Vole

Byla jsem s kolegou na školení.

Sice jsem si říkala, že pro mě je to naprosto zbytečná akce, už jen proto, že jdu letos do důchodu. Školení je ale jedním z hodnotících kritérií a náš pan majitel, tak jako mnozí další, chce být ten nejlepší. A tak se školíme.

Odjeli jsme do Mladé Boleslavi, usadili jsme se v počítačové učebně firmy, která zajišt'uje software pro autorizované servisy. Rozhlédla jsem se a zjistila jsem, že jsem jediná žena. Toto zjištění nebylo tak nezvyklé, vzhledem k tomu, že v autoopravárenství pracují převážně muži. To spíš ti chlapi kolem koukali a možná si říkali. "Co tu ta baba dělá?"

Školení probíhalo standardně. Zapnuli jsme si počítače, abychom byli seznámeni s inovovaným programem. Bylo mi nad slunce jasné, že si budu muset stejně vše "osahat" až v praxi a že změny nejsou až tak podstatné.

Horší to bylo před deseti lety, kdy jsme začínali všichni s tímto programem pracovat. Tehdy jsme vstupovali na neprobádané území a vhozeni do vody, jsme se museli po počátečním proškolení a seznámení se s ním, naučit hodně rychle plavat.

Dnes jsem s úsměvem zjistila, že ve cvičebním programu stále ještě existuje "Země krále Miroslava", kterou jsem tam tehdy před deseti lety vepsala. Ukázala jsem to kolegovi a ten strnul jako Lotova žena. "Tohle jsi udělala ty?" zašeptal. "Jo, udělala." "A proč?" díval se na mě a nechápal, co mě k tomu vedlo. "No víš, tehdy ten lektor říkal, že jim lidi vpisují do programu různé blbosti, tak jsem to zkusila. A při každém dalším školení si ověřuji, zda už to ti chytří programátoři našli. A docela mě těší, že to za deset let ještě neobjevili." "Teda, ty jsi číslo, normální hacker."

Školení probíhalo a já začala pocit'ovat únavu z toho, jak jsem v předchozích dvou dnech pracovala až do večera na zahradě. Začaly mě pálit oči, začínala jsem zívat. Usnout tady, to by byl trapas.

Před začátkem jsme byli upozorněni na to, že máme v přilehlé kuchyňce v termoskách připravenou kávu a čaj a že se máme sami obsloužit.

"Nedáš si kafe?"

"Jo, dám, díky", seděl a zaujatě poslouchal lektora.

Vstala jsem, protáhla jsem si tělo bolavé ze zahrady a šla do kuchyňky. Do tvou hrnečků jsem z termosky načepovala kávu.

Vrátila jsem se mezi dveře kuchyňky a sykla na kolegu: "Pavle, sladíš?"

"Jo, ty VOLE."

Zaznělo to nahlas a zřetelně. Byl tak zabrán do lektorova výkladu, že mu vůbec nedošlo, co řekl.

A vůl s dvěma kávami vešel zpět do učebny.

Oči všech se otočily od monitorů počítačů, aby si vola prohlédly.

Smála jsem se nejen já, ale i přednášející lektor.

Byla jsem s kolegou na školení.