"Tramtadadá, mám to za sebou"

Tento nápěvek by si dnešní den mohl prozpěvovat můj manžel.

Název článku mě napadl okamžitě potom, co mi přišla SMS od manžela, na které bylo: "Hotovo J."

V mé duši zavládla obrovská radost a úleva. Nejdříve jsem informaci volala dceři, synovi a potom našemu kamarádovi.

Musím vysvětlit, co je hotovo.

Manžel má za sebou plánovanou operaci.

Od včerejška jsem nestála za nic. Moje nervy pracovaly a já měla větší strach, než můj manžel, kterého se to týkalo.

Včera v půl dvanácté telefonát od manžela. Radostně jsem mu sdělila, že mě těší, že ani v nemocnici nezapomíná na tradiční čas našich telefonátů. V předchozím zaměstnání odcházel v půl dvanácté na oběd a cestou mi telefonoval. Po změně zaměstnání hodina telefonátu zůstala a dny, kdy nevolá, jsou výjimkou.

Včera mi však sdělil, že už téměř 4 hodiny sedí v Motole a čeká. Za tu dobu mu byla vystavena neschopenka a změřen tlak. Nic víc, zatím. Na můj dotaz proč, mi odpověděl, že nemají volná lůžka a za dobu co čeká, umístili "už 2 pacienty" a čeká jich tam ještě osm. Za půl hodiny telefonoval, že ho posílají domů s tím, že si má ve tři hodiny zavolat, kdy ho vlastně odoperují. Po třetí hodině mi telefonoval znovu, že ještě nemají hotový operační plán a má si prý volat za půl hodiny. Moje nervy začaly pracovat.

Dokážu pochopit, že na chirurgii může nastat kalamita, kdy je obsazen větší počet lůžek.

Pochopím, že se to může stát třeba v případě nehody, nebo může dojít k akutní operaci. Když už je ale naplánovaný chirurgický výkon na určitý den, navíc s předstihem téměř tří měsíců, nejde mi na rozum, že nechají na chodbě sedět 8 - 10 lidí s tím, že pro ně není postel. Pochopila bych, že chybí postele pro 2 - 3, které mohou být obsazeny z důvodů, které jsem uvedla. Proč se plánují operace, když pak pacienti čekají na chodbě a neví, zda budou operováni nebo nebudou.

Seděla jsem v tramvaji a zvonil mi telefon. Manžel! Má okamžitě odjet zpátky do nemocnice, pokud tam nebude do 17 hodiny, může se stát, že postel, která je pro něj připravena, může být zase obsazena. Spěchala jsem v dešti, promoklá až na spodní prádlo, domů. Malý deštník nestačil, déšt' padal v úhlu, kdy mi promáčel bundu, ze které voda stékala na kalhoty. Manžela jsem ještě zastihla doma, během tří minut pro něho přijel kamarád a oba odjeli. Já a moje nervy jsme zůstaly za oknem a mávaly.

Nebyla jsem schopná se na nic soustředit. Nalila jsem si sklenici mléka a sedla k počítači. Nemohla jsem se dostat na blog, kde mi bylo sděleno, že je chyba serveru.

Otevřela jsem poštu a tam jsem objevila veršíky na ukradené pero v Chile. Začala jsem se usmívat, konečně. Telefon znovu zazvonil a ozval se mi manžel. Sdělil mi číslo pokoje, na kterém je "ubytován". Hurá! Operovat by ho měli zítra kolem poledne.

Hledala jsem nějaké rozptýlení, když blog byl stále nedostupný. Řadila jsem fotky, rovnala archiv a pak "vytvořila" včerejší příspěvek. Zkusila jsem otevřít blog a ejhle, zdařilo se. Potom jsem zkusila kamarádce okomentovat článek a blog mi sdělil, že mám špatný výpočet. Proboha, jaký výpočet?

Dala jsem kočce večeři, nalila si druhou sklenici mléka a šla se podívat na zprávy. Při nich jsem usnula na gauči a když jsem se probudila, byl byt divně tichý. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem sama. Zvláštní pocit, který mě donutil k tomu, že jsem zamkla vchodové dveře. Když sama, tak raději pod zámkem. I když vlastně můžu být každému ukradená.

Vrátila jsem se k počítači, abych zjistila, že nefunguje myš. Tak to přišlo opravdu v ten nejblbější moment. Původně jsem měla bezdrátovou klávesnici i myš. Myš mám ted' připojenou na pevno, ale klávesnice asi nekomunikuje. Jsem technický antitalent, tohle vždy dává dohromady manžel. A ten je ted' v nemocnici. Tak jsem počítač vypnula "natvrdo" a po sprše zalezla do ložnice.

Noc byla bezesná a každou chvíli jsem byla vzhůru. Divný pocit, že vedle mě nikdo neleží, nikdo vedle mě nedýchá. Ticho a prázdno.

Ráno jsem vstala do ztichlého bytu, na teploměru byla únorová teplota. Vytáhla jsem zimní svetr s rolákem, ze skříně vytáhla teplejší bundu a vyzbrojena velkým deštníkem jsem vyrazila do práce. Čekala jsem na zazvonění telefonu. Konečně! Volal ale kamarád, který odvážel včera odpoledne manžela, zda už něco vím. Potom další zvonění, dcera. Minuty se nesnesitelně vlekly, čas pomaloučku odtikával a já byla vděčná za každého, kdo přišel a něco ode mně potřeboval. Musela jsem na chvíli odpoutat své myšlenky od manžela a od nemocnice a zabývat se tím, co je mou prací.

A potom pípla SMS "Hotovo J." Nastala obrovská úleva. Rozdělila jsem se o tuto informaci s dětmi a našimi přáteli. Obratem jsem mu poslala SMS, že jsem št'astná i za něj. Přestalo pršet. Odpoledne jsem jela zařídit něco do centra a pak jsem jela s euforickým pocitem domů. Usmívala jsem se na všechny kolem sebe a určitě si mnozí mysleli, že jsem se zřejmě zbláznila, či že jsem požila a mám veselou opičku.

V šest hodin jsem se dočkala zazvonění mobilu. Volal manžel, hlas měl sice ještě zastřený, ale má to za sebou. Podívala jsem se z okna a zjistila, že po propršeném dni konečně vysvitlo Slunce.

A já tu sedím nad manželovým notebookem, na kterém mi jde psaní "jako psovi pastva". Chybí mi myš, hledám diakritická znaménka, občas tu na něco sáhnu a své zápisy mažu. Můj počítač od včerejška stávkuje.

I když bylo dnešní počasí hnusné, pršelo a padal mokrý sníh, byla zima, prostě počasí, že by psa nevyhnal, pro mně to byl krásný den.

"Tramtadadá, tramtadadá, má to za sebou."