Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

pondělí 28. listopadu 2011

Vopruz

Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak nazvat dnešní článek.

Uvažovala jsem nad hezkým a slušným nadpisem "První adventní víkend", nebo "Začátek příprav", ale potom "Vopruz" vyhrál na celé čáře.

Ještě v pátek večer jsem si "klovala" do mé krásné a bezdrátové klávesnice u svého počítače.
Kdysi, v době studií a i později, jsem psávala všemi deseti. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná, kdybych psávala pravidelně a procvičovala psaní, asi bych si tu dovednost uchovala. Ale já za dobu svých zaměstnání psávala na stroji málokdy. Píšu ted' čtyřmi prsty, někdy i šesti, ale poměrně dost rychle.
Zadívala jsem se na monitor a musela si protřít oči. "Co jsem to tady napsala?". Slovo, které mělo mít osm písmen, mělo tři. Vrátila jsem se a chtěla slovo opravit. Šlo to velice těžko. Kurzor odmítal pracovat. No nic, asi mi došly baterky v klávesnici. To se stává. Vyndala jsem baterky z fot'áku, strčila je do klávesnice a ... pár prvních slov bylo v pořádku, ale potom se to znova zaseklo. Muž naštěstí ještě nespal. Vylíčila jsem mu problém s klávesnicí a on ucedil: "Máš v hajzlu baterky". Takhle chytrá jsem byla také. "Hele, ale už jsem tam vrazila baterky z fot'áku." "A??" "Chvilku to šlo, ale už to zase blbne". Nerad, ale šel. Vyndal ze svých zásob úplně nové baterky, tak zvané "funglovky" a dal je do klávesnice. "Zkus to". Otevřela jsem si Open Ofice a začala psát. Díval se na mě a já si připadala jako trotl. Klávesnice fungovala. Manžel odcházel a mezi dveřmi ucedil něco o blondýnách. Zavřela jsem stránku, vrátila se na blog a chtěla pokračovat. Opět pár slov v pořádku a pak to znovu začalo blbnout. Vzala jsem klávesnici (výhoda té bezdrátové) a šla za manželem do kuchyně. Vyndal znovu baterky a ze skříňky si vytáhl nějaký přístroj. Nevím jaký, pro nás, technicky nezdatné blondýny, je jeho název nepodstatný. Manžel baterky proměřil a řekl, že jsou v pořádku. "Asi se ti ta klávesnice rozhodla dát sbohem". Nevzdávala jsem to. Sebrala jsem klávesnici a šla zpátky k počítači. Zkoušela jsem psát komentáře svým oblíbeným blogerům a statečně t'ukala. U některých písmen jsem měla pocit, že je tam budu muset natlouci kladivem. Napsání jednoho komentáře mi trvalo v průměru 10 minut a pak ho ještě opravit a doplnit chybějící písmena. Hrůza. Ráno bude moudřejší večera, rozhodla jsem se, vypnula počítač a šla spát.

V sobotu ráno u nás doma začaly předvánoční přípravy.
Můj muž se rozhodl, že umyje okna a já slíbila, že nebudu komentovat kvalitu práce. Venku bylo krásné slunečné počasí, konečně začal foukat vítr. Stěhovala jsem své milované kytky z jedné místnosti do druhé, aby mi "nenastydly".

