Nechut' k čemukoliv

"Koukej se uzdravit".

"Tak se brzo uzdrav".

Takové a podobné věty jsem slyšela mockrát. A slýchám je v podstatě už od poloviny září.

Uzdravit se. Je to i moje přání, ale v podstatě mi ještě nikdo neřekl, co mi vlastně je.

Mám slabou imunitu, mám nemocné plíce, čtrnáct let se léčím s astmatem. S prominutím chytím každý bacil, který kolem mě projde. Tedy letos. Když to vezmu zpětně, tak jsem s plícemi marodila před třemi, nebo čtyřmi roky. Ale proč letos?

Vidím svého lékaře, kterak sedí nad složkou, kterou u něj mám. Vnímám jeho bezradnost a věřím, že mi chce pomoci. Ocenila jsem to, že se mi tentokrát nesnažil "vrazit antibiotika". Nicméně po dvou dnech, kdy jsem ležela a snažila se kurýrovat, si mě pozval na kontrolu. Po dvou dnech se můj stav nemohl výrazně zlepšit, to by patřilo do kategorie zázraků. A na zázraky moc nevěřím.

Opět bezradný výraz a pak zasedl k psacímu stroji a poslal mě do Břevnova na plicní.

"Přijd'te se mi ukázat ve středu".

Na autobus jsem čekala v mlžném ránu asi 20 minut. Upřímně? Bylo mi dost blbě, cítila jsem, jak mi po zádech stéká čůrek potu a jaká je zima. Pochodovala jsem po zastávce autobusu a říkala si, že by mě bylo podstatně lépe v posteli.

Na plicním mě paní doktorka proklepala a poslechla si mé nemocné plíce.

"Máte nějak zvýšený tep, ale může to být i nemocí".

"Zajděte si ještě na krev".

Bylo téměř 10 hodin dopoledne a já se otázala, zda mám jít dnes, už jen vzhledem k tomu, že jsem snídala. Kromě papíru na krev jsem ještě "vyfasovala" zkumavku na vzorek z mých plic. Sebrala jsem neschopenku a vše jsem strčila do knihy, kterou sebou nosím, abych si zkrátila čas v čekárně.

"Přijd'te se mi ukázat v úterý po ránu".

Spočítala jsem dny, kdy budu moci ležet a kurýrovat se. Dny, kdy nebudu muset cestovat MHD za lékaři.

Tak mi nadělili čtyři dny. Každopádně je to více než ty dva předchozí.

"Jdete na lačno?" zazněla otázka od sestry v laboratoři. "Ne, nejdu. Netušila jsem, že se tady ocitnu".

Jak už jsem se zmínila, nesnáším odběry krve. Prostředí bylo však velice příjemné, sestřička milá a já po odběru dostala malou čokoládičku. Vzpomínala jsem, kdy jsem naposledy v této laboratoři byla. Je to už více než třicet let. Je to možné? Asi ano. Bylo to v době, kdy ještě v Řepích nebyla poliklinika.

Po odběru krve jsem šla k tramvaji a těšila se, jak zase "zalezu do pelíšku".

Odemkla jsem branku u zahrady a všimla si, jak krásně ještě kvetou růže a kolik mají poupat. Léto bylo zvláštní, podzim potom vypadal více letně, než obvykle a přírodu to zblblo. Položila jsem tašku na schod u domu, z kůlny vytáhla zahradní nůžky a květy a poupata růží jsem ostříhala. Podle předpovědi má už v noci mrznout a byla by škoda tu ty růžičky nechat. Naaranžovala jsem růže do vázy a už jsem se těšila, jak si zase lehnu.

Poslední letošní růže.

Z knihy, kterou jsem měla sebou kromě neschopenky vypadl ještě jeden papír a mě došlo, že mi paní doktorka na plicním psala nějaký recept. Nojo, to braní krve mě rozhodilo. Dívala jsem se na recept a přemýšlela o tom, že jsem asi musela být "poněkud mimo".

