Zdraví je přednější

Tři dny jsem zkoušela se vyležet, vypotit, vykašlat....

Zdraví je však přednější.

Nakonec jsem včera odpoledne, po té co jsem si změřila teplotu, zavolala své kolegyni, že nepřijdu.

Nejsem už ve věku, abych hazardovala. Jo v mládí ... tam jsem choroby běžně přecházela.

Jasně, marodila jsem už od druhé půlky září čtyři týdny a měla bych mít vybráno. Také jsem si to myslela, než mě znovu minulé úterý začalo škrábat v krku a ve středu se připojily záchvaty dusivého a dávivého kašle.

Když se tak nad tím zamyslím, tak mi stejně od doby, kdy mě doktor uschopnil, nebylo úplně dobře. Po nemoci jsem nastupovala do práce a hned první den se mi udělal opar na nose a druhý, docela velký, na tváři. Sice jsem je ráno natřela korektorem, protože tvář evokovala pohádku Mrazík. Byla jsem taková poloviční Marfuša - zdravíčko na jedné tváři. Opar se zvěšoval a korektor přestal korigovat vadu na tváři a nose. Kolegyně se na mě zadívala a říkala: "Hele, takhle u mě začal v létě pásový opar". Na psychice mi to vůbec nepřidalo, říkala jsem si, že jsem ted' nastoupila a kdybych měla marodit znovu, tak nevím. Cestou domů v tramvaji jsem měla pocit, že všichni koukají na mou tvář s odporem. Maskovala jsem se za novinami, dělala jsem, že tam nejsem a ve finále jsem si přála být menší a ještě menší, až budu nejmenší na celém světě. Doma jsem si okamžitě vzala několikanásobnou dávku vitamínu B a v léčbě pokračovala celý týden. Opary se zahojily.

Následující pondělí jsem šla na do Motola na endoskopii. "Svému panu doktorovi" jsem se omlouvala, že už jsem tam dávno měla být, ale že jsem nejdříve marodila a pak ty opary. A navíc jsem měla strach, zda se předchozí marodění nějak neprojevilo na mých sliznicích. Vyšetření dopadlo dobře, dostala jsem recept na kortikoidy, které musím užívat ... a zase v prosinci.

V práci mi byla zima, stejně jako ostatním kolegům, ale občas jsem se zpotila. Je divné se v zimě potit. Asi se zase s něčím peru, říkala jsem si, nebo že bych ještě nebyla zdravá? Nepřikládala jsem tomu však příliš velkou váhu, ale doma už jsem se nepouštěla do žádné větší práce. Přičítala jsem to podzimní únavě, pramenící z toho, že podzim nemám vůbec ráda.

A minulý týden? V pondělí jsem přišla do práce odpočívat. Tedy obrazně řečeno. Ono odpočívat v prostorách, kde je teplota 12 stupňů, není ten správný relax. Cítila jsem se však vyčerpaná a říkala si, že to bude po víkendu, kdy jsme hlídali holky, které nám nedaly moc vydechnout. Navíc mě ještě bolelo koleno z pátečního sestupu z Tolštějna.

A přišlo úterý a mě začalo škrábat v krku. Svěřila jsem se s tím své kolegyni a ta se přiznala, že jí v krku škrábe taky a navíc jí píchá v uchu. Z opačného konce haly jsem slyšela kašel dalšího z kolegů. I zákazníci, kteří chodili, pokašlávali, posmrkávali a unisono nám říkali, že tu máme nelidskou zimu. V pravidelných i nepravidelných intervalech jsme vařili vodu na čaj. "Hele, dej tam prosímtě tý vody víc, já si dám čaj taky", byla jedna z nejčastěji pronášených vět.

Cpala jsem se Paralenem, užívala Ambrosan na vykašlávání. Po kapsách Hašlerky, nebo Anticol, aby mě kašel nedusil celou dobu.

Ve čtvrtek ráno jsem začala tušit, že je hůř. Doplazila jsem se do práce, zpocená jako myš a špatně jsem dýchala. Kolegyně se na mě podívala a ptala se: "Kolik máš teplotu?" "Nevím, já jsem se neměřila, abych nepanikařila". Blbě mi však bylo, domluvila jsem se, že si vezmu na pátek volno a zkusím se kurýrovat sama. Odešla jsem z práce ve čtvrtek kolem poledního a doma jsem si hned lehla.

Chvilku jsem pak poseděla u počítače, v sedě se mi lépe dýchalo. V pátek totéž. Stále jsem však věřila, že to překonám a budu lepší.

V sobotu mě viděla dcera: "Nóóó mamčo, vypadáš podstatně hůř než v září".

"Hele, jdi radši pryč, at' ode mně něco nechytíš".

