Na jarní téma

Jaro mám a současně i nemám ráda.

Zní to tak trochu jako protimluv, ale...

Mám ráda prodlužující se dny, s údivem si prohlížím probouzející se přírodu a jsem blažená z pocitu, že zima je za námi. Celou svou bytostí vstřebávám sluneční zář a teplo. Miluju jarní déšt', který omývá rašící pupeny a první lístky. Vzduch po dešti voní lépe než jakýkoliv parfém.

Když čas a počasí dovolí, stává se ze mně vášnivý zahradník, který se rýpe v zemi a zapomíná na utíkající hodiny. Práce na zahradě mě fantasticky uklidňuje.

A co ráda nemám?

Jaro je začátkem pylové sezóny a pro nás alergiky a astmatiky je to období nepříjemné. Kýchání, kašlání, škrábání v krku, slzící oči jsou v tomto období mou součástí. Letos se to ještě navíc zkomplikovalo o teplotu a zánět spojivek.

A také nemám ráda "sčítání ztrát" na mé milované zahradě. Chodím mezi svými rostlinkami a doufám, že ještě obrazí a probudí se do dalšího roku.

Každé jaro je to stejné.

Mám i nemám ho ráda.

K jaru patří i Velikonoce. Ty letošní byly pro mně jiné už proto, že poprvé za 38 let, co jsem s manželem, jsem neumyla okna. Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, ale s teplotou a nemocnýma očima se mi do toho pranic nechtělo. Navíc i předpověd' počasí nenabízela nic hezkého. Okna počkají a pokud mě budou sousedé pomlouvat? At' si pomlouvají.

I když okna umytá nebyla, ostatní velikonoční tradice jsem se snažila dodržet.

Takže jsem zdobila, pekla, vařila, smažila a hostila své děti. Kromě beránka a mazanců jsem pekla i dort, protože mladší vnučka se jmenuje Ema a její svátek vyšel na velikonoční neděli.

Holčičky u nás spaly a trvalo jim dlouho, než usnuly. Jejich rodiče se účastnili velikonočních vigílií a křestu kamaráda, který je na mši pozval.

Dort měl být překvapením, proto jsem ho pekla v sobotu pozdě večer a pak ho odnesla na půdu, aby ho Ema nenašla. Dozdobovala jsem ho až v neděli po obědě a měla jsem několikrát na mále. Ta malá "zvědavka", jako by tušila, že se v kuchyni něco chystá. Za pomoci tácu, kterým jsem dort maskovala a manžela, který se snažil holky na chvíli zabavit, se dílo zdařilo.

Počasí bylo opravdu odporné a holky přes to chtěly za každou cenu jít ven. 2°C nebyly opravdu nic moc, Sára kašlala a mě se vůbec nikam nechtělo. Čekala mě ještě spousta práce. Navíc si ještě holky umanuly, že chtějí na kolo. Marné bylo vysvětlování, že je na kolo zima, trvaly na svém.

"Babí, ale maminka nám kola dovezla, my chceme na kolo."

Pak začalo sněžit a já se uchýlila k malé lsti.

"Nojo holky, ale to je problém, venku padá sníh a vy máte na kolech letní gumy".

Ta starší vykulila oči.

"Podívej se z okna a uvidíš, jak sněží. Když sněží, jezdí se na sáňkách a když je hezky, tak se jezdí na kole."

Holky se na mě dívaly hodně neústupně a stále to zkoušely, prý sněží jen málo.

Použila jsem "silnější kalibr".

"Holky, ale jestli nás chytěj na letních gumách policajti, budeme mít malér."

Starší už na kole netrvala, ale ta menší byla neodbytná.

Oblékly jsme se, holky s nadšením, já s odporem. Vzala jsem si sáček s tím, že se půjdu podívat po kopřivách do nádivky a druhý na lístečky a kytičky na zdobení vajec. Cibulové slupky jsem měla již připravené.

Než jsme se obuly, přestalo sněžit a dokonce na chvilku vykouklo sluníčko.

"Babí, ale sníh už není, my chceme kolo".

Veškeré argumenty mi došly a já rezignovala. Holky nadšeně vyrazily z branky. Naše ulice je jednosměrná a je v ní minimální provoz. Malá se držela vedle mě a Sára byla kousek před námi. Dostala nakázáno, že kdyby se na druhé straně objevilo auto, musí okamžitě na chodník. Když se první auto objevilo, místo na chodník, šlapala směrem k nám. Oči navrch hlavy.

Zaparkovala vedle Emy na chodníku a vyděšeně se ptala: "Babí, nejsou to policajti, když máme ty letní gumy?"

"Ne, nejsou, neboj."

"A babí, co bys dělala, kdyby to byli policajti?"

"Tak bych vás obě musela zachránit."

Dalo mi hodně přemáhání se nesmát nahlas. Netušila jsem, jaký dopad bude mít moje lest.

