Před čtyřiceti lety

Stalo se Vám někdy, že jste se ztrapnili tak, že jste v ten moment nechtěli být?

Nebo jste se chtěli propadnout někam hodně hluboko, aby vás níkdo neviděl?

Mně ano. Ta vzpomínka je hodně stará a od události, při které jsem chtěla být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě, uplynulo přesně dnes čtyřicet let.

Nojo, utíká to, utíká.

Podívala jsem se do kalendáře a uvědomila si, že už to je čtyřicet let od mého maturitního plesu. Všem vzpomínkám na tento den kraluje trapas.

Vzpomínka na něj mě pronásledovala hodně dlouho.

Na naší škole byly tři maturitní ročníky a slavná událost se odehrávala v sále hotelu Merkur v České Lípě.

Byl to důvěrně známý sál, tady jsem udělala své první kroky na tanečním parketu.

Tancovala jsem ráda, byla jsem schopná protancovat podrážky na botách.

Na naší škole studovala převážně děvčata. Už jen při vyslovení názvu "Ekonomická škola" jako synonymum se objeví slovo "holky". Naše třída byla pouze dívčí, ve zbylých dvou se vyskytovalo pár kluků.

Na slavnou událost jsem se náležitě připravovala. A nejen já. Vše začalo výběrem látky na plesové šaty. Světle zelený základ brokátu, doplněný stříbrným vytkáváním, mě zaujal v prodejně textilu hned na první pohled. Na rozdíl od mnoha mých spolužaček, jsem měla obrovskou výhodu v tom, že maminka byla švadlena, která kdysi po vyučení šila v jednom z pražských salónů a pak po přestěhování na sever ve Vkusu, což byl na maloměstské poměry Rumburka jediný salón. I pak později, když už pracovala jinde, šít nepřestala a udržovala si svou klientelu.

Šaty jsem si navrhla sama a pak svůj názor konzultovala s maminkou. "Půjde to takhle ušít?"

Maminka se vyznamenala a šaty byly ještě hezčí, než na mém návrhu.

Dlouhé šaty s rozparky, aby se v nich dobře tančilo, prostříhané rukávy, doplněné perličkami a stejné průstřihy i ve výstřihu. Nádhera, až přecházely oči. Maminka pak ještě ze zbytků vytvořila taštičku pompadůrku, která byla na stříbřitém řetízku a byla také pošitá perličkami. Čím víc se ples blížil, tím víc jsem se těšila. Vznášet se po parketu v té nádheře, krásná představa.

Maminka na ples přijela sama, táta se doma zotavoval po druhém infarktu.

Pro rodiče a rodinné příslušníky byly vyhrazeny stoly na obou galeriích a my, maturanti a profesoři jsme měli stoly kolem tanečního parketu.

Konečně! Stáli jsme na parketu a byli jsme stužkováni. Každý z nás měl stužku se zlatými písmeny "Maturant 1972". Vzhledem k tomu, že naše škola byla z větší části školou dívčí, byl velký nedostatek tanečníků. Kamarádily jsme se s bývalými maturanty a ti nás provázeli na parket. Mezi nimi vynikal jeden, který se jmenoval Olda. Závodně tancoval a byla radost s ním na parket jít. Ale nás holek bylo hodně. Co dělat, když jsme právě netančily? Chodily jsme se občas podívat na rodiče, kteří sem tam přidali nějakou korunu, kterou jsme vzápětí proměnily za alkohol. Vždyt' maturitní ples je jen jedenkrát. Popíjely jsme nejdříve víno a pak někdo přinesl lahev vodky. Nálada stoupala.

Šla jsem na parket s Oldou. Byli jsme pohledný pár, já ve stříbrozelených šatech a on ve fraku. I moje spolužačky několikrát potvrdily, jak nám to s Oldou na parketu sluší.

Valčík s dlouhými kroky a s perfektním tanečníkem. Musela jsem si přiznat, že se mi trochu točila hlava. Tancem nebo alkoholem? Byla jsem št'astná. A pak jsme nacouvali, naprosto neúmyslně, na nejméně oblíbeného profesora, kterému nikdo neřekl jinak, než Bukoun.

Já, současná studentka a Olda, bývalý student jsme se omluvili a pokračovali v tanečním reji. "To bylo dobrý", pronesl Olda, který už měl také trošku upito. Svou taneční kreací jsme opět vrazili do Bukouna a já mu tentokrát šlápla na nohu. Naše odvaha stoupala. Olda, který slíbil provést i moje další spolužačky usoudil, že já jsem vhodný nástroj, kterým se může pomstít neoblíbenému profesorovi a já? Nebyla jsem proti. Tanec střídal tanec a my se občas přichomýtli k Bukounovi. Naše odvaha se pomalu ale jistě, začala měnit v drzost.

A pak... nevím kdo z vás to zažil. Z tance se mi točila hlava a já vnímala rozmazené hlavy kolem. Najednou jsem už neviděla hlavy, ale rej nohou.

Kruh kolem nás se rozestoupil. Ležela jsem uprostřed tanečního parketu na zádech a na mě spočíval Olda ve fraku. Přes Oldovo ucho jsem viděla rudou tvář mé maminky. Jeden jediný pohled a pak zmizela za zábradlím.

V ten moment jsem si přála nebýt, neexistovat.

Zmizet několik sáhů pod zem.

Trapas jako prase.

Jak to dopadlo?

Od maminky jsem dostala příšerně vynadáno. Zdůraznila mi, že se snad nikdy v životě nestyděla tolik, jako když se její dcera válela uprostřed parketu a na ní ležel kluk. Frak nefrak!

S Bukounem jsem po zbytek čtvrtého ročníku válčila. Dokonce mě chtěl nechat propadnout z matematiky a nepustit k maturitě. Zachránila mě jednička z matiky v prvním pololetí a klasifikační řád, který připouštěl zhoršení známky z jednoho pololetí do druhého, pouze o dva stupně. Dal mi, ač nerad, z matiky trojku.

Na Oldu jsem nedávno narazila, když jsem se brouzdala na Spolužácích.cz a navštívila stránky školy.

Na tanec jsem nezanevřela, i když jsem později tančit přestala. Nebylo s kým. Můj muž sice chodil i do pokračovacích kurzů, ale nezanechalo to na něm žádné následky.

A moje nádherné šaty? Půjčila jsem je potom jedné naší mladé profesorce, která se v nich vdávala. Jsou dodnes schovány s mými svatebními šaty v kufru na půdě.

Trapas? Dneska už se nad ním usmívám a dávám ho "k lepšímu" pro pobavení.

Snad Vás také pobavil.