Střípky všedního dne

Ležela jsem a podřimovala. Co také jiného dělat, když marodím.

Odněkud z dálky jsem slyšela nějaké klepání. Probrala jsem se a přemýšlela, odkud zvuk přichází. Je to od nás? Nebo se to ozývá od sousedů? Náš dům je vlastně polovina dvojdomku a od sousedů nás dělí jen slabá zed'. Stejnou mají i oni a mezi zdmi na půlku cihly je mezera, kde se nejen odrážejí, ale i rezonují zvuky.

Pokud zvuk přichází od nás, možná něco "kutí" švagr v přízemním bytě, nebo je tu syn, který na něčem pracuje v garáži. Jediného, koho jsem vyloučila, je manžel, který před čtvrthodinou telefonoval. Klep, klep, buch, buch. Monotónní zvuk mě uspával.

Bum, bum, prásk. Rány do zdi se ozvaly hned vedle mé hlavy. Knihovna, která je zavěšená na zdi zvláštně zapraskala. Je mi nad slunce jasné, že ty první zvuky vycházely z našeho domu a tyto mnohem razantnější, přicházejí od sousedů.

Zase se sousedce něco nelíbí.

Ležela jsem, přemýšlela a vzpomínala.

Staré přísloví praví, že počasí a příbuzné si člověk nevybírá. Já bych ho ještě rozšířila o položku sousedé.

Nechci v žádném případě do jednoho pytle strkat všechny sousedy, ale jen tu jednu, které v soukromí neřekneme jinak, než baba. Ale jen v soukromí. Když jí potkáme, můj muž jí kvapně pozdraví a pak zdrhá. Já, která se na lidech snažila a stále ještě snažím najít to lepší "já", se občas i usměju a prohodím pár vět.

Někdy však dělám, že jsem jí přehlédla. Ve svém věku si myslím, že už mám nárok nevidět. :-D

Sousedka je ve své podstatě hrozně zlý člověk. A kdyby jen zlý člověk, ona je velice nebezpečná.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčila většina obyvatel naší ulice.

Hrdinové, jako je můj muž, jen pozdraví (protože jsou slušně vychovaní) a pak zmizí.

A my další se usmíváme a přitom si myslíme něco hodně sprostého.

Jsme pokrytci? Svým způsobem ano.

Z naší strany jde nejen o určité pokrytectví, ale hlavně je to hlavně obrana.

Kdysi to shrnula jedna z obyvatelek ulice větou: "To se na ní budu raději usmívat, než jí mít v zádech".

Nejbližšími sousedy jsme však my a tudíž všechno "chytáme z první ruky".

Hlavně proto jsem pokrytec, čili obranář.

V našem domě bydlím už od roku 1974 a co má pamět' sahá, se sousedkou byly, a bohužel i stále jsou, problémy.

Mívali jsme německého ovčáka, kterého tchán pořídil v době, kdy se v ulici sem tam objevili zloději. Pes byl hlídací a pokud se mu něco nelíbilo, logicky štěkal. Stejně tak štěkají i další psi v ulici.

Zazvonil telefon a ozvalo se: "Pes štěká!"

"Ano, štěká a hlídá" a tchán zavěsil.

Telefon zazvonil znovu a stále stejná věta upozorňovala na hlídajícího psa.

Tchán tehdy vydržel čelit telefonátům asi hodinu a pak se namíchl a do telefonu řekl: "Víš co, já ho do zítřka naučím zpívat", zavěsil a rezignovaně šel pro psa. Ke svému překvapení však zjistil, že sousedka po psovi hází nahnilé hrušky. Když tchán zjistil stav fasády, logicky štěkal také.

Pes od té doby přestal být v noci venku a z hlídače se stal domácím mazlíkem. Náš velký pes, se kterým jsem chodívala na cvičák a který měl předpoklady stát se dobrým pracovním psem, se od té doby povaloval v bytě.

Po nějaké době si sousedé také pořídili psa. V noci štěkal. Nebyl však jediným psem, který v okolí blafal. Na rozdíl od sousedky jsme jí netelefonovali a říkali si, že jejich pes v podstatě hlídá i náš dům, ve kterém spokojeně spal náš pes.

Když nás pes opustil, dostala tchýně k odchodu do důchodu jezevčíka. Od samého počátku z něj byl gaučák, který celé noci prospal a já někdy přemýšlela, zda vůbec umí štěkat. Nikoho, natož sousedku, nerušil.

Problém nastal, když jsme si pořídili prvního kocoura. Děti si s ním na přední zahradě hráli a sousedovic pes, kterému se náš nový obyvatel pranic nelíbil, reagoval štěkáním.

Byla jsem v bytě a zazvonil telefon:

"To si ty vaše děti nemůžou jít hrát s tou zas...ou kočkou jinam?"

Netušila jsem oč jde a až další věta mě vrátila do reality.

"At' koukaj z tý zahrady vypadnout a přestanou dráždit Ferdu".

"A oni jsou u vás?" z mé strany to byla veliká drzost.

"Ne, jsou u vás, ale at' někam táhnou, nebo si to odskáčete".