Snad k tomu všemu přispěl čerstvý vzduch, který se otevřenými okny dral do domu, snad svítící sluníčko, nebo se konečně moje tělesná schránka rozhodla, že už je na čase se zmátořit.
Každopádně mi bylo už podstatně lépe, než v předchozích dnech. Abych se manželovi revanšovala za pomoc, udělala jsem jeho oblíbený bramborák, plněný plátkem uzeného.
Odpoledne jsem se "vrhla" na přebírání věcí, které už nikdo nebude nosit. Vzhledem k mé "schránčlivosti" byl můj muž velice překvapen, když jsem do chodby vynesla už třetí tašku s věcmi. "Já to raději hned odnesu do auta, aby sis to zase nerozmyslela". Vytáhla jsem ze skříně záclony, aby byly na oknech jiné. Když už jsem byla ve vyhazovací náladě, probrala jsem i záclony a pět jich také vyhodila. Manžel se na mě díval s dost nechápavým výrazem. Nedivím se mu. Patřím k lidem, kteří se jen těžko loučí s věcmi.
Co kdyby to šlo přešít.
Když tenhle svetr rozpářu, budu mít klubíčka a z nich můžu uštrykovat ponožky.
Díky těmto úvahám se mi doma kupí věci. Ale když mě to potom popadne, začnu toho vyhazovat spousty. A pak se mi občas stane, že usilovně hledám nějakou věc, která "padla za vlast" při mém vyhazování.
Když bylo hotovo, řekla jsem si, že se odměním. Sedla jsem k počítači a byla zvědavá, co klávesnice. Odpočinula si?
Bylo to jako přes kopírák. Chvilku fungovala a pak jsem do jednotlivých kláves musela tlouci, aby se na monitoru zobrazilo příslušné písmenko.
Ještě, že funguje myš. Uvědomila jsem si, že moje krásná a bezdrátová myš, umřela už před několika lety a že už od té doby mám několikátou "drátovou".
Seděla jsem a pročítala své oblíbené blogy, ale nemohla nikomu napsat komentář.
No to je ale vopruz.

V neděli jsem raději počítač nezkoušela. Zastavily se tu naše děti, dcera si přijela pro větve na adventní výzdobu a když jsem totéž nabízela snaše, dívala se na mě a v očích měla veliký otazník. Až když jí dcera řekla, že začal advent, byla docela překvapená.
Riskla jsem to a ozdobila okna, když už je ten advent. Přemýšlela jsem o možnosti eventuální kontroly, která by mě mohla načapat, jak omotávám na zábradlíčko nad parapetem girlandu a navěšuji na ní zvonečky, šišky a mašličky. Musela bych v ten moment předstírat, že ta, která je v okně, nejsem já. To by však ta kontrola musela vidět stejně blbě na dálku, jako já. Asi bych řekla: "Moment, já vám jí zavolám" a bleskurychle bych na sebe hodila noční košili a nasadila si brýle. Naštěstí nikdo nepřišel a mě naopak čerstvý vzduch báječně pročistil plíce. Stejně je to divné, v horečkách si mě doktoři předávali jako horký brambor a já pendlovala MHD z jedné čtvrti do druhé a ted', kdy už se doléčuji, mám zaracha.
To je tedy taky pěkný vopruz.


Po obědě jsem se pustila do práce, kterou jsem odkládala třičtvrtě roku. Věděla jsem, že to budu muset udělat, ale neustále jsem si říkala, zítra, jindy, ted' ne. Ale už nebylo zbytí. Začala jsem přebírat písemnosti, které jsme v březnu přivezli z maminčina bytu. Krabice na ně jsem měla koupené už od května!! V chmurné a nostalgické náladě jsem strávila půlku odpoledne a pak většinu věcí skartovala. Maminka měla pedanticky a chronologicky vše založené, počínaje složenkami za nájem, konče veškerými doklady o dovážení obědů. A mezi tím dopisy a doklady. Chaos, který v papírech byl, jsem způsobila já, když jsem po její smrti hledala rodný a oddací list a tátův úmrtní list. Nechala jsem si jen některé doklady a krabici starých fotografií.
V podvečer jsme s mužem zasedli k televizi, abychom se podívali na poslední letošní závod Formule 1. Je to zvláštní, je už advent a ještě se jedou formule.
Zapálila jsem první svíčku na adventním věnci a zazvonil mi telefon.

Zpráva, kterou jsem vyslechla mě vrátila znovu do pochmurné nálady, kterou jsem měla nad přebíráním maminčiny pozůstalosti. Náš kamarád prohrál boj s tou nejhnusnější nemocí. Vzpomínala jsem na něj a uvědomila si, že jsem ho naposledy viděla někdy v létě a že vypadal báječně. Pral se s tou "mrchou" už pár let a byl jen o rok starší než já.