"Prosímtě, můj muž už je nachcípanej delší dobu, ale takhle blbě teda nevypadal". Slova, která potěší.

A pak jsem se zmínila o tom, že bych šla v pondělí do práce. Dcera se na mě zahleděla jako kdybych pozbyla rozum.

"To nemyslíš vážně, že ne? Uvědom si, v jakém stavu jsou tvé plíce".

Já si toho vědoma byla a také toho, že je mi vlastně ještě hůř, než když jsem přišla ve čtvrtek z práce.

"Jo, mami a už vám v práci topěj?"

"Ne, ještě ne" a pak jsem jí zopakovala rozhovor, který vedla kolegyně se šéfem a ze kterého vyplynulo, že se začne topit, až bude zima jemu.

"Kretén" ucedila moje dcera. "To já bych se na to rovnou vy.... a tobě radím totéž".

Zaslechla jsem pak, jak se v kuchyni baví s mužem. Ten říkal něco v tom smyslu, že nemám rozum.

V sobotu večer mi bylo zle, nemohla jsem vůbec popadnout dech. Můj muž mě chtěl odvézt na pohotovost. Vzala jsem si zvýšenou dávku léků, které užívám na astma a doufala, že začnu dýchat lépe. Asi za půl hodinu mi bylo o něco líp.

Noc byla špatná. Jakmile jsem ležela, špatně se mi dýchalo. Nejlépe se mi spalo v sedě.

Nedělní den byl téměř jako přes kopírák.

"Já jen doufám, že jsi natolik rozumná a do té práce nepůjdeš. Udělej to prosímtě pro mě, když máme dneska výročí".

No jo, já úplně zapomněla, že máme 36. výročí svatby. Tak takhle jsem si ten den opravdu nepředstavovala. Měla jsem v plánu slavnostní oběd a pak udělat pár chlebíčků. Chtěla jsem večer posedět.

Místo slavnostního oběda vytáhl můj muž z mrazáku segedínskou omáčku a já udělala polévku z pytlíku. Kupovaný knedlík byl kupodivu velice dobrý.

Večer jsem poseděla s hrncem čaje, který mi můj muž přinesl.

Oslava výročí se odkládá. Dostala jsem od muže nádhernou orchidej. Další do sbírky.

Dnes jsem šla ke svému lékaři.

Zahájila jsem, jak jsem nejlépe mohla. Na Bílé Hoře mi ujel autobus a já čekala téměř 20 minut na další. Jediné moje štěstí bylo to, že dnes bylo trochu sluníčka a hlavně nebyl smog.

Seděla jsem potom v čekárně, byla jsem tam kupodivu sama a přepadl mě záchvat kašle. Dveře do ordinace se otevřely a pan doktor se zeptal: "To vy tady tak strašně kašlete? Pojd'te dál."

Musím se přiznat, že jsem svého doktora ještě nikdy neviděla tak bezradného. Seděl, četl si papíry z předchozí nemoci a pak se přiznal, že si se mnou neví rady. Řekl, že mu nechce dávat mi znovu antibiotika, protože moje imunita je dost špatná a antibiotika by tomu neprospěla. Vůbec se mu prý nelíbím. Souhlasím, já se sama sobě také nelíbím a navíc nepokládám užívání antibiotik za to nejlepší. Poslouchal mě a byl stále bezradnější. Prý mě bude muset zase předat na plicní. Kdybych se sebeméně zhoršila, mám tam jít okamžitě a k němu znovu ve čtvrtek.

"Víte, rád bych to tentokrát chtěl zvládnout bez antibiotik"

"Vidíte a já to tentokrát chtěla zvládnout bez Vás". Po mé větě se poprvé usmál.

S receptem a pokyny co dělat, jsem se s ním rozloučila.

Aby moje povídání nebylo jen skeptické, tak mám i radostnou zvěst.

Ve čtvrtek jsem měla v schránce upozornění, že mám na poště doporučený dopis. Když už jsem byla na Řepském sídlišti, kde je poliklinika, zavítala
jsem cestou k autobusu i na poštu, která je tamtéž. Tušila jsem, co bude v dopise, a bylo mi hned jasné, když jsem viděla adresu odesilatele, co obsahuje. Radost mám velikou a jen si říkám, kéž by dárek od Evky - Bylinky měl i terapeutické účinky. Přeci se říká, že nemoc je z velké části stavem duše. Tak já se tady raduju a současně i chlubím.

At' jsem se snažila sebevíc a udělala sedm fotek, nebyla jsem schopná žádnou zaostřit. Tato je sice nekvalitní, ale z těch sedmi je nejlepší. Takže ještě jedna, která je lepší a na které je v detailu vidět ta nádhera, která mi opravdu udělala radost.

Bylinko, ještě jednou moc děkuju. Alena