Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 29. dubna 2012

Má cenu něco plánovat?


V předchozím článku jsem se zmínila, že dcera měla narozeniny a manžel se synem svátek. Naplánovat u nás rodinnou sešlost, není jen tak. Spousta akcí, či aktivit. Jeden může tehdy, kdy se to druhému nehodí, nebo do toho někomu dalšímu něco přijde. Vím, není to specifikum jen naší rodiny, určitě to mnozí znají.

Minulý víkend byly obě naše dospělé děti na historické bitvě v Libušíně. Sice se vracely v neděli, den po dceřiných narozeninách, ale... Nabídku na oběd s poděkováním odmítly s tím, že neví přesně, v kolik se vrátí.

Naplánovali jsme proto rodinnou sešlost na dnešek. Termín všem vyhovovoval, dokonce i bratranci, který také slaví svátek v dubnu.
Vše klapalo podle plánu, dokonce se i počasí umoudřilo natolik, že jsme se rozhodli sešlost pojednat jako zahradní slavnost.
Ve středu měla být vyřízena reklamace střechy zahradního altánu, který jsme minulý rok koupili. Aby střecha vydržela jen jednu sezónu, nám připadalo dost málo, proto jsme jí reklamovali. Odpoledne přijela dcera s holčičkama a já jim upravovala čarodějnické klobouky. V pondělí půjdeme na čarodějnice. Sára má čarodějnice ve školce už v pátek, takže kostým potřebuje s předstihem. Dcera odjela s vnučkami a klobouky domů a my s mužem zvažovali, zda se pojedeme zeptat, jak to vypadá s naší reklamací. Sice nám slíbili, že zavolají, ale nic - jen ticho po pěšině. Rozhodli jsme se nechat vše na čtvrtek.

Po práci jsme se sešli doma a jeli se zeptat, jak to se střechou k altánu vypadá. Na hlavním infu v obchodě nás poslali do oddělení zahrady. Chvilku jsme tam postávali a s nadějí se dívali na pult, kde byla složena béžová plachta. Že by to byla naše střecha? Mladý muž, který po chvíli přišel, se podíval na náš reklamační protokol a pak řekl, že to vyřizuje kolega, který tu není a bude prý zítra (v pátek) odpoledne. Namítla jsem, že reklamace už měla být vyřízena. Mladý muž pokrčil rameny a řekl, že on o tom moc neví, prý snad kolega tu plachtu objednával někde na Moravě. Manžel se zeptal, zda plachta ležící na pultě, není tou naší reklamovanou. Začala jsem tušit, že se náš plán začíná pomalu zadrhávat. Ne, není, to je jiná plachta. Potom si z reklamačního listu opsal náš telefon s tím, že kolega, který reklamaci vyřizuje, nám v pátek v poledne, až přijde do práce, zavolá. Vyšli jsme do prosluněného odpoledne a bylo mi jasné, že budeme muset problém s altánem vyřešit. Můj muž je flegmatik. Ve vztahu je to ideální partner, protože jiný by s cholerikem - mnou, asi nevydržel.
"Co budeme dělat?", vypálila jsem otázku na parkovišti, ještě než jsme došli k autu. Manžel pokrčil rameny a neřekl ani slovo. Cítila jsem bezmoc a současně i zlost: "Uvědomuješ si, že nás v sobotu bude minimálně deset a má být horko?" Opět pokrčení ramen a pak pronesl: "Počkáme do zítřka." Sedli jsme do auta a jeli do Makra. Mé myšlenky byly neveselé. Malé děti, těhotná snacha, nová - dosud neznámá - bratrancova přítelkyně a všichni budeme sedět na plném slunci pod konstrukcí altánu. Co já? Já mám sluníčko ráda, ale co ti ostatní.
Nakoupili jsme maso, nějaké pití, telefonicky s dcerou konzultovali, co pije její bratr. "Jak jste dopadli s tou střechou?", zeptala se dcera. "Blbě, zítra má tátovi volat ten člověk, který vyřizuje reklamace." "Nojo, mami, ale už dneska je pařák a v sobotu má být ještě větší." "Já vím, ale přinejhorším koupím netkanou textílii a nějak ten altán zakryjem." Cítila jsem hroznou bezmoc.

