Cesta na sever

Do svého rodiště jsem ještě před rokem jezdila pravidelně. Každé tři až čtyři týdny jsem absolvovala cestu do místa, kde jsem se narodila, kde jsem prožila své dětství a kde jsem až do minulého roku měla maminku.

Na tento víkend jsme si s mužem naplánovali cestu na sever. Hlavním důvodem bylo to, že uplynul rok od maminčiny smrti. Od té doby jsme byli v Rumburku hodně málo. Letos je to naše první cesta.

Naší cestě předcházel opět jeden z mých kuriózních úrazů.

V pátek v podvečer jsem si svlékla kabát a sáhla na věšák pro ramínko. V ten moment vešel do bytu můj muž a něco vesele zahlaholil. Asi jsem se lekla, či jsem to ramínko držela blbě, ale každopádně jsem se s ním praštila přes oko. Nic mě nebolelo, jen jsem sama pro sebe zkonstatovala, že jsem opravdu nemehlo a kdybych se chtěla trefit, určitě se netrefím.

V sobotu ráno jsem vstávala brzy. Jednak jsem chtěla zabalit věci sebou a pak udělat pro oba snídani.

Došla jsem do koupelny a ztuhla jsem. V zrcadle jsem viděla něco, co jsem opravdu vidět nechtěla. Ramínkem jsem si udělala parádního monokla. Co ted'? Natírat to make-upem nemá smysl, stejně to proleze. Nasnídala jsem se sama a pak jsem uvařila kávu pro muže a šla ho vzbudit. Zatím si ničeho nevšiml, je to dobrý.

Odvracela jsem obličej hodně dlouho a úspěšně, navíc jsem si vzala sluneční brýle. Svítilo naštěstí sluníčko.

V Břevnově muž zastavil s tím, že jde koupit noviny. Aktivně jsem vyběhla z auta. V trafice jsem brýle posunula do vlasů, bylo tam příšeří. Když jsem se vracela k autu, viděla jsem vyděšený manželův výraz.

"Ježišmarjá, co se ti stalo?"

"Včera jsem se praštila ramínkem, když jsi přišel domů."

"Nojo, ale večer jsi tam nic neměla, to bych si všimnul."

Nasadila jsem si znovu sluneční brýle.

Cestou na sever jsem skrz okno auta fotila. Většinou ale cestuju bez fot'áku. Zdokumentovala jsem naší cestu na sever.

V Praze a jejím blízkém okolí panovalo předjarní počasí, nikde ani známka sněhu. Sluníčko svítilo a na obloze se objevovaly oblaky různých tvarů a barev.

V zatáčkách mezi Liběchovem a Dubou byly kolem silnice louky pokryté ledem a zamrzlý rozlitý potok. Čím více jsme se přibližovali k severu, začínal se objevovat sníh.

Vše probíhalo v pohodě až za Svor. Na kopci stála šňůra aut a proti policejní auto. Mnoho aut před námi se otáčelo do protisměru a sjíždělo zpět z kopce do Svoru.

"Víš co, pojedeme přes Kytlice, tady je asi nějaký mazec, když to tu policajti zavřeli."

Sjeli jsme tedy do Svoru a odbočili na Kytlice. Cesta je tam úzká, ted' byla navíc ještě užší, díky bariérám špinavého sněhu. Provoz po ní byl nezvykle silný v obou směrech a auta se ohleduplně vyhýbala v místech, kde sníh byl odklizen.

Po pár kilometrech jsme zastavili v jednom sněhovém zálivu, abychom pustili auto v protisměru. Okénko u auta se otevřelo a protijedoucí řidič nám řekl, že pokud jedeme na Rumburk, dál se nedostaneme, prý je kus dál bouračka a on se také vrací. Otočili jsme se a pomalu se vraceli zpátky do Svoru. Takových nás tam bylo více. Proto ten silný provoz.

Vyjeli jsme zpátky na kopec a zařadili se znovu do šňůry aut. Muž vystoupil a vydal se směrem k policejnímu autu. Cestou od policejního auta informoval řidiče aut před námi.

Vrátil se s tím, že kousek odtud spadl kamion, v místě, kterému se říká "zatáčka smrti" a vytahují ho jeřábem. A prý to bude trvat minimálně ještě hodinu.

Vzala jsem si atlas a chvilku jsem do něj koukala.

"Hele, máme dvě možnosti. Bud' to vezmem na Cvikov a přes trojmezí do Německa a nebo se vrátíme do Boru a pojedeme na Kamenici."

Zvolili jsme cestu přes Kamenici. Pod Křížovým Bukem jsme zahlédli dvě policejní a dvě hasičská auta a další vozy.

