Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pátek 20. května 2011

Servaná jako rybíz

Tak přesně takhle se cítím. Jako rybíz, servaný do poslední kuličky.
V podstatě si za to všechno můžu sama, protože jsem megaloman. Došla jsem k tomu poznání letošní jaro. Miluju kytky, což je sice vlastnost pozitivní, ale... mám jich moc. Navíc, nejen že jich mám moc, ale některé jsou už hodně velké. A ještě navíc, letos jsem na to všechno sama. Muž je po operaci a nemůže nic nosit. Chybí mi manželova pomoc, chybí mi jeho silné ruce, které lehce vynášely metrové truhlíky do patra a usazovaly je na parapet. Ruce, které zvedaly obrovité agáve a dávaly je na místo, kde budou trávit letní období. S některými pomohl syn, s některými zet'. Využila jsem jejich návštěvy u nás, aby odstěhovali ty největší.
Mé poslední dny mají stále stejný scénář, ráno krátce po páté vstávám, cestuji přes půlku Prahy do zaměstnání, den prosedím v práci, kde ve volných chvílích přemýšlím, co všechno musím ještě udělat. Domů se vracím kolem půl páté.
Chybí mi čas. A ten, který mi zbývá, trávím na zahradě až do tmy a snažím se stíhat to, co rok co rok děláme ve dvou. A víkend, který jsem mohla práci věnovat, jsem pro změnu trávila střídavě na záchodě a poleháváním, sužována žaludečními nevolnostmi.
Jen co dovolilo počasí a pominuly mrazy z počátku května, začala jsem vynášet truhlíky a květináče, ve kterých přezimovaly kytky ze sklepa a chodby na zahradu. Stěhovala jsem květináče různých rozměrů, které jsem byla schopná unést sama. Vynášela jsem z domu sazenice muškátů, kterých se mi přes zimu podařilo vypěstovat obrovské množství. Stěhovala jsem sazenice rajčat, aby se otužily a nespálilo je první ostřejší Slunce, nebo je neumlátil první větší déšt'. Ted' teprve vidím, kolik práce na jaře zastane můj muž. Až letos mi došlo, jaké množství nádob s květinami a rostlinami každé jaro stěhuje, zatímco já si jen sázím a přesazuju.
Stalo se to, co se stát mělo. Luplo mi v zádech a já v předklonu a zbrocená potem jsem lezla po schodech po čtyřech, abych si vzala nějaký prášek na bolest. S bolavými zády, která zlobí už druhý týden, stále pracuji na zahradě. Přesazuji, ošetřuji a umist'uji svoje kytky na jejich letní místa. Čas je v těchto momentech mým nepřítelem. Letošní jaro se svými kytkami ani nemluvím, ani netruchlím nad tím, když některá z nich nepřežila zimu.
Miluju svou zahradu a současně jí ted' nenávidím.
Já vím, že moje dřina bude pak vyvážena kvetoucími oleandry, kterých mám asi dvacet. Bude kvést bouganvilea, která už je tak obrovská, že při jejím stěhování jsem téměř shodila lustr na schodišti. Budu pravidělně odstřihovat bodavé špičky agáví, které by pro svůj rozměr měly spíš být v expozici botanické zahrady, aby někoho neporanily. Budu se poslední rok věnovat svým pěti daturám a jestli ty "potvory" opět nevykvetou, na podzim je nechám na zahradě zmrznout. Už dostaly "žlutou kartu".
Moje zahrada, moje středozemí. Zaměřila jsem se na kytky a rostliny, které rostou v mírnějším klimatickém pásmu, než žijeme my. Mojí největší "vášní" jsou oleandry. Znamená to, že na jaře musí z domu ven a na podzim zase zpět do domu.
Ven dávám i klasické ibišky, které vždy na zahradě pookřejí a potom mě celou zimu odměňují množstvím květů.
Sakra, ale na jednoho člověka, je to práce jako na kostele.
Včera večer jsem se rozbrečela. Utahaná jako pes jsem vlekla další truhlík s muškáty. V ložnici je u okna jen úzká ulička a otevřené okno jí ještě zmenšilo. Ve snaze vybalancovat s truhlíkem uzoučkým prostorem jsem drkla o okno. Černá zemina s rašelinou se sypala na bleděmodrý koberec a do postele. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli sama. Výrazy, které se ze mně sypaly byly nepublikovatelné. Lítaly kolem jako vlaštovky. Když se mi konečně podařilo usadit truhlík na parapet, začala jsem hrstmi sbírat zem z koberce a postele a urovnávat v ní téměř vysypané muškáty. Z očí mi tekly slzy. A pak ... vysavač, hadr a poslední zbytek sil.
Pozdě v noci, když jsem ležela ve své posteli a únavou nemohla usnout, jsem přemýšlela, zda jsem vše uklidila a zda někde ještě nezůstal nějaký zbytek zeminy.
No co, jestli ležím v hlíně, tak si vlastně už zvykám.
K napsání článku mě vedla jednak únava, protože se řídím heslem "Sdělená bolest - poloviční bolest" a potom také báječný článek mého oblíbeného blogera Malkiela, kterému jsem se v komentáři přiznala, že jsem sběratel. K té největší a toto jaro vysilující "sběratelsko-zahradnické vášni" jsem se ale nepřiznala.
Tak až ted'.
Na ukázku něco z minulého léta.
Oleandry, které se mi daří pěstovat, mám ráda. Na jihu rostou jako plevel, jsou v dělících pásech dálnic, lemují cesty a svými barvami dotvářejí scenérii krajiny. Je jich mnoho druhů a barev. Chodím vybavena nožíkem a ze svých procházek si nosím větvičky, které pak doma zakořeňuji a rozšiřuji svou sbírku. Na každém mám zavěšenou cedulku, kde jsem ho uřízla. První úlovek však není z jihu, je z menzy na Albertově a já ho mám už od roku 1974.

