Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 3. května 2011

"Tramtadadá, mám to za sebou"

Tento nápěvek by si dnešní den mohl prozpěvovat můj manžel.

Název článku mě napadl okamžitě potom, co mi přišla SMS od manžela, na které bylo: "Hotovo J."
V mé duši zavládla obrovská radost a úleva. Nejdříve jsem informaci volala dceři, synovi a potom našemu kamarádovi.
Musím vysvětlit, co je hotovo.
Manžel má za sebou plánovanou operaci.

Od včerejška jsem nestála za nic. Moje nervy pracovaly a já měla větší strach, než můj manžel, kterého se to týkalo.
Včera v půl dvanácté telefonát od manžela. Radostně jsem mu sdělila, že mě těší, že ani v nemocnici nezapomíná na tradiční čas našich telefonátů. V předchozím zaměstnání odcházel v půl dvanácté na oběd a cestou mi telefonoval. Po změně zaměstnání hodina telefonátu zůstala a dny, kdy nevolá, jsou výjimkou.
Včera mi však sdělil, že už téměř 4 hodiny sedí v Motole a čeká. Za tu dobu mu byla vystavena neschopenka a změřen tlak. Nic víc, zatím. Na můj dotaz proč, mi odpověděl, že nemají volná lůžka a za dobu co čeká, umístili "už 2 pacienty" a čeká jich tam ještě osm. Za půl hodiny telefonoval, že ho posílají domů s tím, že si má ve tři hodiny zavolat, kdy ho vlastně odoperují. Po třetí hodině mi telefonoval znovu, že ještě nemají hotový operační plán a má si prý volat za půl hodiny. Moje nervy začaly pracovat.
Dokážu pochopit, že na chirurgii může nastat kalamita, kdy je obsazen větší počet lůžek.
Pochopím, že se to může stát třeba v případě nehody, nebo může dojít k akutní operaci. Když už je ale naplánovaný chirurgický výkon na určitý den, navíc s předstihem téměř tří měsíců, nejde mi na rozum, že nechají na chodbě sedět 8 - 10 lidí s tím, že pro ně není postel. Pochopila bych, že chybí postele pro 2 - 3, které mohou být obsazeny z důvodů, které jsem uvedla. Proč se plánují operace, když pak pacienti čekají na chodbě a neví, zda budou operováni nebo nebudou.

Seděla jsem v tramvaji a zvonil mi telefon. Manžel! Má okamžitě odjet zpátky do nemocnice, pokud tam nebude do 17 hodiny, může se stát, že postel, která je pro něj připravena, může být zase obsazena. Spěchala jsem v dešti, promoklá až na spodní prádlo, domů. Malý deštník nestačil, déšt' padal v úhlu, kdy mi promáčel bundu, ze které voda stékala na kalhoty. Manžela jsem ještě zastihla doma, během tří minut pro něho přijel kamarád a oba odjeli. Já a moje nervy jsme zůstaly za oknem a mávaly.

Nebyla jsem schopná se na nic soustředit. Nalila jsem si sklenici mléka a sedla k počítači. Nemohla jsem se dostat na blog, kde mi bylo sděleno, že je chyba serveru.
Otevřela jsem poštu a tam jsem objevila veršíky na ukradené pero v Chile. Začala jsem se usmívat, konečně. Telefon znovu zazvonil a ozval se mi manžel. Sdělil mi číslo pokoje, na kterém je "ubytován". Hurá! Operovat by ho měli zítra kolem poledne.
Hledala jsem nějaké rozptýlení, když blog byl stále nedostupný. Řadila jsem fotky, rovnala archiv a pak "vytvořila" včerejší příspěvek. Zkusila jsem otevřít blog a ejhle, zdařilo se. Potom jsem zkusila kamarádce okomentovat článek a blog mi sdělil, že mám špatný výpočet. Proboha, jaký výpočet?
Dala jsem kočce večeři, nalila si druhou sklenici mléka a šla se podívat na zprávy. Při nich jsem usnula na gauči a když jsem se probudila, byl byt divně tichý. Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem sama. Zvláštní pocit, který mě donutil k tomu, že jsem zamkla vchodové dveře. Když sama, tak raději pod zámkem. I když vlastně můžu být každému ukradená.
Vrátila jsem se k počítači, abych zjistila, že nefunguje myš. Tak to přišlo opravdu v ten nejblbější moment. Původně jsem měla bezdrátovou klávesnici i myš. Myš mám ted' připojenou na pevno, ale klávesnice asi nekomunikuje. Jsem technický antitalent, tohle vždy dává dohromady manžel. A ten je ted' v nemocnici. Tak jsem počítač vypnula "natvrdo" a po sprše zalezla do ložnice.
Noc byla bezesná a každou chvíli jsem byla vzhůru. Divný pocit, že vedle mě nikdo neleží, nikdo vedle mě nedýchá. Ticho a prázdno.