Místo zalézání do pelíšku jsem zapnula počítač a zjistila, že je to recept na antibiotika. A je rozhodnuto. Můj váhající praktický lékař přenesl rozhodnutí na specialistu.

Zavolala jsem manželovi a poprosila ho, aby odpoledne nezajížděl do garáže, že bych potřebovala, aby se stavil v lékárně.

Přišel domů kolem půl páté.

"Od koho jsi dostala ty kytky?"

"Jsou ze zahrady".

"A to jich tam bylo tolik?"

Vzal si ode mě recept a odjel. Když se vrátil, podával mi krabičku s léky a říkal, že se ho magistra v lékárně ptala, zda neužívám nějaké léky na cholesterol. Došlo mi, že stejnou otázku mi položila doktorka na plicním. To jsem asi fakt musela být dost mimo.

V noci ze čtvrtka na pátek mi stoupla horečka. Měla jsem horečnaté sny v krátkých okamžicích, kdy se mi přes kašel podařilo usnout. V pátek jsem nebyla schopná cokoliv dělat. Asi následky mého čtvrtečního výletu "po doktorech". S malými přestávkami jsem prospala celý den a děsila se následující noci. Co když nebudu spát?

Spala jsem. Nejen celou noc, ale i celou sobotu. Snažila jsem se číst, ale písmena splývala do zvláštních tvarů a věty, které byly rozečtené, v mé mysli pokračovaly jinými slovy. Horečka přetrvávala.

V neděli měl můj muž narozeniny. Jediným mým štěstím bylo to, že jsem dárek pro něj koupila ještě před tím, než mě skolila nemoc. Ráno jsem vylezla z postele, abych mu popřála.

Stavily se tu naše děti. Syn a těhotná snacha raději vůbec nešli do bytu, čemuž jsem byla ráda. Dovezli dort, protože jim bylo jasné, že já tentokrát žádný neudělám. Odpoledne přijela dcera s druhým dortem.

Oslava manželových narozenin se odkládá, jako naše "minulotýdenní" výročí.

Ležela jsem a pospávala. Horečka trochu poklesla. Odpoledne jsem už byla schopná číst a vnímat text, aby mi nesplýval do zvláštních a nesouvislých vět.

V pondělí už jsem se cítila o něco málo lépe. Nechut' nejen k jídlu přetrvávala. Zapnula jsem počítač, u kterého jsem seděla naposledy ve čtvrtek večer. Seděla jsem a tupě se dívala na monitor. "Co tady vlastně chci?" Zkontrolovala jsem jen poštu, smazala nabídky internetových obchodníků, kteří se předhánějí ve svých "výhodných" nabídkách, aniž bych je četla. Vypnula jsem poštu a jediná moje touha byla znovu ulehnout. Asi bych se měla podívat na blog. Měla bych se kouknout, co moji blogoví přátelé napsali. Nechut' a únava zvítězily. Vypnula jsem počítač a znovu ulehla.

V úterý ráno jsem jela na plicní. Před domem jsem se podívala na své růže. Jejich listy byly obaleny ledovými jehličkami a celá zahrada vypadala, jako by tu prošel Mrazík se svou berlou mrazilkou. Ještě, že jsem ostříhala poupata, které mi zdobí byt. Poslední růže. Na chodníku byla zmrzlá jinovatka a parádně to klouzalo.

Na plicním v čekárně byli tři lidé. Báječné, alespoň to tu nebude nadlouho. Čas pokročil a během chvilky byla plná čekárna. Těsně u dveří poposedávala paní, která byla evidentně nervózní. Všude kolem ní se ozýval kašel různé intenzity. Po třičtvrtě hodiny jsem zaslechla své jméno. No konečně. Než jsem zaklapla knížku, byla nervózní paní v ordinaci. Aha, tak takhle se to dělá. Z ordinace se ozýval trochu hlasitější dialog, ale paní nevyhodili, zůstala. Tak ted' snad půjdu. Omyl! Přišel starší pán, který začal vehementně tlouci do dveří, na nichž je nápis: "Neklepejte, sestra vychází". Pán si vymohl přednost.