Mám před sebou další víkend a ráda bych, aby byl víkendem pracovním (ne jako ten předchozí). A pokud vše zdárně zvládnu a stihnu, určitě se potom "pochlubím" fotkami z letos "proklínané" zahrady.

26 komentářů:

  1. Ali, přesně vím, jak se cítíš. Kytičky jsou naše kamarádky, za péči a dřinu nás odmění, jen těch kamarádek nesmí být přespříliš. Jenže rozluč se s nimi, když jste spolu už tolik let, že? Měla jsem podobné dilema, když se mi neustále objevují potíže s páteří, na manžela, který je po infarktu, se moc spoléhat nemůžu - i tak toho na něj ještě zbývá dost. Takže minulý rok jsem se rozloučila s daturami, které mi taky kvetly sporadicky a nebyly nijak vzhledné. Odbourala jsem vysazování truhlíků na balkony. Aloe a agave jsem darovala. Nechala jsem si jen ty kytky, se kterými se nedokážu rozloučit a které zvládnu obstarat. Oleandry máš nádherné - já mám jen jeden, růžový, ale taky už je hodně velký. No ale s ním se asi nerozloučím.

    OdpovědětVymazat
  2. Obdivuji a závidím. To ale jen co se týče těch kytek. Tu práci ne. Jen souhlasím s babi Maňasovou, abys těch kamarádek neměla moc, aby tě to opravdu neporazilo. Odměna pak ale stojí zato. Smekám.

    OdpovědětVymazat
  3. Máme stejného oblíbeného blogera :)

    OdpovědětVymazat
  4. A neříká se servaná, jako borůvka? Ono je to ale jedno a ten rybíz je možná příhodnější, u něj se serve víc kuliček najednou. Ta vysypaná hlína, už asi byla ta pověstná poslední kapka, kdy džbán přeteče a ucho se utrhne. Tvůj domeček za Prahou, můsí být pastva pro oči. Až zas nějaký takový okytičkovaný uvidím, vzpomenu si na to, co je za tou krásou, práce.   

    OdpovědětVymazat
  5. [1]: Jsi zahrádkářka, tak asi víš, co cítím. Kytky mám ráda, ale ted' jsem na to sama, víkend jsem trávila jinak než prací a času mám zoufale málo. Já také některé kytky už rozdala, kolegyni v práci jsem donesla rajčata, ale pořád jich mám hodně. Datury zkusím naposledy přesadit a jestli nepokvetou, opravdu je na podzim nechám na zahradě. Budu mít pak pět velkých květináčů.

    OdpovědětVymazat
  6. Určitě to stojí za to, protože to, co jsem viděla je nádherné a to jsou to "jen" fotky. Jenom se ti to letos dost zkomplikovalo, jaro přišlo překotně, zůstalas na to sama a bolavá záda člověku opravdu nepřidají. Snad si to tvoje kytičky uvědomí a odmění se ti letos obzvlášť barevnou, bohatou a voňavou záplavou. Přeju pracovní, ale pohodový víkend bez komplikací.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky poměrně ráda zahradničím. V brně jsem mívala značné množství pokojovek (zahrádka tam byla jako dlaň a nebyla moje). Tady na venkově mi pokojovky úspěšně pozdechaly, ale místo nich mám zahradu. Kvitka, co potřebují zazimovat nepěstuju, jednoduše na to nemám prostory. Vždycky si schovám jen jeden truhlík muškátů a zjara nařízkuju. Tolik práce a stěhování si snad ani nedovedu představit.