Byla jsem hodně odvážná a řekla jí, že děti zůstanou tam kde jsou a at' si psa také zavře do domu. Navíc jsem ještě nevěděla, čeho všeho je schopná. Výsledek rozhovoru na sebe nenechal dlouho čekat. K nám do práce přišel anonymní dopis, který mi nasazoval psí hlavu. Svému nadřízenému, který si mě pozval, jsem vše vysvětlila a řekla mu, kdo dopis psal. Onu dámu znal, jak řekl bohužel, dopis roztrhal a hodil do koše. Bylo mým obrovským štěstím, že jsem v té době pracovala v místě bydliště, kde se lidé z větší části znají. Pracovat někde jinde? Raději nedomýšlím.

Babu jsem několik roků ignorovala a nezdravila. Neměla jsem ze sebe ten nejlepší pocit. Snažila jsem se svým dětem vštípit pravidla slušného chování a přitom jsem sama nezdravila sousedku.

Ve svých 35 letech jsem dostala příušnice. Nakazila jsem se tehdy od dcery, pak dostal příušnice i můj syn. A zatímco moje děti, i přes prodělané komplikace, už byly zpátky ve škole, já stále ležela jako lazar se zánětem slinivky a zápalem mozkových blan. Denně mi doma zvonil telefon, já se kvůli němu hrabala z postele, což bylo dost náročné a když jsem k němu došla, na druhé straně "klap" a někdo zavěsil. Znovu jsem se doplouhala do postele a znovu telefon. Trvalo mi to téměř dva týdny, než jsem zjistila, kdo volá. Byl červen, ležela jsem v ložnici a měla okno dokořán. Sousedce tehdy stačil jediný pohled z balkonu a v odrazu okna viděla, že ležím. Okno bylo jako zrcadlo. Stačily tehdy tři deštivé dny, kdy okno nebylo dokořán a telefonáty ustaly. A pak, když se okno otevřelo, opět telefon zvonil. Začala jsem zvonění telefonu ignorovat a babu to po čase přestalo bavit.

Pak přišla o psa. Sousedé z druhé strany nás požádali, zda by přes náš můstek z Karlovarské nemohli navážet materiál na stavbu garáže. Souhlasili jsme. Jejich můstek je úzký, jen na osobní auto. Náš je bytelný, široký. A na tom našem můstku se její pes přimotal do cesty autu s materiálem. Opět udání na místní úřad. Sešla se komise, která prošetřovala co a jak. Zbytečně ztracený čas úředníků, zbytečně ztracený náš čas. Bylo mi líto jen toho Ferdy.

A jak šel čas, stále více a více jsem nabývala přesvědčení, že baba je nebezpečná a že tudíž není záhodno jí mít jako nepřítele. Ta trocha přetvářky a pozdrav mě nebudou tolik stát, a i když se svým chováním nesouhlasím, je to můj způsob obrany.

Začátkem padesátých let měl v našem domě manželův dědeček firmu. A jak to tak chodilo, firmu mu znárodnili. Děda to tehdy "nevydýchal" a odebral se ke svým předkům. Firma ale pokračovala, nikoli jako soukromá a rodinná, ale pod hlavičkou komunálu. Prostory poté, co firma přesídlila ze soukromého objektu jinam, zůstaly. Švagr v těchto prostorách zahájil svou podnikatelskou činnost, když přišlo další udání. Hygienici přišli a měřili hladinu zvuku.

A v těchto intencích bych mohla pokračovat a vzpomínat na další problémy se sousedkou.

Vše vygradovalo natolik, že manžel s bratrem dostali předvolání k soudu. Zase se babě něco nelíbilo. Bylo to v době, kdy už jsem jí pokorně zdravila a ona chtěla zažalovat jen švagra. Vzhledem k tomu, že dům vlastní oba bratři, byla nucena žalobu stáhnout.

Nedávno jsem se potkala s kamarádkou z druhého konce ulice a ta mi říkala, že na ně také přišlo udání. Zase baba. Bylo to v době, kdy jsme s mužem byli v Itálii a ona potřebovala něco opravit. Můj hodný muž nebyl po ruce, oslovila tedy manžela mé kamarádky a ten sebral odvahu a poslal jí do "patřičných míst". "Pochopíš to?" zeptala se mě kamarádka "ona nás udá a pak má tu drzost přijít, že potřebuje něco opravit, baba jedna, jedem napuštěná". Shodly jsme se, že si svým zlým chováním, udáváním, pomlouváním a zlobou, evidentně dobíjí baterky.

Ne, nejsem hrdina, jako je můj muž, švagr a pár lidí, kteří už jí dokázali, že se jí nebojí. Pokrytecky zdravím a přitom si myslím své.

Bohužel, tak jako já se chová většina obyvatel naší ulice a je mezi nimi minimum lidí, kterým baba ještě neublížila.

Je v povaze lidské ustupování zlým lidem, nebo násilníkům, normální?

Normální určitě ne, ale čím jsem starší, tím víc vnímám, že se to děje. Sama totiž ustupuju.

K sepsání střípků vzpomínek, mě ponouklo to vytrvalé bušení do zdi.

Pochopila bych ho, kdyby někdo u nás v domě provozoval nějaké zvuky v noci, či večer.

Ale to bouchání do zdi se ozvalo dnes před polednem!!!

Ti, kteří mě znají a ví, kde bydlím, samozřejmě budou okamžitě vědět, o kom jsem psala. :-D