Servaná jako rybíz

Tak přesně takhle se cítím. Jako rybíz, servaný do poslední kuličky.

V podstatě si za to všechno můžu sama, protože jsem megaloman. Došla jsem k tomu poznání letošní jaro. Miluju kytky, což je sice vlastnost pozitivní, ale... mám jich moc. Navíc, nejen že jich mám moc, ale některé jsou už hodně velké. A ještě navíc, letos jsem na to všechno sama. Muž je po operaci a nemůže nic nosit. Chybí mi manželova pomoc, chybí mi jeho silné ruce, které lehce vynášely metrové truhlíky do patra a usazovaly je na parapet. Ruce, které zvedaly obrovité agáve a dávaly je na místo, kde budou trávit letní období. S některými pomohl syn, s některými zet'. Využila jsem jejich návštěvy u nás, aby odstěhovali ty největší.

Mé poslední dny mají stále stejný scénář, ráno krátce po páté vstávám, cestuji přes půlku Prahy do zaměstnání, den prosedím v práci, kde ve volných chvílích přemýšlím, co všechno musím ještě udělat. Domů se vracím kolem půl páté.

Chybí mi čas. A ten, který mi zbývá, trávím na zahradě až do tmy a snažím se stíhat to, co rok co rok děláme ve dvou. A víkend, který jsem mohla práci věnovat, jsem pro změnu trávila střídavě na záchodě a poleháváním, sužována žaludečními nevolnostmi.

Jen co dovolilo počasí a pominuly mrazy z počátku května, začala jsem vynášet truhlíky a květináče, ve kterých přezimovaly kytky ze sklepa a chodby na zahradu. Stěhovala jsem květináče různých rozměrů, které jsem byla schopná unést sama. Vynášela jsem z domu sazenice muškátů, kterých se mi přes zimu podařilo vypěstovat obrovské množství. Stěhovala jsem sazenice rajčat, aby se otužily a nespálilo je první ostřejší Slunce, nebo je neumlátil první větší déšt'. Ted' teprve vidím, kolik práce na jaře zastane můj muž. Až letos mi došlo, jaké množství nádob s květinami a rostlinami každé jaro stěhuje, zatímco já si jen sázím a přesazuju.

Stalo se to, co se stát mělo. Luplo mi v zádech a já v předklonu a zbrocená potem jsem lezla po schodech po čtyřech, abych si vzala nějaký prášek na bolest. S bolavými zády, která zlobí už druhý týden, stále pracuji na zahradě. Přesazuji, ošetřuji a umist'uji svoje kytky na jejich letní místa. Čas je v těchto momentech mým nepřítelem. Letošní jaro se svými kytkami ani nemluvím, ani netruchlím nad tím, když některá z nich nepřežila zimu.

Miluju svou zahradu a současně jí ted' nenávidím.

Já vím, že moje dřina bude pak vyvážena kvetoucími oleandry, kterých mám asi dvacet. Bude kvést bouganvilea, která už je tak obrovská, že při jejím stěhování jsem téměř shodila lustr na schodišti. Budu pravidělně odstřihovat bodavé špičky agáví, které by pro svůj rozměr měly spíš být v expozici botanické zahrady, aby někoho neporanily. Budu se poslední rok věnovat svým pěti daturám a jestli ty "potvory" opět nevykvetou, na podzim je nechám na zahradě zmrznout. Už dostaly "žlutou kartu".

Moje zahrada, moje středozemí. Zaměřila jsem se na kytky a rostliny, které rostou v mírnějším klimatickém pásmu, než žijeme my. Mojí největší "vášní" jsou oleandry. Znamená to, že na jaře musí z domu ven a na podzim zase zpět do domu.

Ven dávám i klasické ibišky, které vždy na zahradě pookřejí a potom mě celou zimu odměňují množstvím květů.

Sakra, ale na jednoho člověka, je to práce jako na kostele.

Včera večer jsem se rozbrečela. Utahaná jako pes jsem vlekla další truhlík s muškáty. V ložnici je u okna jen úzká ulička a otevřené okno jí ještě zmenšilo. Ve snaze vybalancovat s truhlíkem uzoučkým prostorem jsem drkla o okno. Černá zemina s rašelinou se sypala na bleděmodrý koberec a do postele. Byla jsem ráda, že jsem v tu chvíli sama. Výrazy, které se ze mně sypaly byly nepublikovatelné. Lítaly kolem jako vlaštovky. Když se mi konečně podařilo usadit truhlík na parapet, začala jsem hrstmi sbírat zem z koberce a postele a urovnávat v ní téměř vysypané muškáty. Z očí mi tekly slzy. A pak ... vysavač, hadr a poslední zbytek sil.

Pozdě v noci, když jsem ležela ve své posteli a únavou nemohla usnout, jsem přemýšlela, zda jsem vše uklidila a zda někde ještě nezůstal nějaký zbytek zeminy.

No co, jestli ležím v hlíně, tak si vlastně už zvykám.

K napsání článku mě vedla jednak únava, protože se řídím heslem "Sdělená bolest - poloviční bolest" a potom také báječný článek mého oblíbeného blogera Malkiela, kterému jsem se v komentáři přiznala, že jsem sběratel. K té největší a toto jaro vysilující "sběratelsko-zahradnické vášni" jsem se ale nepřiznala.

Tak až ted'.

Na ukázku něco z minulého léta.

Oleandry, které se mi daří pěstovat, mám ráda. Na jihu rostou jako plevel, jsou v dělících pásech dálnic, lemují cesty a svými barvami dotvářejí scenérii krajiny. Je jich mnoho druhů a barev. Chodím vybavena nožíkem a ze svých procházek si nosím větvičky, které pak doma zakořeňuji a rozšiřuji svou sbírku. Na každém mám zavěšenou cedulku, kde jsem ho uřízla. První úlovek však není z jihu, je z menzy na Albertově a já ho mám už od roku 1974.

Mám před sebou další víkend a ráda bych, aby byl víkendem pracovním (ne jako ten předchozí). A pokud vše zdárně zvládnu a stihnu, určitě se potom "pochlubím" fotkami z letos "proklínané" zahrady.