Sliby se mají plnit

V komentářích ke článku o jednom z mých trapasů, byli někteří zvědaví na šaty, ve kterých jsem se, s prominutím, válela před čtyřiceti lety uprostřed tanečního parketu.

A já slíbila, že šaty ukážu, protože sliby se opravdu mají plnit.

Tušila jsem, kde asi budou. Nechala jsem si však hledání na víkend, protože ve všední dny se domů dostávám téměř za šera. V části půdy, kde se skrývá i můj kufr s poklady, je pouze střešní okno a přiznám se, že s baterkou se mi na půdu nechtělo.

V sobotu za denního světla jsem si přinesla kufr do bytu a zjistila jsem, že čtyřicet let je na šatech znát. Manžel se na mě díval s dost podezíravým pohledem, když jsem šaty strčila do pračky. "Hele a nemáš strach, že se rozpadnou?"

Trochu jsem strach měla, ale přeci nebudu fotit šaty, které celou dobu odpočívaly na půdě. Riskla jsem to a vyprala jsem s nimi i své svatební šaty, ve kterých můj syn chodil několik let coby anděl. Ty byly mnohem špinavější. Jejich dolní lem napovídal, že když v nich syn byl naposledy, bylo na Mikuláše bláto. Uložil je do kufru i s andělskými křídly.

Šaty přežily. Usušila jsem je, trochu srovnala žehličkou a tady jsou:

Jejich barva je trochu jiná, než na předchozí fotografii. Umělé osvětlení barvy zkresluje. Jejich barva ve skutečnosti je více zelená, jak je patrné z fotografie ze sušáku:

Tady jsou ještě jednou více zblízka:

Maminka si s nimi před těmi roky dala hodně práce, prostříhané rukávy byly dozdobeny perličkami:

Perličky zdobily i výstřih a zakončení rozparků.

Tak to jsou ony.

Šaty, které jsem si před více než čtyřiceti lety navrhla a které maminka ušila. Měla jsem je na sobě jen jednou na svém maturitním plese. Jen jednou je měla na sobě naše mladá profoesorka, která se v nich vdávala.

Nevím, proč jsem je schovala. Asi jako vzpomínku na svou babičku, která měla na půdě v truhle také schované šaty a ve kterých jsme si se sestřenicí hrály na princezny. Možná o tom babička věděla, ale nikdy neřekla ani slovo.

Třeba je jednou objeví moje vnučky.