Rezignovaně jsem znovu otevřela knihu a začetla se do příběhu benátské malířky.

Četla jsem o Casanovovi a napadla mě paralela s těmi mými růžemi. Nejsou to poslední růže od Casanovy, ale poslední ze zahrady.

Konečně jsem se dostala do ordinace. Paní doktorka opět poslouchala mé plíce.

Z kabelky mi začal zvonit mobil. Típla jsem ho a omluvila se. Během minuty zvonil znovu. "Ježíšmarjá, kterej blbec?"

Opět jsem se omlouvala a v duchu proklínala svůj telefon.

Mám ho už téměř rok a vzpomínám na svou starou dobrou Nokii. Tenhle "blbej dotykovej telefon" mě jednou opravdu přivede do hrobu. Neumím ho normálně vypnout a když se mi to podaří, musím ho po zapnutí "nakrmit kódem", protože jinak se mnou nemluví. Navíc ta malinká okénka s ještě měnšími číslíčky? A mám na to jen tři pokusy. Kód zadávám propiskou, nebo párátkem. Ale většinou tyto propriety sebou nenosím a telefon nevypínám.

Telefonujícím byl náš hlídač, který mi oznámil, že se v práci začalo topit. Paráda, na to že je "teprve 15. listopadu?!?"

"Zajdete si zase na krev, měla jste to zvýšené". Ale co? Sedimentaci? Pravděpodobně.

"Kdy jdete ke svému praktickému?"

"Zítra odpoledne".

"Fajn, tak se tady zastavte zítra před polednem, to už tady budu mít laboratoř".

Dostala jsem opět papír pro laboratoř a recept. Kapky na vykašlávání se smějí užívat jen týden a já už zahájila druhý.

Znovu laboratoř, znovu odběr krve, který nesnáším a zase malá čokoláda. Dám je holkám. Byla jsem celou dobu soustředěná na to, abych zase samou úlevou, že to mám za sebou, nevyběhla z polikliniky.

V lékárně jsem nafasovala prášky a radu, jak je užívat.

Vystoupala jsem po schodech na Bělohorskou a cítila, jak mi teče pot po zádech. Venku bylo pod nulou.

Chvilku jsem čekala na tramvaj a těšila se, jak si doma zase lehnu.

Zalezla do jsem do pelíšku s knížkou. Osudy Casanovy a Byrona mi byly úplně lhostejné, protože jsem okamžitě usnula. Probudila jsem se až odpoledne, krátce před tím, než se měl muž vrátit z práce. Vyběhla jsem z pelíšku a na velký talíř jsem nakrájela rajče. Použitý talíř jsem naaranžovala do dřezu, aby manžel neměl starost, že jsem zase neobědvala. Má nechut' k jídlu trvá.

Ráno jsem se probudila a dívala se na jinovatkou ozdobenou zahradu.

Mlha byla hustá jako mléko a nebylo vidět dále než deset metrů.

Ve čtvrt na dvanáct jsem jela do Břevnova a doufala, že tam nebudu dlouho. Pro jistotu jsem si však sebou vzala knihu, co kdyby. Při vstupu na plicní mě došlo, že jsem se těšila zbytečně. V čekárně přede mnou bylo osm lidí. Začetla jsem se a čas mi tak lépe utíkal. A najednou jsem byla na konci. Tak to už je šestá kniha, kterou jsem za dobu nemoci přečetla.

Seděla jsem nad otevřenou a již dočtenou knihou a poslouchala rozhovor dvou starých pánů. Musela jsem se hodně držet, abych se nerozesmála. Byli jako dva malí kluci, tahali z kapes léky a trumfovali se, který z nich je na tom hůř.

