Babylón

Dnes přišel do naší firmy dopis.

Nebylo by na tom nic divného, dopisy k nám chodí běžně, ale tento byl v angličtině.

A nastala zajímavá situace.

Pan šéf držel v ruce dopis a zvýšeným hlasem volal: "Umí z vás někdo anglicky?" "Very little." "Cóóóóó?" "Velmi málo, kdysi jsem se anglicky učila." Stál proti mě a mračil se. "No, to mi moc nepomůžete." Stále se díval na dopis. Kolegyně, která zvládá výborně němčinu, pronesla, že z němčiny mu dopis přeloží a já se pak přiznala k tomu, že jsem si kdysi dávno chtěla udělat státnici z francouzštiny. Díval se na nás a z jeho pohledu bylo patrné, že by nás s chutí zabil. Obě jsme se shovívavě usmívaly. Zavolal dalšího kolegu a ten dlouze hleděl do dopisu. "Je to něco s fakturama", pronesl. "No, to je mi ho..o platné." Na dopisu bylo logo firmy, jejíž česká pobočka k nám pravidelně jezdí s vozy do servisu.

"A nebylo by lepší domluvit se přímo s firmou, co po nás chtějí?" Chvíli někam telefonoval a pak mě požádal, abych napsala průvodní dopis, zdůraznil česky, a poslala ho adresátovi dopisu v angličtině.

Po odchodu šéfa jsme se začali bavit na téma cizí jazyky. Je to bída. Jsme generace, do které byla vtloukána ruština. Kdo studoval nějaký další jazyk, byl tak trochu podezřelý. Jsme v Evropské unii a většinou známe jen svou mateřštinu. Ano, máme už svůj věk, mnozí z nás se učili i jiné jazyky, než byla povinná ruština, ale pokud cizí jazyk nepoužíváme, jeho znalosti se postupně vytrácí. Je však s podivem, že ani mladší zaměstnanci neumí žádný cizí jazyk. Jedinou výjimkou je kolegyně, která umí německy.

Přiznám se, že už neumím ani rusky.

V mé hlavě je Babylón, čili zmatení jazyků.

Svůj současný "dorozumívací jazyk" bych nazvala "evropštinou".

Můj táta, který plynně ovládal šest světových jazyků a znal i německé dialekty, často mluvil na maminku německy. To, abychom se sestrou nerozuměly. Díky těmto německým rozhovorům u mě vznikla averze vůči jazyku, kterým psali Goethe, Schiller a další. Vím, že tátovým přáním bylo, abychom se obě naučily německy. Opakovaně nám to zdůrazňoval zejména proto, že naše město leželo na hranicích s tehdejší NDR.

A tak jsem začala chodit dobrovolně po vyučování na angličtinu a učila jsem se jí čtyři roky.

U nás v domě bydlela paní, která se narodila ve Francii. Česky mluvila, ale z jejího přízvuku bylo patrné, že čeština není jejím mateřským jazykem. Její příbuzní z Francie přijeli na návštěvu o prázdninách v roce 1968. A já, ve své naivitě patnácti let, jsem se platonicky zamilovala do Edmonda. Byl sympatický, velice přátelský a na rozdíl od své sestry Odille, měl zájem naučit se česky. Nechtěně se tehdy zdrželi, protože nás přišli "osvobodit" Rusové. Edmond chodil denně za mým tátou, se kterým se bavil francouzsky a táta ho začal učit pár českých frází. A já seděla, koukala na něj jako na svatý obrázek a poslouchala krásnou a melodickou francouzštinu. Odjížděla jsem na internát a Francouzi domů. Vyměnili jsme si adresy.

Nastoupila jsem na ekonomku. Předpokládala jsem, že budu pokračovat ve studiu angličtiny. Hned první den jsem zjistila, že tu lze studovat francouzštinu. Jazyk, kterým mluví Edmond, jazyk, kterým byli napsáni mí oblíbení Tři mušketýři. Okamžitě jsem se na francouzštinu přihlásila. Zklamání to bylo zejména pro rodiče, nechápali, proč jsem najednou zaměnila angličtinu za francouzštinu. I pan profesor ze mě nebyl příliš nadšen, protože, jak říkal, nevyslovovala jsem "francaise", ale "frangle". Vliv angličtiny byl znát a trvalo mi půl roku, než jsem začala mluvit měkce francouzsky. S Edmondem a Odille jsme si psali. Zpočátku mi s překlady pomáhal táta, ale jak čas plynul a moje jazykové znalosti se prohlubovaly, psala jsem sama. A pak mi Edmond poslal svatební oznámení a po čase následovala svatební fotografie. Když jsem viděla tu jeho Henriette, říkala jsem si, kam dal oči. :-)

Po maturitě jsem odešla do Prahy a abych trochu tátovi udělala radost, podala jsem si přihlášku ke státnicím z francouzštiny. Byl mi doporučen intenzivní přípravný kurz, kam jsem začala chodit. A pak? Přestala jsem tam chodit a na státnice jsem nešla. Byla to chyba, ale já si tehdy říkala, k čemu mi bude "fránina", v životě jí nepoužiju a nikdy se tam nepodívám. Tátova věta "Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem", zůstala ležet někde na dně šuplíku.

