Co zahřeje v mrazu

Mrazivé ráno bylo ještě chladnější, než to včerejší.

Jedinou mojí útěchou bylo to, že už je pátek a před námi je víkend. Topení přes noc jen temperuje. Teplota v bytě poklesla na necelých 18°C. Není se čemu divit, při pohledu na venkovní teplotu je rozdíl téměř 35°C. Rychle jsem vytáhla fot'ák, abych to zdokumentovala. Teplota venku potom ještě poklesla, jak mi potvrdil manžel.

Foceno krátce před šestou ranní:

Nabalená jako pumpa jsem došla na konečnou. Tramvaje tu mají dvě koleje a ta "moje" jezdí z vnitřní. Usoudila jsem, že mezi tramvajemi mi bude lépe. Stály vedle sebe na smyčce. Ve dveřích tramvaje stála řidička a dávala si ranní cigárko. Na můj vkus byla oblečena hodně nalehko, ale asi jí ještě hřálo mládí.

"To je kosa, není vám zima?" vypadlo ze mně. Občas se mi stane, že svou myšlenku vyslovím nahlas.

"Je zima, pojd'te do tepla" usmála se. "I když do tepla? Ale vevnitř vám bude líp než venku." Udělala mi místo ve dveřích, já poděkovala a nastoupila. Mezi tramvajemi se krčil zimou malý kluk, který se mnou jezdí denně. Vystupuje na Letné, kam chodí pravděpodobně do školy, ale dnes jsou přeci prázdniny. Že by to popletl? "Ty pojd' taky", tramvajačka se obrátila na kluka. Kluk byl okamžitě za mnou v tramvaji. Usadili jsme se a kluk pronesl: "Ta je hodná, vid'te." "Máš pravdu, je, tohle se mi ještě nikdy nestalo." "Mě taky ne", řekl kluk.

Do odjezdu tramvaje chyběly 4 minuty. Seděli jsme s klukem ve tmavém voze a mnou prostupoval příjemný pocit, že dobří lidé ještě jsou. Uvědomila jsem si, že se usmívám.

Tramvaj se rozsvítila a rozjela se k nástupnímu ostrůvku. Čekající lidé viděli dvě sedící zachumlané postavy. Určitě si mnozí z nich mysleli, že jsme dva bezdomovci. Při té myšlence jsem se znovu usmívala.

Nejsem blázen? Přeci se říká - "pátek, bláznů svátek." Venkovní teplota hodně nízká, něco málo po šesté hodině ranní, jedu do práce, kde budu trávit pravděpodobně většinu pracovní doby "nicneděláním" a já se přesto všechno usmívám.

A to všechno kvůli milému a lidskému gestu řidičky pražské tramvaje.

Do práce jsem přišla sice se zmrzlým, ale s úsměvem. Dobrá nálada mě neopouštěla po celý den. Navíc, kolegyně si vzala dovolenou, má dva kluky, kteří mají dnes prázdniny. A já si také vzala - ne dovolenou, ale její práci, abych alespoň trochu vyplnila čas, který tu musím trávit. Díky tomu se čas tolik nevlekl.

Občas se objevil zákazník. Závady jako přes kopírák, prasklé žárovky, nedobíjející baterie. Prodej sortimentu opět ovládla originální chladíci kapalina G12. Mráz nám "poslal" trochu víc práce. Pan šéf si nás přijel dopoledne zkontrolovat, to aby měl přehled, kdo tu je a kdo tu není. Jak se objevil, tak také zmizel.

V době oběda jsem se oblékla, narazila baret, omotala krk šálou a vyrazila k tramvaji. Jela jsem vyzvednou a hlavně zaplatit lístky na koncert Nightwish. Je to dárek pro dceru. Mám tuto skupinu ráda, ale raději se podívám v klidu doma na jejich DVD, či si je poslechnu. Při představě, že bych měla jít "do kotle" v hale, jsem se znovu usmála. Na to jsem fakt už hodně stará. Ale na druhou stranu, moje sestra se na koncert také chystá, třeba si to ještě rozmyslím. :-D

S lísky a o nějakou korunu lehčí, jsem šla zpátky na tramvaj. Můj kabát je opravdu dlouhý a já ho musím při nastupování zvedat, abych jednak nezakopla a nenastoupila po hlavě a druhak, proč mám kabátem čistit schody. Stála jsem pod schody tramvaje, podkasala kabát a ... ten debil, který mě viděl, zavřel dveře a odjel. Stála jsem na zastávce, mžourala jsem do slunce a počkala na další tramvaj. Na slunci byl mráz snesitelný. Přeci si nenechám zkazit náladu pitomým chlapem. Měl by si vzít příklad ze své kolegyně, která mě ráno fakt udělala radost.

V práci byl stav nezměněn. Na mysl mi přišla věta z Černých baronů: "Po dobu mé služby se nic zvláštního nestalo."

Zbytek pracovní doby mi tentokrát utekl. Díky mrazu a nepřítomnosti kolegyně jsem si práci "vyšetřila", dokonce jsem mezi tím stihla i občas kouknout na počítač.

Přijel pro mě manžel, tak jako každý pátek a odvezl mě na velký nákup. Zítra dorazí všichni mladí, tak hlavně nic nezpomenout. Cestou mi řekl, že ještě musí jet spravit jedno topení. Pomohl mi s nákupem do bytu a odjel. Z mrazáku jsem vytáhla velký modrý pytel s kusem nějakého lesního živočicha. Dostala jsem ho od synovce, který je lesní inženýr a chodí na lov. Předal mi to už zmrzlé a sám nevěděl, co to je. Nahmatala jsem tehdy kosti, ale vybalovat se mi to nechtělo.

Vybalila jsem maso a zjistila, že jsou to kotlety s kostí. Ale z čeho? Bud' srnec, nebo lončák (mladý kanec).

Je mi jasné, že ten flák masa musím zpracovat celý. Kus udělám na smetaně a další? Uvidím, až to ráno oddělím od kostí. Každopádně zítřejší dopoledne budu trávit u sporáku.

Konečně jsem se dostala k tomu, že jsem stáhla fotky, které jsem pořídila při nedělní procházce na Hradčany.

Krásný pocit, který způsobilo milé gesto řidičky tramvaje, přetrval po celý den.

Po nastoupení do tramvaje jsem jí poděkovala a ted' jí ještě věnuju jeden obrázek.

Je z nedělní procházky. Tento kostel je vedle konečné tramvaje na Bílé Hoře.