Cesta na Vesuv

Cesta na Vesuv se stala jedním z našich dovolenkových výletů.

Vesuv se vypíná nad Neapolským zálivem a v nejvyšším bodě dosahuje 1279 m. Patří mezi nejznámější sopky na světě a to zejména proto, že v roce 79 n.l. po její erupci byla zničena města Pompeje a Herculaneum. Vesuv, kterému Italové říkají Vesuvio, je nejsledovanější sopkou naší planety a jedinou činnou sopkou na evropské pevnině. Na jejím svahu se paradoxně soustřed'uje jedna z nejhustěji obývaných oblastí na Zemi.

^{Zdroj: www.wikipedie.it}

Před pár lety jsem si koupila knihu Roberta Harrise Pompeje, která na základě doložených skutečností, formou historického románu popisovala poslední čtyři dny před ničivým výbuchem Vesuvu roku 79 n.l..

K erupcím Vesuvu docházelo v minulosti poměrně často. Ale jen dvě byly ničivé - roku 79 o které jsem se už zmínila a pak v roce 1631, kdy byla erupce tak silná, že proudy lávy změnily pobřeží. Při této erupci zahynuly 3000 lidí. V minulém století došlo k erupcím v letech 1906, 1929, 1933 a naposledy v roce 1944. A od té doby vulkanologové očekávají erupci další. Nedávno jsem četla že sopečná aktivita Vesuvu se neustále zvyšuje.

Projížděli jsme kolem této sopky tolikrát, at' z jihu či severu, prohlíželi si jí z Neapolského zálivu, z Amalfského pobřeží, nebo jen cestou po dálnici, takže padlo rozhodnutí konečně se podívat na Vesuv zblízka. Navíc, když jsme v podstatě nedaleko. Sice výraz nedaleko není až tak úplně správný, pěšky bych to určitě absolvovat nechtěla. Jsme však v Kampánii a byla by škoda této možnosti nevyužít. Co víme, jak bude příští rok, podíváme se sem ještě někdy?

Vyrazili jsme z Ascey kolem sedmé hodiny ranní. Předpokládali jsme, že cesta může trvat něco mezi hodinou a půl až dvěma hodinami. Hlavně jsme chtěli zaparkovat na horním parkovišti, o němž ne každý návštěvník má povědomost. Jeho kapacita je omezená, proto ten brzký odjezd. Při obsazení tohoto parkoviště jsou dvě možnosti. Nechat auto na dolním parkovišti a pak stoupat nahoru do kopce, což trvá asi dvě hodiny, nebo využít autobusu, který za 18 € vyveze návštěvníka na toto horní parkoviště. V této ceně je ale započítána i vstupenka, bez které se na vrchol Vesuvu nedostanete. Vstupenka samotná stojí 8 €.

Jeli jsme po pobřeží a z pokračování dálnice, která je v těchto místech bezplatná, jsme sjeli na Torre del Greco a pokračovali dál souběžně s dálnicí a Vesuv jsme měli po pravé straně. Vše bylo přehledně značeno a my jen hlídali směrníky na Vesuv. Na první větší křižovatce jsme odbočili doprava a octli se na Via Vesuvio. Silnice stále stoupala a kroutila se po úpatí hory. Po pravé straně bylo veliké parkoviště, které jsme minuli a odbočili vpravo na Contrada Osservatorio. Silnice byla o poznání horší, užší a ještě víc se kroutila. Některé zatáčky byly naprosto nepřehledné. Minuli jsme Vesuvskou observatoř a dál stoupali a "kroutili se". Provoz na této silničce byl minimální. A pak byl před námi prostor, kde bylo několik obchůdků se suvenýry, pár stánků, malé parkoviště, kadibudky TOI a nám došlo, že jsme u cíle. Zaparkovali jsme auto a začali se kochat tou nádherou. Na jedné straně Vesuv a na druhé za lávovým polem Monte Somma, která je v podstatě druhým vrcholem. A všude kolem keře janovce metlatého, které nejen že kvetly, ale krásně voněly.

Bylo krátce před půl devátou a my zjistili, že brána k samotnému vrcholu se otevírá v devět hodin. Přijelo druhé auto a za ním vířil prach. Nečekali jsme před bránou a šli se podívat ke stánkům. Zastavili jsme u prvního obchůdku a prodavač se nás ptal, odkud jsme. Když zjistil, že jsme Češi, nabídl nám publikaci o Pompejích v českém jazyce a současně se omlouval, že knihu o Vesuvu nemá, prý v české mutaci nevyšla. Ukazoval nám ale, že v knize, kterou nám nabídl, je i zmínka o Vesuvu. Knihu jsem měla v úmyslu koupit v Pompejích, protože při naší první návštěvě jsme jí nekoupili. Tak proč ne tady? Koupila jsem si i nějaké pohlednice. Prodavač nám vše dal do tašky a jako dárek nám přidal leteckou fotografii kráteru. Bylo to milé překvapení.