    OdpovědětVymazat
  8. Já kytičky doma nemám (až na jednu umírající palmu), protože mi to vždycky všechno zplesniví. Ale jednou, jednou, až budu mít tu zahrádku u domečku...

    OdpovědětVymazat
  9. Pěkné fotky! Já vždycky obdivuji barevné krásné zahrádky domků, kolem kterých procházím. Ale jak to tak čtu, děkuji Bohu, že nemáme zahradu. Jestli někdy nějakou budeme mít, pak tam maximálně půjdu opékat buřty. Kytičky si užiju asi až na hrobě.

    OdpovědětVymazat
  10. Kytičky to jsou hezké, jen co je pravda. Když však čtu o námaze a koplikacemi, které jsou s jejich pěstováním spojeny, tak jsem rád, že bydlím v paneláku, kde jako jediný druh zeleně mám mraženou petrželovou nať a špenát.

    OdpovědětVymazat
  11. [9]: Tygře, já mám v úmyslu svůj popel nechat vysypat přímo do kytek, abych si jich co nejvíce užil.

    OdpovědětVymazat
  12. Ahojky, po pravdě ti povím, že já taková nejsem. Mám pár kytiček doma, pár na zahrádce vzadu, pár vpředu a dost. Jak se mi to začne množit začnu to rychle usměrňovat. Mám kytičky moc ráda, ale být otrokem jim nechci mám je pro radost. Ale vím jaké to je úplně přesně! Moje mamka je nemocná a má baráček rozkvetlý. Venku, už lítá z hadicí i po květináčích a truhlících, má sestra také. Je to prostě koníček a láska, radost jak to kvete a vždy budeš, kytičky obletovat. Obdivuji tě, kdyby nebylo takových jako jsi ty, byla by všude kolem domů jen tráva. Já mám svou palmičku a pár neznámých zelených stvoření a stačím si, ale jsem zas střelená, když vidím v přírodě nemocné zvíře, nebo si slepice zlomí nožku (Rozárka ) udělám dlahu a ovážu dva měsíce ji obskakuji dokud se nevzpamatuje. Kolikrát se mi stalo, že přinešené raněné zvířátko umřelo a já si říkala už nikdy nebudu nic domů tahat. Stejně to vždy udělám. To samé co ty prožívá má mamka, obdivuji tebe i ji. Máš je opravdu nádherné!!!

    OdpovědětVymazat
  13. Já strašně obdivuju, když má někdo krásnou zahradu, já jsem schopná postarat se jenom o malé kytky. Sice náročné ale malé. Já si pěstuju masožravky, jsou to potvůrky, ale nemám v pokoji ani jednoho komára.

    OdpovědětVymazat
  14. Ahoj Ali, jak já ti rozumím, posledních deset let z mých padesáti míň nebo víc marodím ze zády a mám k tomu na starosti jak zahradu u domu tak zahradu na chatě. A doma to taky obnáší stěhování pro změnu květináčů z fuchsiema, které jsou zase mojí slabostí. Durmany jsem nechala i když nechtě zmrznout už vloni, vzala jsem si z nich sice oplégry ale nezakořenily. A jelikož nemá ani sklep, ani studenou chodbu či jiné místo k přezimování, tahám všechny květináče na půdu, kde mám jedině vyhovující podmínky k přezimování. A jen mne jímá hrůza co všechno za těch čtrnáct dní mé nepřítomnosti mi zahrada přichystala. Jedno už vím, a to, že nám definitivně zašla růj, která už byla tak nádherně rozrostlá a pohledově bránila od plotu...takže se taky už snažím krotit, jenže to prostě mi milovníci kytek nikdy nedokážem .

    OdpovědětVymazat
  15. Obdivuji tvoji pracovitost, vytrvalost i boj s nezdary třeba v podobě postele plné hlíny. Muži se stali u žen nepostradatelnými, ale nemělo by nás těšit, že když oni nemůžou, zvládneme to i my ženy? Gratuluji nejen k tomuto nádhernému a těžce "vydřenému" krásnému koníčku a držím palce k výdrži bez mužské pomoci.

    OdpovědětVymazat
  16. [6]: Asi ta námaha opravdu za to stojí. Já dnes vstávala v 6 ráno, abych udělala co nejvíc práce a docela se to pohnulo. Navíc odpoledne přijela dcera s manželem a zatímco já si kreslila s vnučkami křídami na asfalt, zet' posekal celou zahradu. Jsem tomu ráda, protože mezi místem, kde je sekačka a zahradou, je překážka v podobě 6 schodů. Já jí neunesu, muž nic nosit nesmí. Obávala jsem se, že tráva bude za chvíli vysoká jako obilí. Mám prima děti.

