Kostlivec ve skříni

V mnoha rodinách se vyskytuje tzv. kostlivec ve skříni. I naše rodina vlastní jeden exemplář a co je horší, začíná hrozit, že nám z té skříně co nevidět vypadne.

Pro ty, kteří neradi čtou smutné věci, bude lepší, když dál číst nebudou. Není to hezké povídání, je smutné a navíc je v něm cítit hořkost. Ta, která mnou prostupovala po mnoho let.

V sobotu to bude už dlouhých 25 let, co zemřela manželova maminka. Už jsem se o ní párkrát zmínila, jaká to byla báječná a hlavně férová ženská.

Tchán po její smrti osaměl, ale ne na dlouho. Už na podzim nám přivedl ukázat svou novou partnerku. Byla mi povědomá, ale nedokázala jsem jí zařadit. Až pak. Došlo mi, že je to paní, která zastupovala chvíli vedoucí ve vedlejší ulici v obchodě. Dětem navrhla, že jí mohou říkat "teto". Tchán se k ní nastěhoval a k nám do domu, kde do té doby bydlel, začal chodit na velmi sporadické návštěvy.

Švagrová byla po dovolené velice překvapená, že se jí z vitrínky ztratily skleničky a ptala se, zda o tom něco nevíme. Nevěděli jsme, ale časem vyplynulo, že v době, kdy švagr a švagrová byli na dovolené, přišla na návštěvu "teta" s tchánem a skleničky se jí zalíbily natolik, že tchán je zabalil a odnesl. Stejně prý byly původně jeho a manželovy maminky.

Mezi Vánoci a Silvestrem jsem zašla k nám do obchodu. Vystála jsem frontu u pultu, když se ozvala paní vedoucí:

"Víte o tom, že si váš tchán vzal paní XY?"

Vykulila jsem oči a nechápala.

"No, já jen, že před chvilkou přijeli pekaři a říkali, že paní XY slaví v krámě a vykřikuje, že má dědka a bude mít barák v Praze".

Zapoměla jsem tehdy, co jsem chtěla koupit a z krámu jsem odešla domů.

"Ty jsi nekoupila rohlíky? ", zeptal se doma můj muž. Dívala jsem se na něj a nechápala jeho otázku.

"Víš o tom, že se otec oženil?"

A ted' pro změnu nechápavě koukal můj muž.

Ano, manželův otec se oženil.

Dcera byla ještě poměrně malá a začala "tetě" říkat časem babičko. Syn jí tak nikdy neřekl a když o ní mluvil, říkal - dědova žena. Chodívali na občasné návštěvy, popřát ke svátku, k narozeninám.

Potom tchán, který nadobro zakotvil na nedalekém sídlišti, převedl svou polovinu domu na své syny. Jako mávnutím proutku návštěvy ustaly. "Tetě" zůstal jen ten dědek a vidina baráku v Praze se rozplynula jako pára nad hrncem. Muselo to pro ní tehdy být hodně veliké zklamání.

Pro naše děti bylo zklamání to, že jejich jediný děda na ně zapomněl.

Plně se soustředil na vnoučata své druhé ženy. Dceři bylo třináct let a my vezli do Brna na autosalon autíčko na výstavu. Chtěla jet s námi, ale v dodávce byla jen dvě místa k sezení a navíc do Brna mířil i tchán. Dcera nemusela vstávat tak brzy jako my a navíc jela pohodlně. Před pavilonem "Z" byla postavena dráha a na ní závodily děti v dětských buggy. Sešli jsme se tu všichni. Byl tu i syn dědovy druhé manželky s rodinou. Tchán v závěsu se svou vnučkou, naší dcerou, se k nim přiřítil a o něco mladšímu děvčeti předával tašku s dárky: "To máš od babičky", a potom vytáhl peněženku a přidal k tašce peníze: "A tohle máš ode mně, kup si něco hezkého." Stála jsem vedle a dívala se na to absurdní divadlo. Pak jsem si všimla, jak mé dceři tečou slzy.

Vždyt' je to její děda!

Večer jsme se vraceli dodávkou z Brna ve třech. Dcera, než by jela zpátky pohodlně se svým dědou, seděla raději v autíčku na ložné ploše dodávky.

Když bylo synovi osmnáct let, domluvil si se švagrem prázdninovou brigádu u něj ve firmě. Přišel do kanceláře, kde seděl tchán a paní, která se starala o administrativu. Syn pozdravil "Dobrý den" a pak k tchánovi "Ahoj". Děda to asi přeslechl a ptal se: "Co tu chcete?" "Já sem jdu na brigádu." "My žádné brigádníky nebereme!" "Ale, já jsem domluvený s Milanem, že sem mám přijít." "No dobře, jak se tedy jmenujete?", pronesl tchán. "Já jsem Jirka, dědo."

Zpočátku jsem podezírala syna, že si tento dialog vymyslel, nebo přinejmenším přikrášlil. Ale pak mi ho potvrdila paní z kanceláře a dodala, že se za tchána styděla.

Roky plynuly, naše děti dospívaly.

Manžel a jeho bratr se se svým otcem vídali v práci.

Občas, při nějaké významnější události, docházelo k setkání i s jeho druhou ženou. Byla to však setkání poměrně vzácná a "teta" nám všem dávala dost zřetelně najevo, že jsme jí, my všichni, připravili o majetek. O nějaké srdečnosti, či jen náznaku citu, nemohla být řeč.