Potom se zeptal, zda nechceme ochutnat místní víno, které se lisuje z hroznů, které rostou na úbočích Vesuvu. Šli jsme do druhé části obchodu a ochutnali. Mám ráda suchá vína a tohle bylo výtečné. Lahev prodával po 4 €, ale říkal, že když si koupíme sadu v papírové tašce, kde je bílé, růžové a červené, dá nám slevu. Víno mělo krásné etikety, chutnalo výtečně. Koupili jsme a platili 10 €. Sleva byla milá a když jsem zaplatila, dostala jsem ještě nádavkem malou knížečku o Vesuvu. Prý dárek pro prvního zákazníka. Bylo to opravdu příjemné, i když prvními zákazníky jsme byli jen proto, že jsme nevěděli v kolik se otevírá vstup do Národního parku Vesuv. Vyšli jsme ven a prohlíželi si další stánky. Šperky z lávového kamene, figurky z lávy, různé kameny všech tvarů a barev. Prodejci se předbíhali v nabídkách. Došli jsme k dalšímu stánku. Vyběhl starší pán a nabízel také víno, dokonce nám říkal, že nám karton po třech lahvích prodá - a cenu řekl česky "za otum" a několikrát to opakoval. Poděkovali jsme a říkali, že víno už máme koupené. Odcházeli jsme a slyšeli "za otum, za otum".

Víno jsme dali do auta, knihu o Pompejích taky. Vyndali jsme batoh, pití a trekové hole. Parkoviště se začalo zaplňovat, přijížděla další auta a několik autobusů. A to prý o tom parkovišti ví málokdo.

Bylo devět hodin, brána byla stále zavřená, stejně tak okénka u chatičky před vchodem. Mezi čekajícími procházel člověk, který vybíral poplatek 2,50 € za parkování. Ta cena mě opravdu mile překvapila. Ve čtvrt na deset se přiřítilo auto, z něj vyběhl nějaký pán a nesl vstupenky. Tak proto ta prodleva. Mezi čekajícími zavládla nervozita a strkanice u okének. Nic pro mě. Vzala jsem fot'ák a fotila si Monte Somma. Když nápor opadl a první turisté se vrhli dovnitř, šli jsme si koupit lístky. Před námi byly davy, které se hnaly někdy vyšším a někdy nižším tempem nahoru.

Už jsem se určitě přiznala k tomu, že mám astma. Nechci vypadat jako srab, který už nemůže, ale mám pro tento účel maskovací manévr. Když zjišt'uju, že mi dochází dech, zastavím se a fotím. Stačí malá chvilka a já jsem opět připravená k dalšímu stoupání. Ovšem fotit s trekovými holemi, které jsou suchým zipem připnuty k ruce, je docela zážitek. Během stoupání nás předjel malý fiátek, který vezl nahoru pracovníky národního parku. Stoupali jsme svým tempem, občas jsem zastavila, abych fotila (a nacházela dech), občas zůstal stát manžel, který točil na kameru. I přes tyto naše zastávky jsme pomalu předcházeli ty, kteří předtím nedočkavě spěchali na vrchol. Cesta byla prašná a bylo na ní hodně kamenů, ale s hůlkama to šlo výborně. Někteří z těch, které jsme předcházeli, nám říkali, jak jsou ty hole báječné a že nám je závidí. Po cestě, která se zpočátku klikatí a potom už jen pokračuje rovně směrem nahoru, jsme došli k první boudě, kde je kóta 1151 m. Tady nás přivítal Ital a také se ptal, odkud jsme. Pak pozdravil krásně česky "dobrý den" a nám bylo jasné, že na Vesuv asi přijde dost Čechů. Potom nám ukázal, kudy jít a kousek nás doprovodil ke kráteru. A my potom svým tempem, za občasného focení a filmování procházeli kolem kráteru. Bylo pod mrakem, tedy spíš mrak pokrýval vrchol Vesuvu, takže Neapol nebyla vidět. Při pohledu dolů jen šed' nebo pohled do prádelny. Navíc bylo díky mraku chladněji, což jsem uvítala, a také současně vlhčeji. Došli jsme na druhou kótu 1200 m a já si kvůli razítku koupila další pohlednici. Překvapilo mě, že ceny tady jsou na stejné úrovni, jako kdekoliv jinde. Po zkušenosti z Krkonoš bych tady čekala nějakou vysokohorskou přirážku. Na několika místech z kráteru stoupal kouř a byla cítit síra. Dokládá to, že Vesuv je stále činná sopka a že může kdykoliv dojít k erupci. Na mnoha místech jsou měřící přístroje, které zaznamenávají, zda se Vesuv neprobouzí k nějaké vyšší činnosti. Naše pout' skončila na kótě 1167 metrů. Tady měli knihu o Vesuvu, ale bylo mi řečeno, že v českém jazyce opravdu nevyšla. Zakoupila jsem si jí tedy v italštině. Mrak se začal pomalu rozpouštět a poskytl nám občas pohled dolů. Z této kóty byly vidět Pompeje a Tyrhenské moře. Sedli jsme si na lavičku, a kochali se pohledem. Pod holým vrchem byla žlut' janovců a potom zeleň lesů a vinic. Dole pak malá i větší sídla.