    OdpovědětVymazat
  17. Jéžíš, pokud to byl angličan ten muškát, tak to vědět a vidět moje dcera tak by se zbláznila, ona je přímo miluje a když jezdila jako obchoďačka a měla cestu směrem k Roudnici a tam okolo, většinou kromě oblečení měla v autě na věšácích tak v průměru pět velkých závěsných květináčů s kytkama, asamozřejmě nemohli chybět angličani. A další její kytičkovou vášní jsou fíkus benjamína v různých podobách a barevnostech. Pokud nezhynou, tak za chvíli se nebude moct v pokoji ani hnout. A to už ty největší přestěhovala bráchovi do pokoje, kde se jim daří velkolepě a tak i on za chvíli se bude v okoji pohybovat s mačetou . Jinak pomoc muže na zahradě ti závidím, Já jsem na ní sama jen se sporadickou pomocí buď dcery anebo syna. Manžel se snaží od ní držet co nejdál to jde a je možné. Ani mě to zas tak moc nevadí, protože když mi místo plevele vyplel majoránku a plevel zůstal, posekal kosou většinu kosatců a napáchal jiné škody, vykázala jsem ho definitivně ze zahrady pryč.....

    OdpovědětVymazat
  18. Se zahradničením je starost... ale také radost. Doma sice zahrádku nemám, ale na oknech mám spoustu květin. Jen té práce kolem... ty výsledky potom ale stojí zato! Tak to všechno zvládněte! A hlavně ať vás nezlobí ta záda!

    OdpovědětVymazat
  19. Já jsem poslední dobou šíleně unavená! A bohužel mám alergii, takže většina těch krásných kytiček co tu máš mi v noci nedá spát:(

    OdpovědětVymazat
  20. [17]: Byl to anglický muškát, který mi byl nabídnut, ale opravdu jsem ho pro jeho velikost odmítla. Jak tak koukám, vidím, že tvá dcera pokračuje v rodinné tradici. Já asi nebudu mít komu předat své zkušenosti. Syna kytky vůbec nezajímají, dcera je má ráda, ale mou vášeň nesdílí. Ale možná větší vnučka, ta mě po zahradě provází a ptá se, jak se která kytička jmenuje. Taky ráda zalévá.

    OdpovědětVymazat
  21. krasne kvietky! ano zo zahradov je drina, odvazim sa povedat ze dvojnasobna ked nemas knej skoro ziadny zaujem

    OdpovědětVymazat
  22. [21]: Děkuji za pochvalu. Se zahradou máš pravdu, že je to dřina. Já se ted' věnuju kytičkám, které přezimovaly v domě a zatím mi záhonky zarůstají plevelem. Pokud si nepospíším, budu mít taky pěknou džungli.

    OdpovědětVymazat
  23. Tedy, jsi úžasná sběratelka a máš přenádhernou kvetoucí a určitě i vonící sbírku. Ale myslím, že sis toho tentokrát nabrala moc. Já vím, ono se to dobře radí - zvolni, ale určitě zase nechceš, aby ti kvůli "zvolnění" nějaká pěkná kytka odešla.

    OdpovědětVymazat
  24. P.S. a už vůbec se nedivím a dovedu se vžít do té situace, kdy se ti vysypal truhlík se zeminou. Řvala bych jak tygr, být na tvém místě, takže jestli sakry a horší výrazy lítaly kolem, je to jen zdravá ventilace... Taky mám občas pocit, že není den blbec, ale přímo den superblbec.

    OdpovědětVymazat
  25. Ali, předně bych ti chtěla napsat, že by ses měla šetřit, jenže zase vím, že to prostě nedá, znám to taky, ale nic se nesmí přehánět. Oleandry jsou krásné, moje maminka je taky milovala a měla jich spostu krásných barev. Chodili jsme s mužem pomáhat s jejich vynášením ven a na podzim s uklízením. Maminka odešla a s ní i oleandry. Některé jsem rozdala a některé s těžkým srdcem zlikvidovala. Já je mít doma nemůžu,nemám ty prostory a potom taky proto, že jsou jedovaté a máme doma kočičku, která okusuje co se dá. Tak jsem si u tvých alespoň krásně zavzpomínala.

    OdpovědětVymazat
  26. Great post, great topic, I am always amazed by this.
    http://www.begwatches.net

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