Cesta s duchy

Po hodně dlouhé pauze se vracím k tomu, abych napsala článek na téma týdne. Dlouho jsem nepsala, byla jsem více než tři týdny pryč a některá témata mě nezaujala. Než mlátit prázdnou slámu a psát o ničem, tak raději nic.

Původně jsem nechtěla psát ani na toto téma. Ale dnes jsem prožila velice zvláštní pocit, který ještě ted' ve mně doznívá.

Cestovala jsem s duchy. Musím hned na začátek napsat, že nejsem veřící. Tedy přesněji, nejsem věřící ve smyslu náboženství. Ale věřím, že něco je. Neznámá energie, zvláštní síly - jsou tohle duchové?

Po nedělním návratu z Itálie se pomalu vracím do vyjetých kolejí. Řeším ještě nějaké resty z doby před odjezdem. Nemám vůbec ráda jakékoliv dluhy. Nerada jsem dlužníkem a nemám ráda, když někdo něco dluží mě. Odjela jsem coby dlužník. Částka to byla neveliká, nicméně pocit, že by se mohlo něco stát a já svému dluhu nedostála, mě trochu trápil. Asi jsem opravdu divná. V současné džungli, která panuje v téhle zemi, kdy i naše hospodářství má dluh, já měla špatné svědomí, že dlužím ještě nějaké peníze kameníkovi, který upravoval hrob v mém rodném městě. Dnes byl první den, kdy jsem nešla do práce a tudíž jsem mohla věci uvést na pravou míru a přestat být dlužníkem.

Odjeli jsme s manželem do mého rodného města, a já konečně zaplatila. Břímě mého malého dluhu ze mě bylo sejmuto. Kameník je milý a hlavně vstřícný člověk. Když jsem mu říkala, že jsem měla špatný pocit, s úsměvem mávl rukou a řekl, že tohle by přežil. Prý jsou tu jiní, kteří mu dluží už rok a nemůže z nich peníze dostat. To, co jsem mu platila, je prý jen kapička v moři, proti tomu, co má ještě u lidí.

V odpoledním slunci jsem stoupala hřbitovem do kopečka, manžel se vracel pro něco do auta. Cítila jsem, jako bych nešla sama. Měla jsem pocit, že se mnou jde maminka. Zastavila jsem se u lavičky a čekala, až si odpočine, abychom mohly stoupat dál. Manžel mě dohonil až u vodovodu, kdy jsem točila vodu do konve.

Kytky, které jsem zasadila v květnu, se krásně rozrostly a daří se jim dobře. Vybírala jsem z nich spadané lipové květy a slyším, jak někdo říká, že to vypadá lépe, než ta původní mramorová drt'. Ptala jsem se muže, co říkal, ale odpověděl: "Nic, já mlčím jako hrob." Byli jsme tam sami dva.

Asi jsem se opravdu zbláznila, ale já tu větu slyšela.

Lipové květy jsem vybrala, muž zapálil svíčku a pomalu jsme odcházeli. Divný pocit, který jsem ještě nikdy nezažila. To, že se mi o rodičích zdá, je normální. Sny jsou reakcí mozku na různé vjemy, vzpomínky a prožitky.

Ale já nespala.

Před hřbitovem jsme přemýšleli, co podnikneme dál. Rozhodli jsme se, že si uděláme výlet na zámek do Mnichova Hradiště. Nebude to až tak velká zajížd'ka.

Seděla jsem v autě a sledovala ubíhající známou krajinu.

V Novém Boru jsme odbočili na Zákupy a Mimoň a já znovu měla silný pocit, že nejedeme sami dva.

A v tom mi to došlo.

My jedeme po silnici, po které jsem coby dítě jezdila rok co rok s rodiči do Českého ráje. A navíc ve stejném termínu. Pocit, že je s námi v autě ještě někdo další byl tak silný, že jsem se otočila dozadu. "Kam se tak díváš?" ptal se muž. Vzadu v autě byl jen deštník a moje tričko.

Asi jsem se fakt zbláznila.

Projížděli jsme lesy za Mimoní, které jsem znala z našich společných dovolenkových cest a já si uvědomila, že jsem tudy jela naposledny před 40 lety. Cítila jsem se najednou jako mladá holka. Pocit, že jedu s rodiči na dovolenou byl stále silnější. Toho prošedivělého, vousatého pána za volantem jsem téměř nevnímala.

Pocit trval až před odbočku k zámku. A pak byl najednou pryč. Muž dával přednost autu přijíždějícímu od města.

A tady asi duchové vystoupili a pokračovali dál přes Hradiště ke Kněžmostu, do kraje prázdninových pobytů.