Vraceli jsme se zpátky a Slunce začínalo hřát.

Pohled dolů už byl barevný, i když občas ještě nějaký cár mraku barvu překryl. "Proč to fotíš znovu?", ptal se manžel. Vysvětlila jsem mu, že díky slunečnímu svitu vypadá kráter jinak, než předtím. Na jednom úzkém místě stála paní a fotila, také s trekovými hůlkami. Vypadalo to komicky a mě došlo, že já na tom jsem stejně. Ještě, že jsem se neviděla. :-) Manžel přišel blíž a řekl "dobrý den" a paní odpověděla také "dobrý den". Chvilku jsme si povídali a sdělovali si dojmy. Ona pokračovala ke třetí kótě a my se vraceli. "Jak jsi poznal, že je paní Češka?" vrtalo mi to hlavou. "To proto, že má taky hůlky?", dost hloupě a nejapně jsem se ptala. Manžel se tajemně usmíval. A když jsem otázku zopakovala, odpověděl, že jí z batohu koukala lahev s minerálkou Rajec. Čeho si ti mužští nevšimnou. Zatímco já se kochám Vesuvem a fotím, muž kouká po ženských.

Ještě několik pohledů dolů na Neapol, poslední záběry kráteru a my začali scházet dolů. Jestli byly hůlky výhodou při cestě nahoru, tak cestou dolů byla výhoda mnohonásobně vyšší. Cesta je prašná, plná drobných lávových kamínků. Kousek pod vrcholem byla paní, která si vybírala kameny. Natahovala se a nemohla dosáhnout. "Já jí pomůžu", řekla jsem manželovi a hůlkou jsem k ní kámen přisunula. "Prego". Paní se usmála a říkala: "Se mnou můžete česky". Vzala jsem si také jeden načervenalý kámen, ale nevím, zda se to smí. Preventivně jsem ho strčila do tašky místo fot'áku. Paní šla kus cesty s námi a povídali jsme si. Původem ze Žižkova, dnes žijící ve Švýcarsku. Shodli jsme se, že Vesuv opravdu stojí za to. Paní se potom rozloučila, my ještě fotili Monte Somma. Pokračovali jsme dolů a dívali se na unavené a ztrhané obličeje těch, kteří se drápali vzhůru na fantastickým zážitkem. Asi jsme vypadali podobně při cestě nahoru. V určitých pasážích cesty mě hůlky uchránili od pádu na "tekoucích kamenech". Vzpomínala jsem, jak jsem si před lety narazila záda na Kokoříně, kde takové volné kamínky byly také.

Docházeli jsme dolů k bráně z národního parku. Obrovská cedule, na které bylo v mnoha jazycích napsáno - na shledanou. Ta naše čeština byla až na téměř samém konci - ale byla tam.

Cestou k autu jsem říkala manželovi, že bychom to víno mohli dát mladým a nemusíme přemýšlet potom nad dárkem. "V tom případě ale musíme koupit ještě jeden karton", řekl muž. Nechala jsem mu hůlky a fot'ak a vydala se ke stánku, kam nás ráno lákal "za otum". Prodavač tam už byl jiný, měl cenu u kartonu 12 €. Domluvila jsem se s ním, že bych chtěla "solo bianco", protože dcera se zetěm pijí pouze bílé víno a ptala se, kolik bude stát. Prodal ho také za 10 €, žádných otum.

Vrátila jsem se k našemu zaprášenému autu s vínem. Parkoviště bylo zcela plné a přijel na něj autobus, který vypadal jako stará tramvaj, dokonce i jeho nápis na boku to avizoval. Dojel, turisté vystoupili a z motoru se začalo kouřit a odněkud vytékala voda. Tak ten asi pro dnešek dojezdil.

Při výjezdu z parkoviště už čekala na volná místa další auta. Jeli jsme zpět dolů serpentinami a provoz byl proti ránu mnohem silnější. Dojeli jsme auto a zjistili, že před každou zatáčkou troubí. Stejně tak se ozývalo troubení i z druhé strany. Pomalu a za občasného zastavení, aby vozidlo v protisměru mohlo projet jsme dojeli na předměstí Neapole.

Zastavili jsme na první pumpě. Vyn
dala jsem si z batohu čisté tričko, z kufru auta rezervní boty a šla se "zcivilizovat". Takhle špinavé nohy, to jsem snad ještě nikdy neměla. Umyla jsem se, převlékla a pak jsme šli něco sníst.

Pokračovali jsme dál podél Neapolského zálivu do Pompejí. Ale o těch někdy příště.

Další fotografie jsou v Galerii.