Do Francie jsem se podívala až o osmnáct roků později. Něco málo v hlavě zůstalo, byla jsem schopná se zeptat na cestu, objednat si v restauraci a nakoupit. Více jsem rozuměla, než jsem mluvila.

Při návštěvě Anglie jsem zjistila, že také celkem rozumím, ale mluvit se už stydím.

Tátovy německé hovory na mě také zanechaly určitý následek. Naučila jsem se poslouchat a i když ten jazyk nemám ráda, v německy mluvících zemích se slušně domluvím.

Už několik roků se učím italsky. Jde to těžko, můj hardisk už je hodně obsazen, kapacita paměti je malá a bohužel nejde zvětšit, tak jako u počítače. Ale snažím se.

Z těchto čtyř jazyků vznikla ta moje evropština, nebo-li Babylon v mé hlavě.

Mnozí kolegové jsou na tom podobně, jak vyplynulo z hovoru.

Začali jsem dávat, tak zvaně k lepšímu, příběhy z našich domlouvání se v cizině.

Báječně jsme se u toho pobavili a já pro obveselení také něco malého popíšu.

Na rozdíl od své sestry jsem stydlivější a raději si své věty nejprve v hlavě sesumíruju, než je řeknu. Moje sestra je střelec. Nemíří, rovnou střílí od boku. Byly jsme spolu před pár lety v Žitavě a došly jsme k pekařskému krámku.

"Hele, ségra, nevíš jak se německy řekne koláč?"

"Kuchen."

"Tak pojd'", řekla sestra a vtáhla mě do pekařství. Když na ní přišla řada pronesla: "Bitte, kuchen, tenhle und zwei tyhle, und tenhle."

Stála jsem otočená zády, ramena mi cukala smíchem a slzy mi tekly z očí. Sestra ukončila suveréně svůj nákup. Přiznám se, že já bych takovou odvahu neměla. Vyšly jsme ven a došly před řeznictví.

"Hele, nevíš jak se řekne koleno?"

Nevěděla jsem a chtěla jsem raději zůstat venku.

"Pojd' se mnou", pronesla moje sestra. U pultu řekla "Bitte", zvedla nohu, poklepala si na koleno a dodala: "Zwei."

Zaplatila dvě vepřová kolena a venku pronesla. "Nesmíš bejt takovej srab, musíš hlavně mluvit."

I další jazyková vzpomínka je z Německa.

Byli jsme s mužem, sestrou a neteří v Německu. Můj muž měl hlad. Vstoupili jsme do první restaurace a zjistili jsme, že je samoobslužná. My s neteří jsme si daly pouze kávu a usadily se u stolečku. Manžel s mou sestrou stáli u pultu.

"Ich bin broiler", pronesl můj muž. Vyprskla jsem smíchy a v tom jsem zaslechla sestru: "Ich auch."

"Was?" ozvalo se zpoza pultu.

"Ich bin broiler." "Ich auch."

Tekly mi slzy smíchu a neteř se na mě podívala, co se mi stalo.

"Tvůj strýc právě řekl, že je kuře a tvoje matka, že ona taky." Neteř vyprskla smíchy a schovala se za věšák s kabáty.

Když ke stolu dorazil můj muž se sestrou, byly jsme ubrečené smíchy. Dívali se na nás nechápavě.

"Čemu se tady tak řehtáte?"

"Víš ty, co jsi u toho pultu opakoval? Že jsi kuře a ségra že je taky."

Smáli jsme se nejen my, ale i Němci u vedlejších stolků. Udělali jsme jim tam parádní estrádu.

O další estrádu jsem se postarala před dvěma lety v italské restauraci, když jsem se zeptala, zda je tato židle volná.

Místo výrazu "sedia", což znamená židle, jsem vyslovila "sedere", což velice slušně značí zadnici.

Ne, už to opravdu nedoženu. Talent na jazyky, který jak tvrdil můj táta, jsem po něm zdědila, jsem promarnila. Vím, že měl tehdy pravdu, měla jsem se učit německy, měla jsem dotáhnout tu francouzštinu, měla jsem ....

Zůstávám u své "evropštiny".