Dnes ráno jsem šla na oční. Chodím jedenkrát za rok. Tím, že užívám kortikoidy, musím absolvovat pravidelnou kontrolu, protože mi hrozí šedý zákal. Před pár roky mi poradila paní doktorka, abych užívala betakaroten, který má pozitivní účinky na oči. Díky její radě, kdy denně ráno polykám jednu tobolku, se moje oči vůbec nezhoršily. Brýle na dálku mám stejné už čtyři roky.

Odpoledne jsem jela "pro změnu" ke svému praktickému lékaři. Měl výsledky ze čtvrtečního odběru krve (zatímco já mám jen modřinu jako hrom) a kromě zvýšené sedimentace, jsou všechny hodnoty v normě. Potěšila jsem ho, nebot' jsem mu sdělila, že už se také cítím podstatně lépe. "A také už lépe vypadáte". Tak zase ve čtvrtek a prý mě už asi uschopní. Jo a konečně mi napsal vycházky.
Zarach skončil.
Vycházela jsem z polikliniky a zavolala manželovi, kde se ráčí vynacházet. Prý akorát odemyká auto. Dala jsem si s ním sraz na zastávce autobusu a jeli jsme koupit novou klávesnici. Takovou úplně obyčejnou, s drátem.

Na rozdíl od té mé luxusní, bezdrátové, jde na ní psát, aniž bych musela do jednotlivých kláves mlátit.
Jsem tomu ráda.
Ono mít počítač s nefunkční klávesnicí, je pěkný vopruz.

Ted' konečně se můžu vrátit na své oblíbené blogy a zanechat tam svou stopu.Usmívající se

43 komentářů:

  1. Mám odpor k bezdrátové klávesnici. Kdysi jsem si koupil jednu od Logitechu a mám s tím tak špatnou zkušenost, že už to nikdy neudělám. Psaní všema deseti nemůžeš nikdy zapomenout. Je to stejné, jako s plaváním nebo jízdou na kole. Jak to umíš jednou, umíš to vždycky!

    OdpovědětVymazat
  2. Klávesnici na baterky jsi tedy skutečně měla! Já bych takovou nechtěla ani zadarmo, jsem konzervativní a přesto že píšu všemi deseti od 15 ti let a frčím rychlostí 340 úhozů za minutu - potřebuji klávesnici klasickou-s drátem! -:) Hlavně že jste všechno zvládli společně s manželem a je zase vše jak má být! Držím palce a krásnou druhou adventní neděli-:)

    OdpovědětVymazat
  3. [1]: Mě ta bezdrátová klávesnice sloužila hodně dlouho a k naprosté spokojenosti. Ale vše má svůj konec. Já jsem opravdu zapomněla psát všema deseti. Zkoušela jsem to mockrát, ale ... to plavání a kolo je v pohodě. Francouzštinu, ze které jsem kdysi chtěla dělat státnice, už také v podstatě neumím.

    OdpovědětVymazat
  4. Taky mě překvapuje, že psaní na stroji se dá zapomenout. Asi záleží, jak dlouho člověk nepsal. Tři roky mateřské dovolené (s Bárou) na to žádný vliv neměly.

    OdpovědětVymazat
  5. Jsou to potíže, že? Ale máš krásně nazdobená okna, hezký adventní věneček. U druhých to obdovuji, ale sama ozdobím jen lustr, na záclonu pověsím dvě tři fugurky a hotovo. Teď když máme už 3 roky  2 kočičky raději nikde nic moc nevěsím, kam by doskočily. Jsou hrozně hravé, tak je vše přizpůsobené jim.

    OdpovědětVymazat
  6. [4]: Ze školy jsem téměř 40 let. Psala jsem první dva roky po maturitě, pak jsem měla dva roky pauzu, kdy jsem vůbec stroj neviděla. To jsem ještě zvládla psát všema deseti. Pak jsem začala pracovat jako fakturant, tam se počítalo a psalo na stroji tak napůl. Ještě tehdy to šlo. Pak jsem byla více než 7 let doma s dětmi a když jsem nastoupila do práce, už jsem na stroji nepsala. Doma jsme ho také neměli. Já všehovšudy intenzivně psala první dva roky po škole. Ani ted' toho v práci moc nenapíšu.