Holky na křižovatce svorně prohlásily, že je jim zima a navíc Ema odmítla šlapat. Táhla jsem jí na provázku směrem k domovu. Kola jsme zaparkovaly do chodby a šly se podívat po kopřivách a lístcích na barvení vajíček.

Zima byla opravdu odporná a my se po chvíli vracely zpět do tepla domova.

Původně jsem žádná vajíčka barvit nechtěla vzhledem k jejich ceně, ale v pátek před velikonoci jsem sehnala v Lidlu vejce po třech korunách. Rozhodnutí nebarvit vejce padlo také tím, že tu byly holky. Po vyndání vajec z proložky jsem zjistila, že mají hodně tmavé skořápky a pokud budu realizovat plán s lístečky, kvítky a barvením v cibulových slupkách, výsledek nebude moc hezký. Vyndala jsem metalízové barvičky, které mi dala neteř.

Přijeli rodiče holčiček a já vařila vejce, abych je mohla udělat s metalízou. Dcera říkala, že se holkám budou určitě líbit. Sára byla trochu zklamaná, protože se těšila, jak mi bude pomáhat s barvením.

Vejce se v této barvě barví horká, trochu to pálí.

"Babí, a tebe to nepálí?" "Trochu pálí, ale jsem už velká holka, tak to vydržím."

Sára byla s výsledkem spokojená: "Babí, ty se ti ale fakt povedly."

Vejce byla hotová a já šla vedle, abych připravila dárky do taštiček. Když jsem se vracela a pokládala tašky za dveře, objevila se Sára: "Co to máš, babičko?" "To jsou dárky, Ema má dnes svátek." "A já zase nic." V očích se jí leskly slzičky. Vždyt' Ema měla před měsícem narozeniny a ted' má svátek - je to nějaká spravedlnost? "Neboj, Sáruško, taky něco dostaneš."

Popřáli jsme Emě ke svátku, předali oběma holčičkám dárky a zasedli ke stolu.

Nad dortem obě zajásaly. "Jé, tady je Medvídek Pú a Prasátko."

Sára si vzala velký nůž a vypadala "hodně nebezpečně"- A jde se na dort.

Došlo také na porcování medvěda.

<
br />

V pondělí velikonoční přišli tři koledníci. Upadá to. Vzpomínám si, jak jsem barvívala třicet vajec a bylo to tak akorát.

Holčičky s pomlázkou dostaly koledu od nás a pak zašly ještě s dědou k sousedce, která si v sobotu přála, aby přišly.

Počasí už bylo o něco lepší, než to nedělní. K obědu přijeli naši mladí. Snacha nastoupila na mateřskou dovolenou. O příštích Velikonocích nás už bude devět.

Mladí po obědě všichni odjeli a my s holkama vyrazili na hřiště, samozřejmě na kolech. Sára kašlala čím dál, tím víc. Pak se připojila ještě rýma. Už jí to "drží" čtvrtý měsíc. Pár dní ve školce a pak nějaký čas doma. Kašel, střevní chřipka, zánět spojivek a znovu kašel. Doma jsem holčičkám udělala čaj. Večer před sedmou hodinou je manžel odvážel do Košíř a já začala uklízet roztahané hračky. Bylo po Velikonocích.

V úterý a ve středu jsem po práci zamířila na zahradu a doháněla to, co jsem zmeškala jednak kvůli své nemoci a i kvůli špatnému počasí. Měla jsem pocit, že mám zkrácené šlachy z dřepů a shybů. Zahrada už začíná krásně kvést, ale čeká nás na ní ještě spousta práce. Doma jsem seděla a relaxovala, když zazvonil telefon. Dcera se ptala, zda je v Motole dětská ORL. Ujistila jsem jí že ano a ptala se, co se stalo. Sára si stěžuje na ouško. Když jsem se "všema svýma holkama" mluvila v poledne, byla ještě v pořádku.

Dcera telefonovala znovu v půl desáté a říkala, že Sára byla statečná a co je hlavní, ouško jí zatím nepíchali. Dostala kapičky do nosu, vložku do ouška a dcera vynadáno, že s tím kašlem měla být u dětské lékařky. Ale Sára už kašle od prosince.

Včera odpoledne jel muž hlídat. Zet' má odpolední a dcera si musela něco zařídit. Vrátil se večer se zprávou: Ema začala kašlat také.

Dnes byly moje holky na kontrole na ORL. Píchat se nemusí, kapat ano. Skončí to někdy? Holky byly zatím zdravé, nepočítám-li občasnou rýmu a neštovice, které proběhly celkem v klidu. Ale s nástupem Sáry do školky se nemoci střídají jedna za druhou. Dcera na doporučení koupila Preventan. Tak uvidíme.

Je jaro, ale zatím je ještě chladno. Doufám, že až se oteplí a bude více sluníčka, nemoci zmizí. Moc bych to všem přála.