V pátek dopoledne mi dcera volala a ptala se, jak se projevuje úpal nebo úžeh. Pak mi sdělila, že Sára v noci přišla a pofňukávala. Změřila jí teplotu a naměřila jí necelých 39°C. Dala jí kapičky na horečku a napít. Ráno Sára zvracela. Kostým čarodějnice, ve kterém se těšila do školky zůstal viset na ramínku. Příznaky, které dcera popisovala nevypadaly úplně na úpal, či na úžeh. "Vypadá to, že je to něco jiného, jak mi to popisuješ." "Mami, ale ona byla včera tři hodiny venku, neměla nic na hlavě, může to být od sluníčka. Co s ní mám dělat?" Poradila jsem jí zábal do mokrého prostěradla a pokud už nezvrací, aby jí zavodňovala. Horečka může být i z nedostatku tekutin. "Hele, ale když to neklesne, tak s ní jed' k doktorovi, neriskuj." Za tři hodiny dcera volala, že Sáře horečka klesla a je jí lépe.
Manžel pro mě přijel, tak jako každý pátek, do práce. "Volali ti kvůli té střeše?" "Ne, ještě ne." Začínala jsem mít zlost. Sliby, chyby. Hlavně, že nám slíbili, že v poledne nám zavolá člověk, který reklamaci vyřizoval. Manžel telefonoval a zjistil, že dotyčný prý přebírá zboží. Dovolal se mu téměř v pět hodin odpoledne, prý byla naše reklamace zamítnuta dovozcem, ale on je tak hodný, že jednu střechu někde "vyštrachal" a máme se pro ní stavit zítra (v sobotu) odpoledne. "To si dělá legraci?" Měla jsem pěknou zlost. "Hele, víš co? Zajedeme tam znovu, ta reklamace už měla být vyřízená."
Stejný scénář jako včera, jen plachta z pultu už zmizela. Pán, se kterým manžel telefonoval přišel, podíval se na reklamační protokol a řekl: "Vždyt' jsem vám řek, že vám tu plachu dám zejtra odpoledne." "Nezlobte se na mně, ale vy porušujete obchodní zákoník a reklamační řád." Vykulil oči a podíval se na mě. "Já jsem mnoho let vyřizovala reklamace a vy jste překročil lhůtu." Začal oponovat, že reklamační lhůta začíná běžet až od druhého dne a pak prý má právo na vyřízení ještě další den. "Nemáte pravdu s dalším dnem a navíc už jsou to dny dva." Požádala jsem ho, aby nám alespoň vrátil reklamovanou popraskanou střechu. Byla jsem rozhodnutá, že jí zkusím zašít, abychom neseděli na sluníčku. Přišel, přinesl jí a do protokolu napsal, že nám byla vydána reklamovaná věc. "Můžete nám ještě dát to zamítavé stanovisko dovozce?" Nemínila jsem se vzdát, protože si myslím, že jsme byli v právu. Proč je na zboží 24 měsíční záruka a ono nevydrží ani šest měsíců? Začal se vytáčet, že ten dopis má někde vzadu a pak řekl, že nám tu střechu přeci zítra chce dát. "Kdy zítra?" "Odpoledne, až se k tomu dostanu." Manžel, který do té doby mlčel, pronesl: "Nešlo by to dříve?" "Ne nešlo", trval na svém pán.
Volal dnes dopoledne. Máme novou střechu. Bude-li tak kvalitní, jako ta předchozí, na konci léta bude na vyhození, jako ta loňská.

Ale důležité je to, že máme střechu. Letošní sezóna je zachráněná.

Ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se, jak je Sáře. "Mami docela dobře, večer měla jen 37,1°C a už nezvracela, asi to byl ten úpal." Docela mě to uklidnilo. "Je hodně horko a bude ještě větší, nebylo by lepší, kdyby s ní zůstal táta doma a já mu masíčko zabalím." "Ne, ona určitě bude už v pohodě, přijedeme všichni."
Dopoledne, v době kdy byl manžel pro střechu, byla jsem na nákupu, dokoupit čerstvé pečivo, něco pro holčičky a zeleninu.