    OdpovědětVymazat
  7. [5]: Růženko, to já znám, co dokážou kočky. Zrovna dnes jsem si říkala, že bych měla požádat manžela, aby dal kliky na dveřích do správné polohy. My je máme otočené nahoru (jako bývaly u vlakových kupé), protože naše kočka se vždy pověsila na kliku a tak dlouho se houpala, dokud si neotevřela. Abychom měli od ní v noci klid, tak máme obrácené kliky u ložnice a bývalého dětského pokoje. A samozřejmě taky kliku ven z bytu.

    OdpovědětVymazat
  8. Po několika špatných zkušenostech mám odpor k bezdrátovým věcem k počítači. Klávesnice a myši většinou šly jen chvíli a hlavně žraly baterky jako divé. Takže poctivě jedu postaru na dráty a jsem bez problémů. Na přenos dat z mobilu do PC jsem si koupil bluetooth a ten jsem nerozchodil vůbec. Drát je prostě drát a šmytec.

    OdpovědětVymazat
  9. Tak jsem byla komentátorkou Peat nazvána "JELITEM", které nemá psát do Blogu! Tak komentovala můj poslední radostný článek z toho, že Blog šlape!

    OdpovědětVymazat
  10. Konečně jsem dostala odpověď na otázku, které mi od začátku vrtala v hlavě. Říkala jsem si, na čem jsi asi napsala tento dlouhý článek?! A už to vím. Na nové klávesnici. Takže žádný opruz. Okna jsou umytá a vánočně ozdobená, nemoc je na ústupu a tobě je lépe a dokonce máš vycházky. Konec dobrý, všechno dobré.

    OdpovědětVymazat
  11. [8]: Klávesnice sloužila dobře, až do pátku, kdy řekla dost. Myš to má za sebou už delší dobu. Ted' už mám všechno na dráty.

    OdpovědětVymazat
  12. Veľmi milý príspevok.....pri čítaní som sa v mnohom videla....tiež som robila cez víkend také to veľké upratovanie v skriniach a mnoho mnoho vecí v pytloch išlo do kontajnera Humana....a tiež ich môj drahý musel hneď odniesť, aby si to náhodou niekto nerozmyslel....teraz stojím pred veľkou dilemou.....mám spústu detských kníh,ktoré som pre nedostatok miesta vyradila....zatiaľ sú v krabici a čakajú na svoj osud...jedno je isté - do kontajnera nie!skusím zavolať do knižnice....

    OdpovědětVymazat
  13. [12]: S knížkama je obrovský problém. Zkoušela jsem oslovit na jaře několik knihoven i antikvariátů, protože jsem měla po mamince 4 krabice knih. Já je dokonce sepsala a rozeslala seznamy. Takhle se mi podařilo "zbavit se" jen hodně malé části. Zbytek jsme nakonec po peripetiích darovali klášteru Boromejek. Snad udělaly radost.

    OdpovědětVymazat
  14. take nieco je vazne vopruz, ja by som tu klavesnicu asi umlatila tvoj manzel umyval okna?? to cumim u nas to neni "muzska" praca, ako aj vela inych

    OdpovědětVymazat
  15. [10]: Vzala jsi mi všechna slova z huby. A ještě podotek - staré záclony ještě můžou posloužit na sušení bylinek nebo křížalek.  Ale mám radost, že už funguješ naplno ve všem. Já mám všechno v PC na drátě...   

    OdpovědětVymazat
  16. Taky budu muset jednou sebrat sílu a přebrat věci po tatínkovi. Zatím to ale nejde, je to moc brzo. Ještě jsem si nezvykla, že s námi není. Ještě stále přemýšlím jakoby byl naživu.

    OdpovědětVymazat
  17. Pěkně jsi to napsala. Manžel umýval okna? Asi si ho půjčím. U nás letos okna zůstanou neumytá...Nezvládám to s 10 tabl. na bolesti.