Tchán onemocněl. Snad si začal uvědomovat, že svou původní rodinu, kvůli nové téměř nevídal, těžko říct. Začal k nám chodit sám na návštěvy.

A mnohokrát nás zval na návštěvu k nim. Bylo to před čtyřmi, možná i pěti roky. Byli jsme pozváni na Nový rok. Nechtělo se mi, ale to jsem navíc netušila, co nás čeká. Slušelo by se přinést nějaký dárek. Pro tchána lahvinku něčeho dobrého, pro jeho ženu keramického anděla z domažlického porcelánu.

Tchán nás už čekal.

V bytě byl nepředstavitelný bordel, stěna za gaučem něčím ohozená. Červené víno, či zvratky? Ta obrovitá skvrna přitahovala stále mojí pozornost, stejně tak, jako vrstvy prachu na všem.

Tchánova žena byla na balkoně, kde kouřila. Popřáli jsme tchánovi k novému roku a čekali, až přijde jeho žena.

Přišla a byla totálně ožralá.

Tchán se tvářil hodně rozpačitě a stále jí omlouval. Seděli jsme a mě došlo, že tahle návštěva neměla být. Po chvilkách rozpaků se tchán zeptal, zda si nedáme kávu. Zvedla jsem se a šla mu do kuchyně pomoci. Opět bordel. Horko, těžko jsme dávali dohromady čtyři hrnky, lžičky se našly jen dvě. Poslala jsem tchána sednout, zalila jsem kávu a vrátila se s ní do obýváku.

Trapné mlčení protrhl řev: "Kdo se tě prosil o kafe, ty krávo! Copak jsem chtěla ňáký kafe? Až ho budu chtít, tak si ho udělám sama!" Prásk, dveře od balkonu se za ní znovu zavřely.

Kvapně jsme dopili kávu a pak jsme se s tchánem rozloučili. Byl nešt'astný, rozpačitý: "Proč už jdete pryč? Vždyt' jste tu byli jen chviličku." Můj muž mu řekl, že jedeme do centra, podívat se na novoroční ohňostroj. Za dveřmi bytu jsem manželovi oznámila, že do tohoto bytu už nikdy nevkročím.

Zpočátku menší zdravotní problémy, které přicházely s věkem, pak se problémy prohlubovaly a tchánovi lékaři amputovali nejprve prst, pak nárt, kotník. Zůstal na vozíku. Oba synové - můj muž i jeho bratr se o něj starali, vozili ho po doktorech, nakupovali pro něj i jeho ženu. Jednou jsem se s ním setkala na poliklinice. Starý, nemocný, nešt'astný.

A pak tchán zemřel. Rychle a nečekaně. V pátek nás ještě "úkoloval". Chtěl nějaké pytlíčky, kam by si roztřídil léky. V pondělí cestou z práce jsem se stavila v lékárně a koupila mu organizér na léky a manžel mu ho odpoledne odnesl. Ptala jsem se, zda se dědovi líbil, ale manžel říkal, že spal. V noci zemřel. Jeho manželka pouze zavolala synům co se stalo a dál nic. Jakoby nechala odvézt odpadky.

Nikdo z nás nevěděl, zda přijde, či nepřijde svému manželovi na pohřeb. Přišla, spíš by se hodilo napsat, byla přivedena. Opilá na plech. V obřadní síni škytala a vylu
zovala zvláštní zvuky, jako kdyby měla zvracet.

Přichystala jsem u nás doma pohoštění pro smuteční hosty. "Tetin" syn, který přijel z daleka, se s námi loučil a říkal, jak ho mrzí, že nemůže jít k nám, protože to jeho matka zakázala.

Ten den, od kterého začátkem května uplynou tři roky, pro mě skončilo toto příbuzenství.

Udělala jsem velikou okliku ve svém vyprávění a ted' se vrátím k tomu pomyslnému kostlivci ve skříni.

Od pohřbu jsem dědovu druhou ženu neviděla a upřímně se přiznám, že jsem po tom ani netoužila. Manžel jí viděl párkrát, krátce po pohřbu, kdy z bytu stěhoval zpátky do práce rýsovací prkno a když v něm něco opravoval.

Neviděl jí pak ani při projednávání pozůstalosti. Tam místo ní byla její dcera.

Kostlivec, který do té doby pokojně odpočíval na dně skříně, začal chrastit kostmi.

V neděli dopoledne manželovi zvonil telefon a ona volala. Nesouvisle mu začala vypravovat, že někde ztratila nějaké věci. Můj muž se jí ptal, jak jí může pomoci. Prý nijak a pak mu druhým dechem začala vyčítat, že jsme jí ani neřekli, že děda je po smrti. Manžel zavěsil telefon a pronesl: "Asi jí hrabe."

"Prosímtě, zavolej její dceru, mě se to nelíbí. To vypadá, jako by jí trochu lízla mrtvice." Můj muž se zdráhal. Když jsem svou prosbu zopakovala, řekl mi, že její dcera to určitě ví, protože s ní nějaký čas už bydlí.

V pondělí se manžel svěřil s telefonátem svému bratrovi. Byt, ve kterém obě ženy bydlí, je švagrův. Občas se tam zajde podívat, aby zjistil v jakém stavu je jeho majetek. Mužovi řekl, že v bytě je nepředstavitelný nepořádek a paní, která nosí stejné příjmení jako my, je neustále ožralá.

Od neděle už volala několikrát. A já začínám mít obavy, co bude následovat.

Kostlivec ve skříni chrastí svými kostmi.