Ráno jsem vstala do ztichlého bytu, na teploměru byla únorová teplota. Vytáhla jsem zimní svetr s rolákem, ze skříně vytáhla teplejší bundu a vyzbrojena velkým deštníkem jsem vyrazila do práce. Čekala jsem na zazvonění telefonu. Konečně! Volal ale kamarád, který odvážel včera odpoledne manžela, zda už něco vím. Potom další zvonění, dcera. Minuty se nesnesitelně vlekly, čas pomaloučku odtikával a já byla vděčná za každého, kdo přišel a něco ode mně potřeboval. Musela jsem na chvíli odpoutat své myšlenky od manžela a od nemocnice a zabývat se tím, co je mou prací.

A potom pípla SMS "Hotovo J." Nastala obrovská úleva. Rozdělila jsem se o tuto informaci s dětmi a našimi přáteli. Obratem jsem mu poslala SMS, že jsem št'astná i za něj. Přestalo pršet. Odpoledne jsem jela zařídit něco do centra a pak jsem jela s euforickým pocitem domů. Usmívala jsem se na všechny kolem sebe a určitě si mnozí mysleli, že jsem se zřejmě zbláznila, či že jsem požila a mám veselou opičku.
V šest hodin jsem se dočkala zazvonění mobilu. Volal manžel, hlas měl sice ještě zastřený, ale má to za sebou. Podívala jsem se z okna a zjistila, že po propršeném dni konečně vysvitlo Slunce.

A já tu sedím nad manželovým notebookem, na kterém mi jde psaní "jako psovi pastva". Chybí mi myš, hledám diakritická znaménka, občas tu na něco sáhnu a své zápisy mažu. Můj počítač od včerejška stávkuje.

I když bylo dnešní počasí hnusné, pršelo a padal mokrý sníh, byla zima, prostě počasí, že by psa nevyhnal, pro mně to byl krásný den.
"Tramtadadá, tramtadadá, má to za sebou."

33 komentářů:

  1. Čert vem počasí, hlavně aby manželovi ta operace zítra dopadla dobře a mohl šupajdit domů. Nemocnice je tak depresívní místo, že by tam i zdravý člověk onemocněl.

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: On už má naštěstí operaci za sebou a já doufám a věřím, že když má Motol akutní nedostatek lůžek, že ho brzy vyexpedují domů.

    OdpovědětVymazat
  3. Přeji manželovi hodně brzké uzdravení.

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to nejhorší máte za sebou, tak ať se manžel rychle uzdraví.

    OdpovědětVymazat
  5. [3]: Děkuju dvakrát - za manžela i za sebe. S tím notebookem se tady peru a vztekám se nad ním. Ale to všechno je podružné, hlavní je, že už můžu dneska klidněji spát (pokud tedy usnu).

    OdpovědětVymazat
  6. [4]: Děkuji moc za přání brzkého uzdravení.

    OdpovědětVymazat
  7. [4]: Tady se přesně naplnilo to, jak se peru s notebookem, místo odstavce, jsem to odklikla a nedopsala.

    OdpovědětVymazat
  8. Hlavně že to manželovi dobře dopadlo. NB není špatný, taky ho mám. Jen je potřeba si na něj zvyknout. Zpočátku se mi dost často stávalo, že jsem omylem zmáčka tu "speciální" klávesu a ono to pak dělalo něco úplně jiného, než mělo

    OdpovědětVymazat
  9. Tramtadáááááá, mám rád dobré zprávy. Jup, jup hurááááá!

    OdpovědětVymazat
  10. Naše zdravotnictví už prostě takhle funguje. Moje máma ví měsíc předem, že půjde k diabetologovi 17 a k srdcaři o jedny dveře vedle 19. v měsíci. Bydlí ve žluticích asi 35 kilometrů od Karlových Var, kam k těmto doktorům sanitkou jezdí. Když se snažila, aby oba lékaři provedli kontrolu ve stejný den, aby nemusela sanitka jet dva krát, tak protelefonovala víc než stovku, ale stejně si nepomohla.

    OdpovědětVymazat
  11. [8]: Jsem taky moc ráda, že už je to za ním. S notebookem se peru, můj počítač stávkuje. Psala jsem ti obsáhlý komentář k problémům, které má Honzík se školkou a pak jsem ho nějakým nedopatřením smazala. Napíšu ho znovu.

    OdpovědětVymazat
  12. Držím pěstičky Já sama jsem byla před pár lety na operaci s kýlou a fujky i kdybych tu kýlu měla mít znovu, tak už tam nechci....

    OdpovědětVymazat
  13. Tak to byl pořádný, předoperační nervák. Je prima, že má manžel operaci za sebou a určitě ho nebudou v nemocnici držet ani o minutu déle. Držím palce, abys měla muže co nejdřív zpátky doma.   