Manžel na štaflích montoval střechu na altán a já před garáží myla stoly a křesílka. Přemýšlela jsem o tom, že ještě zajdu na půdu a přinesu spartakiádní lehátko, které dám vedle domu a udělám Sáře pelíšek ve stínu.
Zazvonil telefon. Dcera: "Mami, prosímtě, jak se projevuje spála?" "Horečka, pupínky na bříšku a malinový jazyk." "No, ona má pupínky v puse a zase má vysokou horečku, jo a ve školce mají spálu a mononukleózu." Připadala jsem si jako ve zlém snu. Sára byla po třech týdnech ve školce a "vydržela" tam jen čtyři dny. "Mami, on s ní Tomáš sjede do Motola a já odpoledne přijedu jen s Emou." Tak to máme mínus dva. I když po včerejšním telefonátu jsem s tím už tak trochu počítala.
Po obědě jsem začala chystat pohoštění. Štrůdl, který jsem upekla večer jsem nakrájela, masové koláčky naskládala na mísu, připravila pečivo, zeleninu. Do koše jsem dala nádobí a odnesla ho na zahradu. Manžel sypal do krbu dřevěné uhlí.
"Myslíš, že v tom horku přijede Gábina?", zeptal se. "Nevím, necháme se překvapit". Přemýšlela jsem o tom, zda snacha, která má tři týdny před porodem, do toho horka, které panuje, vyrazí. Vrátila jsem se nahoru do bytu a chystala další věci. Podívala jsem se z okna a viděla na zahradě Emu. Vytáhla jsem s lednice naložené maso a šla na zahradu.

"Tak je to prý ukázková spála a má na deset dní antibiotika", řekla dcera a já si jen říkala, kolikátá to už jsou od doby, co začala chodit do školky. Ted' je jen otázka, zda to "nechytí" také Ema.
Když byla ugrilována první várka masa, zazvonil telefon. Bratranec - po cyklovýletě ho bolí koleno, vzal si prášek a ted' se probudil. Prý už je hloupé, aby jezdil. Bylo nás šest, tedy spíš pět a kousek. Ema byla bez Sáry bez nálady, posedávala v křesílku a pořád opakovala, jak se jí po Sáře stýská. Pookřála až později, kdy si začala ráchat nohy ve škopku, který měla Gábina pod stolem.
Mladí odjížděli v půl sedmé. Zabalila jsem jim domů "výslužku", Tomášovi jsem k tomu přidala kus masa.

Na pondělí jsem holčičkám slíbila, že půjdeme na čarodějnice. Vzala jsem si dovolenou. Dcera mi měla holky dovézt už dopoledne, musí odevzdávat nějakou práci. Hezky jsme si to vymyslely. Dopoledne tady a pak odpoledne na čarodějnice. Holkám jsem slíbila, že pak budou spát u nás a v úterý se tu staví moje sestra s vnoučkem Kubou. Holky už se na Kubíka těšily.
Všechno je jinak.
Mladí jdou v pondělí na koncert Nightwish, slíbila jsem tedy, že alespoň přijedeme hlídat holky. Spála, nespála.

A jen si tak říkám - má cenu něco plánovat?

30 komentářů:

  1. Máš pravdu, nemá. Poslední rok (konečně) moc neplánuju, spíš se nechám já vtahovat do toho, co vymyslí ostatní. S nemocemi holčiček po vstupu do školky jsem si taky užila svý. Jednu zimu jsem dokonce měla paní na hlídání, protože to jinak nešlo. Přešlo to, až tomu urostla...Hezkou neděli.

