Moje města

Moje město - když nad tím přemýšlím, zjišt'uju, že nemám jen jedno, já svých měst mám víc.

Jsou to města, která se mi zapsala do srdíčka, nebo mi v nich bylo dobře, města kde jsem žila a žiju a která mám ráda. Města důvěrně známá, se svou neopakovatelnou atmosférou, každé svým způsobem něčím typické.

Na prvním místě bych jmenovala Rumburk.

Je to malé město na severu Čech, i když v době mého narození bývalo městem okresním. Tady jsem přišla na svět, udělala své první krůčky a chodila do školy. Je to město mého dětství. Město bezstarostnosti. V té době bylo ještě všechno přede mnou. Žila jsem tu se svými rodiči a sestrou poklidným životem a tehdy by mně nenapadlo, že svoje město, ve kterém jsem znala téměř všechny ulice, všechna zákoutí, kde jsem měla své kamarády, někdy opustím.

Škola mě bavila a byl předpoklad, že budu dál studovat. V mém rodném městě jsem si mohla vybrat mezi dvěma školami. První možností byla střední všeobecně vzdělávací škola, ze které se později stalo gymnázium a druhou možností byla zdravotnická škola, kde pro můj odpor ke krvi bylo předem vyloučeno, že bych tu mohla studovat. V nedalekém Varnsdorfu sice byla a vlastně ještě je průmyslovka, ale dodnes mám problém udělat rovnou čáru i za pomoci pravítka a rýsování, které je na průmyslovce hodně důležité, bývalo ve škole pro mně tím nejhorším předmětem.

Druhým mým městem se proto stala Česká Lípa.

Město mých studií, město mých prvních lásek. V tomto městě jsem prožila čtyři roky, tady jsem kromě vzdělávání se, nabývala i zkušenosti životní, tady jsem se poprvé milovala. Toto město ve mně zanechalo svou stopu a zde jsem zanechala svou stopu i já. Tady jsem si také zamilovala divadlo. Nemalou měrou k této celoživotní lásce přispěl náš třídní profesor, který s námi navštěvoval místní divadlo. A bylo to nejen divadlo místní, ale jezdil s námi i do divadel v Praze.

Milovaly jsme tyto výlety, které měly vždy stejný scénář. Dopoledne návštěva Památníku písmenictví, odpoledne volný program a večer návštěva některého z divadel. A tady začala láska k městu, ve kterém žiju.

Třetím mým městem je Praha.

Prvotní popud opustit rodnou hroudu a vrhnout se do víru velkoměsta začal při pravidelných návštěvách se školou. V době volna jsme s kamarádkou procházely uličkami Malé Strany, či Starého Města a vnímaly tu báječnou atmosféru.

Po maturitě jsem chtěla studovat dál, ale jak už jsem ve svých předchozích příspěvcích psala, ze studií sešlo. Ale touha odpoutat se z malého města byla natolik silná, že jsme si s kamarádkou sehnaly v Praze podnájem. Děsila jsem se představy, že budu i nadále žít doma, po čtyřech letech relativní svobody a volnosti, bych se měla vrátit k rodičům. Vyhlídka na to, že každé ráno budu společně s nimi opouštět byt a odcházet do zaměstnání, nedej bože do stejné továrny, byla pro mně černou můrou. A co pak? Co po práci? Být doma a při každém odchodu oznamovat kam jdu, s kým jdu a v kolik se vrátím. Mým rodičům se mé rozhodnutí nelíbilo, ale prosadila jsem si svou a odstěhovala se. Musím ocenit i to, že při stěhování na podnájem mi tehdy pomohl táta, který při loučení řekl: "Pořád máš u nás svůj domov, máš se kam vrátit." Začátky byly více než těžké. Možná to u někoho vyvolá úsměv na tváři, ale do svého prvního zaměstnání po maturitě, jsem nastoupila za 900 korun hrubého. Po všech srážkách mi zůstávalo 720 korun, podnájem stál 200 a já se chtěla líbit, chtěla jsem chodit hezky oblékaná, chtěla jsem chodit do svých milovaných divadel. Nikdy jsem se rodičům nepřiznala k tomu, že opravdu nemám peníze. Když chtěli, abych přijela domů, vymlouvala jsem se, že mám na ten konkrétní den lístek do divadla, místo abych přiznala, že nemám na jízdenku. Bydlela jsem na Smíchově a měla jsem prochozené téměř celé centrum Prahy. Věděla jsem, kde je jaká památka a jako orientační body jsem používala názvy hospod. To mi zůstalo do dnešních i dní.