    OdpovědětVymazat
  14. [10]: Já jsem z toho byla dost v šoku. Jednak jsem byla nervózní z toho, co manžela čeká a druhak z těch problémů a čekání, zda a kdy operace bude. Já zatím spíš vnímala pokroky, které medicína udělala, ale vůbec mi nedošlo, že i tady pořád funguje lidský faktor a bordel. S tvou maminkou to fakt nechápu, vždyt'  na sanitku se musí psát žádanka, to se ti doktoři nemůžou domluvit. A pak se nelze divit, že ve zdravotnictví je stálý nedostatek peněz.

    OdpovědětVymazat
  15. [12]: Děkuju moc a současně držím palce, abys tam už opravdu nemusela.

    OdpovědětVymazat
  16. Popsalas to tak, že jsem to úplně prožila s Tebou. Díky Bohu, že je to za vámi a šťastně. Když je manžel pryč v cizině, tak se také jdu zamknout. Je to všechno najednou jiné, divné, ustrašené ...

    OdpovědětVymazat
  17. Tak to máte za sebou oba, protože koukám a vidím, že jsi měla větší nervy než on.Domů už ti ho jistě pošlou brzy, nezapomeň, že tam na chodbě sedí dalších deset pacientů, které je potřeba umístit na lůžka. Tak hlavně rychlé hojení a pevné zdraví.

    OdpovědětVymazat
  18. Tak to je, že člověk má obvykle větší nervy na druhém, kterého miluje, než na sobě. Je fajn že to trápení s tou operací máte oba za sebou.

    OdpovědětVymazat
  19. [16]: Moc děkuji za podporu. Jsme spolu už tak dlouho, že mi prázdný byt připadal divný, neosobní a divně tichý. Už dlouho jsem se nezamykala.

    OdpovědětVymazat
  20. Tak vidíš, všechno O.K. nakonec to ani nebolelo, viď? . Ale s těma nervama tě úplně chápu. Takže přeju manželovi brzký "vyhazov"(tenhle bude asi oslaven) z nemocnice do tvého domácího rozmazlování.....Pa Vendy

    OdpovědětVymazat
  21. [20]: Moc děkuju za přání. Jsem ráda, že už je to za námi.

    OdpovědětVymazat
  22. tak to som rada ze konecne to ma za sebu, neistota je ubijajuca je to super, tesim sa stebou

    OdpovědětVymazat
  23. Musím se přiznat, že to bylo opravdu tak subjektivně napsané, že jsem to také prožívala s tebou. Vzpomněla jsem si, když byl naposledy asi před 2 roky manžel také v Motole na operaci, plánované, že také delší dobu seděl na chodbě než ho umístili na pokoj. Volal a bych celý nesvůj. Já tenkrát se synem odjela hned, to proto, že jsem se chtěla vyplakat až v autě, aby mne neviděl. Jsem také ráda, že je to tak, jak to je a přeji manželovi brzké uzdravení a tobě jeho brzký návrat domů!

    OdpovědětVymazat
  24. Přeji brzké uzdravení, to je myslím na místě:)

    OdpovědětVymazat
  25. [22]: Děkuji moc, jsem také moc a moc ráda.

    OdpovědětVymazat
  26. To teda stojí. Procházíš se jako v džungli a i dokonce mezi rybičkami pod zemí, ale je to nádherný !! Za tu cestu do toho kopce to stojí

    OdpovědětVymazat
  27. [26]: Tak to máš pravdu. Dříve tam dokonce bývaly i dlouhé fronty, nevím jak letos.

    OdpovědětVymazat
  28. Tak hlavně žes to spolu se svými nervy přežila... teď už bude jenom svítit slunce

    OdpovědětVymazat
  29. Takovej už je život. Malo slunička a malo deště

    OdpovědětVymazat
  30. [28]: Doufám a věřím, že ano. Mám Sluníčko moc ráda a už se nemůžu dočkat.

    OdpovědětVymazat
  31. Když jsem četla o těch volných a obsazených postelích, připadala jsem si jak v Kocourkově. Doprkna, kde to jsme? Blbá otázka. V Česku roku 2011. Jasně, napřed ruší oddělení, protože nejsou peníze, potom neberou lidi na operace, protože nemají lůžka. K čertu s nimi, hlavně že si platíme pojištění zdravotní, povinné, každoměsíční.

    OdpovědětVymazat
  32. [31]: Kocourkov měl ještě pokračování.

    OdpovědětVymazat
  33. [32]: Mně to připadá jak v těch amerických filmech, kde jsou chodby plné lidí, kteří čekají... plus lehátka s ležícími pacienty. A vidíš, dnes je to i u nás.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