    OdpovědětVymazat
  2. Po přečtení tvého článku, musím konstatovat - ne, nemá cenu něco plánovat. Všechno jinak, veškeré plány vzaly za své. I když vlastně, tak úplně ne. Střecha nakonec byla a to posezení vypadá naprosto dokonale a sešlo se i pár stolovníků, myslím, že jste měli moc hezké odpoledne. Malá Sára, se z těch nemocí nějak nemůže vyhrabat a Emička tu spálu určitě chytí taky. Snad už to bude, před prázdninami, opravdu poslední nemoc. Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  3. Tak jsi si vygůglovala, že ta druhá to dostane taky. Plánovat se má a pak jsme potěšené, že aspoň něco vyšlo. Takto to bylo natřesené, ale nakonec - pár vás tam bylo, aspoň jste se nepřekřikovali...

    OdpovědětVymazat
  4. Já se řídím - neplánovat!

    OdpovědětVymazat
  5. Naplánovat sešlost je něco nadlidského... ale Vám, se to povedlo, taková sešlost vždy potěší :) A moje malá sestřenice taky, jak začala chodit do školky, tak je to s ní špatné, pořád jen nemocná... hrůza!

    OdpovědětVymazat
  6. Myslím, že otázka nezní jestli má smysl něco plánovat. To má smysl vždycky. Ale člověk by měl počítat s tím, že ne vždy vše vyjde podle plánu.
    Nejvíc líto je mi Sáry. Dovedu si představit, jak ji musí mrzet, že nepůjde na čarodějnice. Že jí přeju, ať se brzy uzdraví a Emě držím palečky, ať to od ní nechytne.

    OdpovědětVymazat
  7. Dovedu si představit , jak jsi byla na mrtvici, taky bych byla . protože když se to s..., tak se to s...

    OdpovědětVymazat
  8. Něco plánovat? Jen určité věci, které jsou nezbytně nutné. Pokud si naplánuješ celou akci, někde nastane zádrhel. V tvém případě těch zádrhelů bylo několik...
    A dobře jsi zabojovala o tu reklamaci. Nenechala ses odbýt. Oni už jsou vážně líní a odrzlí.
    Spála? To už je zásah zhůry. Nevím, říká se, že všechno špatné je k něčemu dobré. Tady nemůžu přijít na nic dobrého, ale třeba se to časem nějak vyvrbí.
    Přes všechny problémy se akce, zdá se, nakonec vydařila.

    OdpovědětVymazat
  9. Tak Alenko, ve Tvé sveřepé energii v boji za to ,co mě patří se zcela poznávám. Můj muž je taktéž v tomto smyslu zcela neprůbojný,teda má hlavně hodně silná slova  před bojem.Pak už jen slušně vycouvává,zatímco já nabírám na síle. Reklamace chodím vyřizovat za celou rodinu zásadně já. Asi jsem i nepříjemná,ale odírání jak na kvalitě zboží a taky na uvádění chybných ,teda zavádějících cen u zboží a jejich zcela záměrně nepřehledné umístění u zboží mě přivádí k šílenství,po každé návštěvě většího obchdního řetězce končím na informacích se stížností.Ještěže tam nejezdíme tak často.  No plánování čehokoliv už taky vzdávám, oslavujeme už jen v úzkém rodinném kruhu,teda děti a jejich děti a naše maminky. Moje vnučka taky až do svých 8 let promarodila každou plánovanou oslavu,návštěvu divadla,karneval apod., loni prodělala po 2 zápalech plic  boreliozu,pak jí doktorka na můj podnět píchla pendepon a na konec léčby taky,a letos je (zaklepávám na hlavu) dobrá.I když si myslím,že i u obou mých holek přišel ústup nemocí tak kolem 10roku. Tak ještě chvilku vydržte,pak příjde puberta a to je taky zábava.Přeji ještě hodně sluníčka,ale taky trochu deště, ať se všechno krásně zazelená.

    OdpovědětVymazat
  10. Podle Murphyho zákonů nemá cenu nic plánovat.

    OdpovědětVymazat
  11. Ne nadarmo se říká "chceš li pobavit Boha, svěř se mu se svými plány".Ale vážně, plánovat se musí, bez toho byste se nesešli nikdy, leč krom plánu A, je nutné počítat i se záložními plány B, C, D, E, F, G....... a v případě písmenkové nouze si můžeš vypůjčit pár dalších třeba z řecké abecedy. Sárince přeju co nejrychlejší uzdravení a Emičce, aby se ji bacilové šerední vyhnuli.

