačoval těm, kteří nerozuměli slovo italsky, že se jedná o rozhlednu, začínalo mi být jasné, že tenhle výlet, pokud se nestane zázrak, bude spíš veselou procházkou s veselým italským klukem, který se nám věnuje.

Ale já přeci chci vidět Porta Rosa. Byla jsem neodbytná natolik, že Giovanni oslovoval kolem procházející turisty a ptal se, kde se brána nachází. Dostával různé informace, pak jsme došli k cestě, která byla přehrazena železnými trubkami a označena cedulí upozorňující na vykopávky. Z pod cesty vyvěral potok, pár z nás ho překročilo a chtělo pokračovat přes trubky směrem nahoru do kopce cestou, která byla lemována oleandry.

Giovanni nám s nešt'astným výrazem oznámil, že je to "chiuso" (zavřeno) a že tam tudíž nesmíme.

Procházka areálem byla přesto zdařilá. Užili jsme si báječné pozdní odpoledne, seznámili se s lidmi, kteří byli ubytování ve stejném hotelu a prošli si archeologický areál. Až na Porta Rosa. Paní v pokladně, která by ráda zavřela, se tvářila dost nerudně, protože jsme se trousili ven a Giovanni se stále nemohl dopočítat. Pořád někdo chyběl, někteří šli na záchod, ti s menšími dětmi byli všude pozadu. Nikam jsme nespěchali, vždyt' jsme na dovolené a děti na prázdninách. Konečně jsme byli všichni venku a paní mohla zamknout bránu. Vztekle vlezla do auta, práskla dveřmi a zůstal za ní jen prach z cesty. Byla kvůli nám v práci přes čas.

Porta Rosa zůstala zase tajemstvím. Pominu-li skutečnost, že se tímto jménem nazvývala hlavní silnice, kam jsme chodili do obchodu, stejné jméno nesla i pizzerie. Koncem týdne jsme se vydali na večerní procházku po Ascee, abychom koupili nějaké pohlednice a podívali se na druhý konec městečka, na kterém jsme ještě nebyli.

Na většině zakoupených pohlednic byla veliká stavba a nápis Porta Rosa.

V pondělí odpoledne jsme podnikli výpravu do areálu vykopávek znovu, tentokrát jen ve dvou. Došli jsme k cestě, která byla přehrazena a rozhlédli se, zda nejsme vidět.

Překročili jsme zábrany a urychleně stoupali do kopce cestou lemovanou oleandry, na kterou jsme se dívali před necelým týdnem. Cesta mírně zatáčela a když jsme měli jistotu, že už vidět nebudeme, tempo jsme zvolnili. Po chvíli stoupání jsme konečně spatřili to, co už jsme hledali před čtyřmi lety.

Na třetí pokus tu byla a stála před námi stavba Porta Rosa. Netušila jsem, že je tak obrovská. Tak to je ta nejslavnější památka, která byla objevena 18. 3. 1964 a archeolog Mario Napoli jí pojmenoval po své manželce. Několik metrů před bránou stály další železné zábrany, ale dalo se mezi nimi projít. Bylo jasné, že nejsme první návštěvníci.

Prošli jsme bránou na druhou stranu, cesta končila u plotu a pod ní byl jen svah, pod nímž je silnice, po které jsme do Ascey přijeli. Bránu jsme si prohlédli a zdokumentovali.

Při cestě zpět mě překvapilo, že ač se sem nesmí, je tu informativní tabule, jako u dalších vykopávek. Trochu zvláštní, když je sem defacto zákaz vstupu.

Na železné zábraně bylo ve třech jazycích napsáno, že cosi překračujeme. Že by nějaký předpis, či zákaz? Cedule si ale návštěvník, který překročí dolní zábrany, všimne až při odchodu. To je také zvláštní, když už tu jsme, musíme se nějak dostat zpět a jiná možnost tu není.

Vraceli jsme se pomalu cestou lemovanou oleandry, dole překročili zábrany a šli po zpřístupněných cestách pomalu zpět.

Porta Rosa určitě stála za prohlídku i za riziko, které jsme podnikli.

Tato obrovská stavba byla vybudována ve 4. století př.Kr. řeckými osadníky. Kromě toho, že sloužila jako brána pro vstup do tehdejšího města Elea, plnila i funkci viaduktu pro vozovou cestu. Je důkazem stavitelského umění starých Řeků, kteří znali tajemství konstrukce takovýchto staveb.

Editováno 21.7.2011

Přidávám ještě jednu fotografii pro ilustraci toho, jak je brána Porta Rosa veliká. Můj manžel stojí asi dva metry
před ní a je vysoký 186 cm. Hledala jsem rozměry brány, objevila jsem jen, že její hloubka je 270 cm. Současně jsem objevila i možný důvod toho, proč se k bráně nesmí. Hrozí tu sesuv půdy.