    OdpovědětVymazat
  18. [9]: Iveto, škoda, že jsi nepřidala odkaz na svůj blog. Ale možná, že dobře. Pokoušela jsem se tě najít a podívat se o co konkrétně jde a po zadání třech slov (Peat jelito blog) mi vypadlo několik velmi podobých komentářů k různým článkům. Skoro mám dojem, že dotyčná si takto léčí nějakou  vlastní frustraci.

    OdpovědětVymazat
  19. [10]: Já tě Jarko ráno úplně přehlídla. Klávesnici mám novou a zvykám si, základ má stejný, ale některé méně důležité klávesy jsou jinde. Tak to po sobě ted' raději všechno dvakrát čtu. Je mi opravdu už lépe a doufám, že se dostanu do původní formy. Byla jsem na povolené vycházce. Tam, kde nesvítilo sluníčko byla jinovatka. Nějak mě to zmohlo a po obědě jsem usnula. Asi bych byla dobrým příkladem pro své vnučky.

    OdpovědětVymazat
  20. Já vlastně tenhle problém neznám, píšu na manželově nebo synově noťasu, ale zase zjišťuju že i když píšu jen dvěma prsty pořád jsem rychlejší než stíhá klávesnice a tak tam je spousta nedopsaných nebo naopak přepsaných slov a písmen která tam nepatří. Spíš mám problém v tom, že se nám něco v počítači hádá s prohlížečem a zasekává se a zamrzá. Když jsem potřebovala dát teď videa k tématu velké hlasy rostla jsem u toho a málem ho rozšlapala .Jinak jsem moc ráda že už jsi fit a doufám že si to nehodláš dát do třetice všeho dobrého tedy spíš zlého....

    OdpovědětVymazat
  21. [22]: Vendy nestraš. Já bych opravdu nerada zase marodila. Ale takhle stejně jsem uvažovala i po předchozí nemoci. Zjistila jsem pravděpodobnou příčinu. Mladší vnučka, už když jsme je před mým onemocněním hlídali, příšerně kašlala. Dceři jsem to pak říkala a ona přiznala, že už takhle kašle týden a že nám Tomáš zapomenul dát kapky na kašel. Tam asi byl zdroj, protože jsem s holkama spala. A zatímco já se lepším, tak Emě dělala doktorka výtěr z krku a řekla dceři, že tam má zvěřinec, což znamená více bacilů. Dostala už podruhé antibiotika. Kdyby nebylo Skype, tak jsem holky viděla naposledy 30. října. Nechtěla jsem, aby sem chodily a něco chytly a zatím pravděpodobný zdroj choroby mají doma.

    OdpovědětVymazat
  22. [21]: Dívala jsem se s holkama na koncert, jsem ráda, že i na APLU se myslí.

    OdpovědětVymazat
  23. Konečně se u tebe blýská na lepší časy! Snad už bude zase brzy úplně dobře, doma už ti to nedá a pracuješ, což je dobré znamení. Jinak k tomu psaní deseti. Já píši pořád všemi, ale nemusím snad vysvětlovat jak to dopadne, když si prsty posunu! To jsou pak nesmysly! A když na to ještě nekoukám, to se pak divím! Přeji už vše jen krásné, Alenko!

    OdpovědětVymazat
  24. Moc dobrý článek,přiznám se,že jsem u tebe na blogu poprvé,ale pěkně se to četlo, "vydržela" jsem až do konce já sama bych mět bezdrátovou klávesnici taky nemohla,stará dobrá klasika u mě vyhrává a mimochodem,starých věcí mám plnou skříň a pořád se chystám to protřídit,ale co kdyby ;)Hodně štěstí a zdraví =)

    OdpovědětVymazat
  25. Měla jsem myšičku na drát- Mudlička mi drátek překousala- v noci zřejmě. Muf si zase zařádil jednou ve dne na drátku od mikrofonu. Tak mám bezdrátovou myš a nový mikrofon a ten drátek od něj si hlídám.

    OdpovědětVymazat
  26. Nádherný článek, ohromně jsem si početla. Bohužel jsem toho po dvou operacích posledních let moc zapomněla. Ale máš krásné orchideje. Dala jsi mi podnět kde a jak začít s předvánočními úpravami.