"A je to v p...li", pronesl můj muž. Pomalu jsme se blížili k místu další nehody. Naštěstí zůstal jeden pás volný a my projeli. Mezi hasičskými vozy jsme viděli něco červeného, něco, co kdysi bylo autem. Z těch trosek nebylo možné poznat, co to bylo původně za značku.

V Jiřetíně pod Jedlovou jsme udělali zastávku. Dcera si přes internet v místní cukrárně objednala marcipánovou hmotu, protože mladší vnučce budou v pátek tři roky a přeje si "medvídkový dort". Nechci nijak snižovat schopnost své dcery ve výrobě dortu, nicméně jsem se zeptala milé a příjemné paní, zda by měli na prodej marcipánového Medvídka Pú a prasátko, které jsem objevila na jejich webu. Velice ochotně mi řekla, že když počkáme 20 minut, že je vytvoří. Objednali jsme si kávu, k ní dortík a v příjemném prostředí jsme chvilku poseděli.

Hodinky jsem nesledovala, ale za chvilku paní cukrářka přišla a přinesla dvě kouzelné marcipánové figurky.

Takže, pokud se dceři dort nepovede, nastoupím já. V opačném případě má vnučka za měsíc svátek a ty figurky z marcipánu mají půl roku "záruku". A v červu je přeci "den dětí". :-)

Když jsme na křižovatce najížděli zpátky na silnici do Rumburka, od Svoru stále ještě nic nejezdilo. Určitě bylo příjemnější posedět v cukrárně, než sedět v autě na kopci a čekat, až bude cesta volná.

Do Rumburka jsme dorazili krátce před polednem.

Po přivítání se sestrou jsem si sundala černé brýle a ona se začala smát.

"Víš jako co vypadáš? Jako ten pes ze starých gramodesek." Můj muž se přidal a pronesl: "Nojo máš pravdu - His Master's Voice."

Když jsme se dostatečně "vychechtali", ukázala nám sestra svou ruku. Je levák a ruka, kterou potřebuje, jí ochrnula. A prý to bude běh na hodně dlouhou trat'. Její obrovskou výhodou je to, že má šikovnou i pravou ruku. Stát se to mě, pravákovi, zůstala bych asi odkázaná na cizí pomoc, protože moje levá ruka je opravdu levá.

I přes tento handicap, uvařila sestra vynikajícího kance na víně.

Po obědě jsme zašli všichni na hřbitov. Po krásném slunečném dopoledni se počasí pokazilo a drobně pršelo. Chvílemi poletovaly mokré sněhové vločky.

Zima se ještě nevzdává.

Něco z cesty jsem zdokumentovala. Fotografie jsou nekvalitní, protože byly pořizovány za jízdy přes sklo auta a navíc ještě s černými brýlemi.

^{Pohled přes čelní sklo z D8, kousek za Prahou}

^{Mělnický zámek}

^{Čertovy hlavy, které se nacházejí nad obcí Želízy. Donedávna nebyly vidět, skrýval je les. Jejich autorem je sochař Václav Levý}

^{Jedna z dominant Lužických hor - Klíč (759 m.n.m.)}

"http://nd05.jxs.cz/141/876/cbac222055_83812740_o2.jpg" alt="" />

^{Sněhová pláň nad Svorem}

^{Cestou zpět do Svoru}

^{Pohled na Klíč z cesty na Kytlice}

^{Znovu na kopci nad Svorem}

^{Pohled na Lužické hory od Kamenického Šenova, zde bylo o poznání méně sněhu}

^{Silnice pod Křížovým Bukem}

^{Studenec (736 m.n.m.)
Cíl cesty Rumburk}

V neděli jsem dceři předávala marcipán. Podívala se na mou tvář a zeptala se, co se mi stalo. Monokl se začal vybarvovat do tmavě fialové barvy. Když jsem jí vylíčila, jak jsem "šikovná", začala se smát a pak se zeptala, zda nechci půjčit stíny skoro stejné barvy na druhé oko. S díky a se smíchem jsem odmítla, ale začala jsem docela vážně přemýšlet o tom, jak půjdu v pondělí do práce. "Hele mami, jdi rovnou v těch černých brýlích, vypadáš jako týraná žena."

Ofinu jsem večer doma vyfoukala tak, aby mi šla přes oko. Ráno jsem stála před zrcadlem, barva oka začala trochu světlat, ale byla stále intenzivně tmavočervená.

Do práce jsem přišla nenalíčená. Kolegové se na mě dívali se zvláštním výrazem, stejně tak i během dne zákazníci. Konečně začali chodit, po dlouhé době bylo co dělat.

Dnes jsem se už nalíčila. Monokl jsem překryla stříbrošedými stíny, ale ofinu nosím preventivně stále sčesanou přes oko.

Jo šikovnost - to nejsou žádné čáry.