    OdpovědětVymazat
  12. My už oslavujeme na etapy poslední dobou. Nemá cenu nějak plánovat podle nás. Bereme hlavně na zřetel, kdy mají mladí čas, protože jsou zaměstnaní, vnoučata studují a mají své termíny. Jsme rádi, když se tak dvakrát- třikrát do roka sejdeme všichni, jinak u jednotlivých rodin synů.
    S tou reklamací- já to vyřídím stylem, že i,, na jalové krávě vymámím tele", muž to, co reklamuje on, trvá na svém a otravuje tak dlouho, až to vyřídí. Už je v nakupování zběhlý, tak i kvalitu zboží si hlídá.

    OdpovědětVymazat
  13. Fakt je, že někdy se nabaluje jedno na druhé a člověk  tím nic neudělá. Řekla bych, že to je zásah vyšší moci. Ale to asi byla je souhra náhod. Plánovat se musí. Přeji holčičce brzké uzdravení.

    OdpovědětVymazat
  14. Já už také na nějaké těšení a plánování rezignovala, protože každý můj plán na delší dobu znamenal vždycky velký krach. Mimochodem ta střecha,to je kapitola sama pro sebe. Máme obdobný altán a střecha vydrží max. jednu a půl sezóny. i když se dá koupit zvlášť, pěkně mne to vytáčí. Už jsem začala uvažovat o tom, nechat si jí někde ušít na zakázku z pevnějšího materiálu, protože ta nekvalitnost mne taky dohání k šílenství. My zahájili sezónu včera, grilovačkou a posezením u vína v altánku do půlnoci. I když já byla tak ze včerejšího dne dobitá, že mne samotnou překvapilo, že jsem to tak dlouho vydržela. Přeju Sárince brzké uzdravení a vám pěkné hlídání

    OdpovědětVymazat
  15. Taky jsem už plánování vzdala, vždycky mi do toho stejně něco přijde a všechno je pak jinak. Takže jednám skoro vždycky z okamžitého popudu a využívám situace.

    OdpovědětVymazat
  16. Plánovat nemá cenu! Zvláště když se na něco těšíš, tak do toho většinou něco příjde. Ale ty nemoce odejdou, až holčičky povyrostou, všechny děti tím projdou. Tak držím palce, ať jsou brzo fit.

    OdpovědětVymazat
  17. Ať se bráním plánování, občas je třeba - aspoň kolik by nás mělo teoreticky být. Myslím tím oslavy, stejně jako u tebe dopadá to i u nás. Já to mám stížené tím, že část rodiny dělá v nepřetržitém provozu. Můj plán - neplán na letošní oslavu mých a mužových narozenin na zahradě u syna je stále v naději, že se sejdeme VŠICHNI , ale jak vše dopadne "BŮH - VÍ"
    MŠ a nemoci to mě povídej, každou chvilku telefon - "mami já se z toho zblázním už zas je nemocný"
    A reklamace, můj muž ječí doma a vždy je přesvědčen, že ji neuznají. Uznají vždy a pak mlčí a čučí. Já nikdy reklamaci nevzdám, po několika hodinách se ozve s tím, že by nechtěl reklamace se mnou vyřizovat - být na druhé straně

    OdpovědětVymazat
  18. U početnějších rodin je to těžké, navíc, když pár členů pracuje na směny... Někdy si také nově vzniklí příbuzní nepadnou do noty, to už je lepší od velkých oslav upustit. Vás se to ale určitě netýká.
    No a střechu máte moc pěknou. Přeji krásné májové dny!!

    OdpovědětVymazat
  19. [12]: Já s oblibou používám záložní plán OTND - Ono To Nějak Dopadne. To je jediná jistota, protože to vždycky nějak dopadne.   