    OdpovědětVymazat
  27. Ali, já mám bezdrátovou klávesnici i myš a nemůžu si to vynachválit. Nevím, jak dlouho sloužila klávesnice tobě, ta moje funguje druhý rok, ale všeho dočasu, jak se tak dívám.

    OdpovědětVymazat
  28. Vopruz - opravdu výstižné pro tento článek...

    OdpovědětVymazat
  29. Tak to byl tedy VOPRUZ a úplně fujtajblovej Jak mě to popadne dělám čistku - skříně, skřiňky, poličky - ovšem vynáší pak tajně děcka jak jdou domů. Mýmu muži se vše bude jednou hodit!!!

    OdpovědětVymazat
  30. Tak to jsem strašně ráda, žes tu nemoc konečně zahnala na ústup, jen si teď dopřej pořádnou rekonvalescenci, ať už zmizí nadobro. Nikam nespěchej a po obědě hezky spinkat.

    OdpovědětVymazat
  31. A to si představ, že jeden můj dobrý kamarád se kompletně stará o dům. Vaří, pere, žehlí, nakupuje dokonce i šít umí...prostě sen každé ženy. A to ještě i na baráku udělá a dokonce ! si tu práci i sám najde....nemusí se mu říkat že- by-se-to-mohlo- někdy udělat. A k tomu starání se o šest psů, dvě kočky a dva koně....Jeho žena dělá a on se stará....

    OdpovědětVymazat
  32. [24]: Adventní koncerty mají určitě smysl. Jednak navodí tu báječnou předvánoční atmosféru a současně lidem otevřou srdce a ti pak mají chut' dělat dobrý skutek a někomu pomoci. Když se o některém problému jen mluví, jsou to jen řeči, ale potom, když lidi vidí, oč se jedná, mnohým se otevřou oči. Já o autismu něco málo vím, už jsem ti psala, že kamarádka mých dětí má autistického syna, ale je zatím malý, je mu pět let. Takže něco vím, ale málo.

    OdpovědětVymazat
  33. A jsem ráda, že je ti konečně trochu líp... výzdoba vypadá moc pěkně. A drátová klávesnice? Vždyť je to fuk, jestli má dráty. Hlavně že píše!   

    OdpovědětVymazat
  34. [35]: Já a sestra jsme byly nuceny vyklidit byt okamžitě. Majitel bytu už na nás čekal, až si přijedeme pro šaty do rakve a hned se ptal, kdy uvolníme byt. Začaly jsme hned večer po pohřbu, kdy odjeli hosté. Zavolaly jsme sousedku, která o maminku pečovala, aby si ze šatů, záclon, ručníků vybrala, co chce a zbylé šaty jsme daly do velikých pytlů a skončily v kontejnerech pro humanitní účely. Papíry jsem probírala až ted'. Našla jsem i dopisy, které táta psal mamince, ty jsem si nechala, stejně tak texty písniček, které táta zapisoval do sešitů. Její recepty mám už dávno, ty mi dala, když přestala vařit. Ted' jsem si nechala opravdu už jen pár věcí, ale bylo mi taky u toho hrozně.

    OdpovědětVymazat
  35. Ali, to je dobrá zpráva, vlastně dvě, klávesnice a teplo v práci!   

    OdpovědětVymazat
  36. Tak to bylo skvělé počtení! Pobavila jsem se, ale zároveň jsou tam i řádky, nad kterými se můj obličej zachmuřil. Tvůj muž je mi stále sympatičtější. Občas na některých blozích narazím na články, kde se píše, že autorka sama nebo její přátelé mají z dlouholetého vztahu pěkné ponorky a manželé spolu nevycházejí dobře, o to líp mi je tady, když ty o svém manželovi píšeš a zmiňuješ se i o tom, že ti pomáhá. Možná je to zvláštní, ale v téhle době mě takovéhle věci už překvapují, že dva lidé spolu dokáží vydržet a mít se dobře. Když všude v médiích se píše o nevěrách a rozvodech...vážně šílený.

    OdpovědětVymazat
  37. [37]:Myslím že je lepší odložit to na později.

    OdpovědětVymazat
  38. Taky jsem si raději nedávno koupil myš s drátem.

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