"A pane? Není to návykový?" Zvedla jsem oči, abych se podívala, na tu "návykovou drogu". Uvědomila jsem si, že tento lék jsem užívala před 14 lety. Kdybych měla fousy, určitě bych se pod nimi usmívala. Místo toho, jsem předstírala četbu. Pánové se neustále trumfovali, na řadu přišly další choroby. Fakt jako malí kluci.

Pak jsem zaslechla své jméno. Podívala jsem se na hodinky. V čekárně jsem byla více než hodinu.

"Máte pořád vysokou sedimentaci, ale CRP už se snížilo". Zeptala jsem se, co je to CRP a dostalo se mi odpovědi, že je to ukazatel bakteriální infekce.

Když jsem vycházela z ordinace, paní, která seděla u dveří říkala: "To začala dneska paní doktorka nějak dříve, že"?

"Ne, nezačala. Ona ještě neskončila". Už při čekání mi došlo, že doktorka by měla mít v této době polední pauzu před odpolední ordinací. Smog a špatné rozptylové podmínky naplnily čekárny doktorů.

Se zprávou z plicního a instrukcemi paní doktorky jsem dorazila domů po půl druhé. S potěšením jsem zjistila, že mám docela hlad. Dnes konečně nebudu muset předstírat, že jsem jedla.

Před půl třetí jsem šla na autobus do Řep. Posadila jsem se do čekárny a otevřela novou knihu, kterou jsem namátkou vytáhla z knihovny a strčila jí do obalu, aniž bych věděla, o jakou knihu jde. Děj knihy mě zaujal. Přebal s anotací zůstal doma, neměla jsem tušení, jakého je kniha žánru, snad dobrodružného?

Pan doktor se usmíval a říkal, že už vypadám lépe než ve čtvrtek. Dala jsem mu zprávu a řekla, že na plicním mi paní doktorka dala antibiotika, aby předešla komplikacím. Pročítal zprávu, zapisoval si něco do karty.

"Přijd'te se mi ukázat za týden, vycházky vám nenapíšu, ty máte zakázané".

Autobus mi jel za tři minuty a já byla před půl čtvrtou doma. Mám zákaz vycházení. Moje děti tomu říkaly - máme zaracha.

Vzala jsem si nahoře v bytě fot'ák a šla se na chvilku s ním projít po zahradě, která byla pocukrovaná mrazem. Dalších několik dní "nevystrčím nos" z domu.

Ještě, že jsem ty růže ve čtvrtek ostříhala. Tohle poupátko jsem však přehlédla. Škoda, mohlo se v teple rozvít, jako ty další.

Po dopoledním a odpoledním "výletu za zdravím" jsem se cítila jako pytlík od čaje. Vymáčená a neupotřebitelná. Zalezla jsem do pelíšku a okamžitě jsem usnula. Prospala jsem zbytek odpoledne a vstávala jen proto, abych si vzala antibiotika. Znovu jsem zalezla a začetla se do knihy. Děj mi začal připadat trochu zvláštní. Vzala jsem si přebal a z anotace jsem si přečetla, že je to horor. Ještě, že mi klesla horečka. Horor s horečkou by asi nebyla ta nejlepší kombinace, navíc, když jsem se dočetla, že Stephen King tento román přirovnal k jedinému dlouhému výkřiku hrůzy.

Odložila jsem knihu, zapnula jsem po delší době počítač a podívala se na blog. Anička má starost, že nepíšu. Tak snad tímto článkem trochu ospravedlňuji svou pauzu, kterou si vynutila nemoc a s ní spojená nechut' k čemukoliv.

Výjimkou byl spánek.

Závidím medvědům a nejen jim.

Závidím všem zvířatům, která se ukládají k zimnímu spánku. Jak ráda bych tenhle hnusný čas prospala.

Jsem zpátky, budu postupně navštěvovat své oblíbené blogy, číst si a prohlížet fotky.