Proč nemám ráda zimu?

Asi bych měla nadpis článku trochu upřesnit.

Zimu nemám ráda v Praze. Přesněji, zimu v Praze nesnáším.

Bílý sníh jí na chvilku pokryje, schová se špína a vše je na malý moment čisté.

Krásná iluze, která evokuje vzpomínku na Ladovy obrázky. Ale jen na chvilku.

Prosolená břečka na vozovkách krásnou iluzi jako mávnutím proutku zničí.

A navic? Změnou vyhlášky magistrátu se znovu od 1. února solí chodníky.

Praha je po každém sněžení během chvilky pokryta břečkou.

V noci na dnešek v Praze napadlo dost sněhu. Znovu bych to měla upřesnit, sníh napadl na Bílé Hoře.

Před šestou ranní jsem se proběhla s hrablem, abych odhrnula sníh na chodníku k brance a potom i s koštětem. Vrátila jsem se do chodby pro kabelku a okamžitě si všimla, že část sněhu je zpátky. Silný západní vítr ho navál zpátky tam, odkud jsem ho před chvílí odmetla. Rezignovaně jsem pokrčila rameny, odemkla branku a vyrazila.

Preventivně jsem si ráno vzala tříčtvrteční džíny a vysoké kozačky. Nechtěla jsem mít urousané a mokré nohavice.

Svojí volbu oblečení jsem několikrát během cesty k tramvaji ocenila, protože na mnoha místech byla navátá hodně vysoká vrstva sněhu.

Tramvaj mi jela téměř hned. Tři stanice a pak vystoupit a počkat na další.

Foukal ostrý západní vítr, stála jsem k němu zády a čekala, tak jako mnozí další na to, až tramvaj vyjede z konečné na Vypichu.

Ten autobus jsem přijíždět neviděla, oči vzadu nemám. A i kdybych je měla, bylo by mi to platné, asi jako mrtvému bonbóny. Proletěl kolem refýže v těsné blízkosti a já si uvědomila, že jsem mokrá. Vedle se ozvalo: "Ty vado, to je hovado". Na refýži nás bylo asi patnáct. Městský autobus, který jel evidentně z výpravny v Řepích projel nejen mnohem rychleji, než ostatní vozidla, ale navíc v tak těsné blízkosti, že svými koly nabral prosolenou, špinavou a hnusnou sněhovou břečku ze žlábku, kde se vozovka trochu svažuje k refýži.

Pán, který stál kousek ode mně vyjekl: "Měl jsem strach, že mě smete." Podívala jsem se na své kalhoty a viděla mokré tmavé fleky, na které se lepily sněhové vločky. Paní ve světlém kabátě plakala. Další cestující si raději stoupli do kolejiště. Někteří sbírali sníh a otírali si ten hnus, kterým nás autobus ohodil.

Přijela tramvaj a my na světle konečně viděli, jak vypadáme. Pán vedle pronesl: "A to jsem měl mít jednání, takhle tam nemůžu." Shodli jsme se, že svůj ranní zážitek popíšeme dopravnímu podniku.

V tramvaji bláto osychalo. Seděla jsem a měla jsem vztek na bezohledného blba za volantem městského autobusu. Bělohorská je hodně široká, nic ho neomezovalo. Jen tak s plezíru projel těsně kolem refýže a musel vědět, co udělá.

Hlavně, že jsem nechtěla mít urousané nohavice.

Když jsem vystupovala z tramvaje, zjistila jsem, že mám bláto i na kolenou a džíny jsou mokré. Pak mi došlo, že jsem si, tak jako obvykle, dala kabelku na klín. Ještě, že je tma, říkala jsem si.

Přišla jsem do práce s hodně špatnou náladou. Můj kolega, který má "vedlejšák" u dopravního podniku, mi poradil, co mám dělat. Také mi potvrdil, že to určitě byla od řidiče schválnost. Prý pár takových "kolegů" zná.

Druhý kolega se na mě podíval a řekl: "Ten tě teda vzal pěkně, jen co je pravda."

Vzala jsem si služební fot'ák a vyfotila kabát a kabelku. Kolegyně vyfotila kalhoty. Vztek mě neopouštěl. Došla jsem si do skladu pro hadry a začala kabát čistit. Mokrý vypadal slušně, když oschl, fleky na něm se znovu objevily. Marast ze silnice jsem měla i v kapuce. Pak jsem umyla kabelku, boty a když uschly kalhoty, vzala jsem si "rejžák" a začala je drhnout na sucho. Znovu a znovu jsem čistila kabát.

Když jsem udělala kasu za včerejšek, otevřela jsem si stránky Dopravního podniku hl. města Prahy.

Mají to dobře ošetřené. V kategorii kontaktů mají pět kolonek s názvy "Podněty", "Dotazy", "Pochvaly", ale kolonka "Stížnost" tam jaksi není. Chválit je tedy určitě nebudu. Zkusila jsem "Podněty" a zjistila, že tam nelze vložit fotografie. Sakra! Začala jsem na stránkách hledat jakýkoliv jiný kontakt, kam bych mohla svou stížnost adresovat. Kde nic, tu nic. Jsou dobře opevněni. Jediný email byl na tiskové oddělení. Novinář nejsem, tak jsem usoudila, že jako ve většině firem existuje info@... Vztek mě neopouštěl. Napsala jsem stížnost, přiložila fotky a na závěr jsem se dotázala, kam mám poslat účtenku z čistírny, protože můj kabát nejde prát. Během chvilky mi přišel email, že info@ neexistuje a že mám využít kontaktní formulář. Tak jsem svůj původní email se stížností poslala na tiskové oddělení s vysvětlením, proč jsem nevyužila kontaktní formulář a se žádostí, aby ho předali tam, kam je adresován. Zatím neodpověděli.

Nedám se. Mám pořád vztek. Vyčkám do zítřka a potom fotky vytisknu a zkusím to poslat poštou.

Vadí mi bezohlednost. A ten řidič takový byl.

Obrovské štěstí bylo, že nikdo nestál na kraji refýže. Byla určitě také "klika", že jsou u nás jarní prázdniny a že tam nestál nějaký student, či žák s batohem. Kdyby přečníval, ten autobus by ho z refýže sundal. Hrůza pomyslet, co by se ještě mohlo stát.

Jeden blbec zkazil dnes po ránu náladu hodně lidem.

Když jsem psala email, vzpoměla jsem si na řidičku tramvaje, která mě nedávno pustila dovnitř, abych nestála na mrazu.

Na jedné straně dobrý člověk a na straně druhé bezohledný a zlomyslný blbec.

Divíte se mi ještě, proč zimu v Praze nesnáším?

Editováno v pondělí 20. února 2012

Dopravní podnik mi odpověděl v tom smyslu, že se jim nepodařilo zjistit autobus, který kolem zastávky na Vypichu projížděl a prý by pro jeho identifikaci potřebovali jeho registrační značku, či číslo, kterým jsou autobusy označovány. Potmě!!! Byla jsem ráda, že jsem vůbec viděla autobus a spíš jsem se vzpamatovávala z úleku z té špinavé sprchy. Navíc neopoměli zdůraznit, že touto trasou jezdí i autobusy jiných dopravců.

Tak si říkám, co jsem vlastně čekala.

Dnes jsem si vyzvedla kabát z čistírny. Fleky naštěstí zmizely a ta "sranda" mě stála 170 korun.