    OdpovědětVymazat
  20. Schvaluji vám neústupnost při reklamaci, děláme to také, každoročně máme na zahradě jiné zastíňovací zařízení, vrátí nám bez diskusí peníze, koupíme nové, rok co rok, protože jsou to všechno ležáky, co jinde neprodají, tak to jde do Čech. Rodinné slavnosti? Procházejí asi všude podobnými peripetiemi, také mě to dříve rozčilovalo, když se vše neřídilo mým scénářem, hlavně z toho důvodu, že mě dala mnoho práce příprava. Dnes udělám pár základních surovin a říkám, udělejte si co chcete, suroviny jsou v lednici a mrazáku a mám klid. Na špatný osud kterékoliv akce nevěřím,(mimo nemoci), a výčitky,se mě vraceli jak bumerang", já jsem se celý týden honila", a vy mě těsně před akcí odřeknete, také ne, oceňte laskavě moji snahu, nebo si to příště uděláte sami. Být hodná a obětavá maminka, babička, nebývá doceněno.

    OdpovědětVymazat
  21. Tak to já si plánuju docela rád, i když vím a poznal jsem taky, jak funguje známé rčení "člověk míní..! A že tohle funguje, i v plánech se dějí pohyby a přesuny, od toho taková ta názorná přehlednost záměrů a přání přece je a tomu slouží. Když jsem si tak rozvrstvoval čas třeba před zkouškama nebo nějakým termínem, cpal jsem si do harmonogramu vždycky "rezervu" před koncem, ale bylo vždycky jasné, že na ni nikdy dojít nemůže a že čas bude zákonitě chybět.. ale bavilo mě to a baví mě to furt.
    Tohle počtení bylo trochu z jiného soudku /závažnějšího/, ale bylo náramné! Holt život není peříčko.

    OdpovědětVymazat
  22. Zvláštní, jak to s tím plánování je všude skoro stejné...
    Chudák vnučka, hlavně, ať pak vydrží co nejdéle zdravá, my to měli s nemocema ve školce jako přes kopírák. A nejhorší bylo, že jako naschvál to bylo vždycky před nějakou školkovou akcí, když jsem na ní tvořila kostým...

    OdpovědětVymazat
  23. No- veškeré plánování je na houbeles.Jakmile něco naplánuju, tak někdo jiný plánuje taky a pak se srazíme.Koukám, že u tebe taky.

    OdpovědětVymazat
  24. [21]:Mluvila jsem o sobě, a nebyla to sebekritika, já kritizovala dobu, obrácený postup v hodnotách, kdy  namísto toho, aby děti posloužili starším, je to opačně, vyvařujeme pečeme, samozřejmě s láskou a péčí, po našich týdenních přípravách, je bolí hlava. Samozřejmě mě teď odpovíte, že to děláte ráda, já ne, pokud to dělám zbytečně. A výslužka? To je samozřejmé, kdo by to u nás snědl? přípravy jsou pro mnoho lidí.

    OdpovědětVymazat
  25. Ty máš vždycky nějaké extra zážitky. Patová situace s tím vším. Ukázka toho, že život si to dokáže zařídit po svém a jak je přitom strastiplný!
    Že jsi takto neústupná při reklamaci je určitě dobře, nevím, nevím, jestli bych dokázala taková být. Dokážeš se s životem poprat a dáváš mu pěkně na čumec!

    OdpovědětVymazat
  26. Taky neplánuju, se 3 autistama to ani nejde. Žiju dneškem.

    OdpovědětVymazat
  27. Kdepak plánovat! Nejlepší je brát ten život tak, jak plyne! Já vím, ale ono to někdy nejde a sešlost s pohoštěním se musí naplánovat! Chudinky holčičky! To je mi jich líto! My máme také NAPLÁNOVANOU oslavu, no tak bych tomu neřekla, spíš to, že se sejdeme při příležitosti mých už neslavných narozenin, na svátek 8.5., protože dcera má 9.5., tak to vezmeme spolu. Tak uvidíme....

    OdpovědětVymazat
  28. To byla pěkná divočina, Ali! Osobně si na nějaké plánování moc nepotrpím, protože je nakonec vždycky všechno jinak, zvlášť pokud jde o malé děti.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