V Praze žiju bezmála čtyřicet roků, vdala jsem se, narodily se mi tu děti. Prahu miluju, ale jako typický pražák se necítím. Vždycky budu považována za "náplavu", přes to, že můj děda byl pražák narozený na Žižkově.

Už mnoho let žiju na okraji města v domku se zahradou, o kterou s velkým nadšením pečuji - já, původně holka ze severočeského činžáku. Připadám si tady více jako venkovan, než ve městě mého dětství.

Do města, ve kterém jsem prožila dětství se vracím stále. I když musím přiznat, že naposledy jsem tam byla letos na pohřbu maminky. Nějak se mi tam ted' nechce. Předtím jsem jezdila pravidelně a zjišt'ovala, že město má nádherné okolí. Až v hodně dospělém věku jsem si uvědomila, že v blízkosti Rumburku je spousta nádherných míst, která jsem nikdy nepoznala.

Do města svých studií se také stále vracím. Mám tu přátele, se kterými se ráda vídám a se spolužačkami ze školy tu děláme pravidelné srazy.

Miluju stará města, která mě oslovují svými historickými centry, procházím po křivolakých uličkách a přemýšlím o tom, kolik stop zde zanechaly nohy lidí, kteří po stejných místech kráčeli dávno přede mnou. Jen namátkou tu můžu jmenovat města, která mají atmosféru a která kromě třech měst, která jsem uvedla, mají místo v mém srdci. Kdybych chtěla vyjmenovat všechna, psala bych ještě hodně dlouho. Kutná Hora je historický klenot, který stojí za to vidět ho. České Budějovice, Jindřichův Hradec, Třeboň, Tábor, Hradec Králové, moje milované Brno, nejkrásnější město Moravy Kroměříž .... dalo by se psát hodně dlouho. Naše země je krásná a má mnoho a mnoho krásných nejen měst, ale i míst.

Mezi mé největší koníčky patří cestování. Sice se v posledních letech můj zájem soustředil na Itálii, ale procestovala a poznala jsem mnoho nádherných míst a navštívila města, na která vzpomínám. Drážd'any jsem poprvé navštívila v době svých studií, tehdy působily ponurým dojmem, který umocňovaly trosky památek, které tu byly ponechány jako memento války. Ani nádhera Zwingeru celkový dojem nenapravila. Dnešní Drážd'any jsou už jiné. Památky byly opraveny a město rozkvetlo. Po původní ponurosti není památky.

Psát o Paříži by vydalo na celý článek. Bylo to po Vídni druhé město, které jsem navštívila hned po té, kdy nám bylo umožněno cestovat, kdy se pro nás otevřely hranice. Procházky po Montmartru mezi malíři, návštěva blešího trhu a pohled z Eiffelovky... tehdy jsem si začala pnit své cestovatelské sny. Mohla jsem procházet místy, o kterých jsem do té doby jen četla.

Městem, které mi také zůstalo pod kůží je Dubrovník. Toto město je právem nazýváno perlou Jadranu. Celé historické centrum je možné obejít po hradbách a mít celé město jako na dlani.

Moje milovaná Itálie - "Italia bella". Jezdím sem už několik let
a i letos mám v plánu tuto zemi navštívit. Mým nejoblíbenějším italským městem je Florencie, ve které jsem byla už třikrát a věřím, že sem ještě zavítám. Při procházkách po tomto městě si připomínám renesanční umělce, kteří toto město svými díly dotvářeli.

Nemohu opomenout ani "věčné město" Řím, kterému jsem už věnovala celou kapitolu. Návštěva to byla krátká, ale věřím tomu, že nebyla poslední. Pro jistotu jsem si to "pojistila" vhozením mince do fontány di Trevi. Pro ilustraci fotografie slavných Španělských schodů, které jsou tradičním místem schůzek a setkání a jež byly prezentovány v mnoha filmech.

Každý z nás se někdy zasní. Mám ráda snění s otevřenýma očima. Naše země, se svými bohatými dějinami, spoustou památek, krásnými městy a malebnými vískami se mi líbí. Je to moje země.

Ale když přijde podzim se svými plískanicemi, sněhová břečka a pak zima, začínám snít o tom, že se jednou odstěhuju na toto období na jih. To nevlídné a hnusné počasí prožiju v jednom z nejkrásnějších měst Evropy, abych se potom na jaře znovu vrátila sem, k nám domů. Tím městem je Taormina.

Škoda, že je to jen sen.

Fotografie České Lípy je použita z oficiálních stránek města.