Kam se poděl vkus

Nechci se v žádném případě stavět do role módního experta, na to tady už máme Františku Čížkovou.

Nejsem ani arbirem elegance.

Moje maminka byla původní profesí dámská krejčová a po vyučení šila v jednom z pražských krejčovských salónů. Dojížděla sem z Mělníka každý den. Když prohlížím její fotky, byla vždy perfektně oblečená. Pak později šila ve Vkusu a ještě později doma. Vyrůstaly jsme mezi látkami, špendlíky a spustou nití. K mamince chodily její zákaznice a my se sestrou rády přihlížely, jak z látky vzniká oděv. Možná nás tohle prostředí formovalo a vytvářelo to, čemu se říká cit pro detail. Maminka také šila i pro nás, ale ... jak říká přísloví: "Kovářova kobyla chodí bosa", které by se dalo aplikovat také: "Švadleny dcery chodí nahé". Nebylo to tak doslova, ale pravdou je to, že my byly až poslední na řadě, co se týkalo šití. Aby tomu tak nebylo, začaly jsme se sestrou pomáhat. Začišt'ovaly jsme, holovaly a krejčovské dovednosti se nám dostávaly pod kůži.

Svůj první model jsem si ušila sama ve 13 letech. Tehdy mi moje kamarádka, která byla napůl Němka, půjčila do té doby pro mě neznámý časopis Burda. Ve svém výtvoru jsem šla mamince naproti k továrně, ve které v té době pracovala. Vyšla z vrátnice a zděsila se. "Proboha, co jsi to provedla s tou šatovou sukní? Taková pěkná sukně, do které bys určitě dorostla!"

To zrovna - sukni mi koupila teta a byl to střih veskrze babičkovský a stejně tak její rozměry. Občas jí maminka vytáhla ze skříně a dívala se, zda už by mi nebyla. Vždy říkala, jak je báječně ušitá, že je klasického střihu a perfektně vypracovaná. Já se děsila dne, kdy opravdu vyrostu natolik, že jí budu nucena nosit. Nelíbila se mi, i když musím připustit, že po krejčovské stránce to asi bylo parádní dílo. Kdyby aspoň nebyla tak dlouhá. Nosily se mini a já byla ochotná přistoupit na kompromis. Kdybych jí mohla zkrátit, možná bych si jí někdy na sebe vzala.

Byly prázdniny mezi 7. a 8. třídou, když jsem listovala Burdou. Ten obrázek mě zaujal na první pohled. Byla to taky šatová sukně, ale měla, na rozdíl od té mé, šmrnc. Průstřihy průramků až k pasu, výstřih také tak hluboký a vše na šňůrky. Model mě nadchl. Odpoledne jsem se na maminku obrátila s dotazem, zda si mohu šatovou sukni přešít. Moc přívětivě se sice netvářila, ale táta se za mně přimlouval. Sice nerada, ale souhlasila. Ráno jsem vstala brzy, překreslila si střih z Burdy a pustila se do díla. Nezatěžovala jsem se páráním švů, rovnou jsem díly vystříhla z té původní sukně. Za čtyři hodiny bylo kompletně ušito. Moje nadšení neznalo mezí.

Maminka pak později uznala, že mi to sluší, že se to povedlo a že jsem jí opravdu ušila perfektně. Občas se sice objevila výčitka, že jsem zničila dárek od tety, ale sukni jsem nosila ještě i první rok na střední škole. To už však bylo opravdu hodně "ostré mini".

Nechci a nemůžu o sobě tvrdit, že chodím vždy perfektně oblečená. Ale snažím se, abych nevypadala jako strašák do zelí. Občas si něco ušiju a přiznám se, že chodím ráda do second handů, protože tam se dají opravdu objevit zajímavé kousky oblečení. Snažím se, aby mé oblečení bylo sladěné a říkávám si, že maminčina původní profese mě zavedla snad dobrým směrem.

Je mi někdy líto, když vidím, co na sebe lidé dokáží navléci, ale pokud se v tom cítí dobře...

Co mě ale doslova nadzvedává jsou ponožky a podkolenky.

Zažila jsem dobu, kdy se nosily bílé ponožky a k nim fialová či červená saka - jakási uniforma rádoby úspěšných podnikatelů a manažerů. A já se od té doby na ponožky nějak zaměřila. Občas ještě někdo ty bílé ponožky nosí. Hrůůůza.

K napsání článku jsem se rozhodla dnes, kdy jsem v tramvaji viděla paní, která až na to, co měla na nohou, vypadala dobře. Měla na sobě světle béžový kostýmek se sukní do půlky kolen, který neměl chybu. Na nohou však měla natažené krepsilonové podkolenky, jejichž široký a nepřehlédnutelný lem končil asi 5 cm pod sukní, přes podkolenky bílé, nízké ponožky, na nichž se vyjímaly černé nápisy "Sport" a na nohou hezké balerinky v barvě kostýmku. Nebýt těch krepsilonek a bílých ponožek, byla by paní velice elegantní.

Občas takhle potkám nějakého člověka a jen si říkám, kam se poděl vkus.

To, co jsem viděla minulý týden v metru, však překonalo vše:

Starší pán, který měl na hlavě klobouk. Klasický klobouk, žádnou letní plátěnou hučku.

Košile s dlouhým rukávem a vesta od obleku a k tomu khaki zelené, plátěné a minimálně o několik čísel větší "kapsáče" pod kolena. Na nohou sportovní boty, které se celkem hodily k těm gatím, ale v botách černé ponožky, který byly vytaženy do půlky lýtek. Otočila jsem se po něm nejen já. Pán si vykračoval jako na přehlídkovém molu. A já si vzpomněla na pohádku "O královně koloběžce" - oblečená - neoblečená. Pán oblečen byl, jen smíchal součást oblečení sportovního se společenským. A ty černé ponožky tomu outfitu "dodaly grády".

Možná někoho svým článkem naštvu, proto se předem omlouvám. Já za to opravdu nemůžu, že koukám po těch ponožkách.

A co Vy? Také se Vám někdy stane, že si říkáte - "ten (ta) má ale ránu" nebo "tak tohle bych si na sebe v životě nevzal/a" a nebo jen jako já zaúpíte "ponožky".