Vopruz

Hodně dlouho jsem přemýšlela nad tím, jak nazvat dnešní článek.

Uvažovala jsem nad hezkým a slušným nadpisem "První adventní víkend", nebo "Začátek příprav", ale potom "Vopruz" vyhrál na celé čáře.

Ještě v pátek večer jsem si "klovala" do mé krásné a bezdrátové klávesnice u svého počítače.

Kdysi, v době studií a i později, jsem psávala všemi deseti. Kdeže loňské sněhy jsou. Možná, kdybych psávala pravidelně a procvičovala psaní, asi bych si tu dovednost uchovala. Ale já za dobu svých zaměstnání psávala na stroji málokdy. Píšu ted' čtyřmi prsty, někdy i šesti, ale poměrně dost rychle.

Zadívala jsem se na monitor a musela si protřít oči. "Co jsem to tady napsala?". Slovo, které mělo mít osm písmen, mělo tři. Vrátila jsem se a chtěla slovo opravit. Šlo to velice těžko. Kurzor odmítal pracovat. No nic, asi mi došly baterky v klávesnici. To se stává. Vyndala jsem baterky z fot'áku, strčila je do klávesnice a ... pár prvních slov bylo v pořádku, ale potom se to znova zaseklo. Muž naštěstí ještě nespal. Vylíčila jsem mu problém s klávesnicí a on ucedil: "Máš v hajzlu baterky". Takhle chytrá jsem byla také. "Hele, ale už jsem tam vrazila baterky z fot'áku." "A??" "Chvilku to šlo, ale už to zase blbne". Nerad, ale šel. Vyndal ze svých zásob úplně nové baterky, tak zvané "funglovky" a dal je do klávesnice. "Zkus to". Otevřela jsem si Open Ofice a začala psát. Díval se na mě a já si připadala jako trotl. Klávesnice fungovala. Manžel odcházel a mezi dveřmi ucedil něco o blondýnách. Zavřela jsem stránku, vrátila se na blog a chtěla pokračovat. Opět pár slov v pořádku a pak to znovu začalo blbnout. Vzala jsem klávesnici (výhoda té bezdrátové) a šla za manželem do kuchyně. Vyndal znovu baterky a ze skříňky si vytáhl nějaký přístroj. Nevím jaký, pro nás, technicky nezdatné blondýny, je jeho název nepodstatný. Manžel baterky proměřil a řekl, že jsou v pořádku. "Asi se ti ta klávesnice rozhodla dát sbohem". Nevzdávala jsem to. Sebrala jsem klávesnici a šla zpátky k počítači. Zkoušela jsem psát komentáře svým oblíbeným blogerům a statečně t'ukala. U některých písmen jsem měla pocit, že je tam budu muset natlouci kladivem. Napsání jednoho komentáře mi trvalo v průměru 10 minut a pak ho ještě opravit a doplnit chybějící písmena. Hrůza. Ráno bude moudřejší večera, rozhodla jsem se, vypnula počítač a šla spát.

V sobotu ráno u nás doma začaly předvánoční přípravy.

Můj muž se rozhodl, že umyje okna a já slíbila, že nebudu komentovat kvalitu práce. Venku bylo krásné slunečné počasí, konečně začal foukat vítr. Stěhovala jsem své milované kytky z jedné místnosti do druhé, aby mi "nenastydly".

Snad k tomu všemu přispěl čerstvý vzduch, který se otevřenými okny dral do domu, snad svítící sluníčko, nebo se konečně moje tělesná schránka rozhodla, že už je na čase se zmátořit.

Každopádně mi bylo už podstatně lépe, než v předchozích dnech. Abych se manželovi revanšovala za pomoc, udělala jsem jeho oblíbený bramborák, plněný plátkem uzeného.

Odpoledne jsem se "vrhla" na přebírání věcí, které už nikdo nebude nosit. Vzhledem k mé "schránčlivosti" byl můj muž velice překvapen, když jsem do chodby vynesla už třetí tašku s věcmi. "Já to raději hned odnesu do auta, aby sis to zase nerozmyslela". Vytáhla jsem ze skříně záclony, aby byly na oknech jiné. Když už jsem byla ve vyhazovací náladě, probrala jsem i záclony a pět jich také vyhodila. Manžel se na mě díval s dost nechápavým výrazem. Nedivím se mu. Patřím k lidem, kteří se jen těžko loučí s věcmi.

Co kdyby to šlo přešít.

Když tenhle svetr rozpářu, budu mít klubíčka a z nich můžu uštrykovat ponožky.

Díky těmto úvahám se mi doma kupí věci. Ale když mě to potom popadne, začnu toho vyhazovat spousty. A pak se mi občas stane, že usilovně hledám nějakou věc, která "padla za vlast" při mém vyhazování.

Když bylo hotovo, řekla jsem si, že se odměním. Sedla jsem k počítači a byla zvědavá, co klávesnice. Odpočinula si?

Bylo to jako přes kopírák. Chvilku fungovala a pak jsem do jednotlivých kláves musela tlouci, aby se na monitoru zobrazilo příslušné písmenko.

Ještě, že funguje myš. Uvědomila jsem si, že moje krásná a bezdrátová myš, umřela už před několika lety a že už od té doby mám několikátou "drátovou".

Seděla jsem a pročítala své oblíbené blogy, ale nemohla nikomu napsat komentář.

No to je ale vopruz.

V neděli jsem raději počítač nezkoušela. Zastavily se tu naše děti, dcera si přijela pro větve na adventní výzdobu a když jsem totéž nabízela snaše, dívala se na mě a v očích měla veliký otazník. Až když jí dcera řekla, že začal advent, byla docela překvapená.

Riskla jsem to a ozdobila okna, když už je ten advent. Přemýšlela jsem o možnosti eventuální kontroly, která by mě mohla načapat, jak omotávám na zábradlíčko nad parapetem girlandu a navěšuji na ní zvonečky, šišky a mašličky. Musela bych v ten moment předstírat, že ta, která je v okně, nejsem já. To by však ta kontrola musela vidět stejně blbě na dálku, jako já. Asi bych řekla: "Moment, já vám jí zavolám" a bleskurychle bych na sebe hodila noční košili a nasadila si brýle. Naštěstí nikdo nepřišel a mě naopak čerstvý vzduch báječně pročistil plíce. Stejně je to divné, v horečkách si mě doktoři předávali jako horký brambor a já pendlovala MHD z jedné čtvrti do druhé a ted', kdy už se doléčuji, mám zaracha.

To je tedy taky pěkný vopruz.

Po obědě jsem se pustila do práce, kterou jsem odkládala třičtvrtě roku. Věděla jsem, že to budu muset udělat, ale neustále jsem si říkala, zítra, jindy, ted' ne. Ale už nebylo zbytí. Začala jsem přebírat písemnosti, které jsme v březnu přivezli z maminčina bytu. Krabice na ně jsem měla koupené už od května!! V chmurné a nostalgické náladě jsem strávila půlku odpoledne a pak většinu věcí skartovala. Maminka měla pedanticky a chronologicky vše založené, počínaje složenkami za nájem, konče veškerými doklady o dovážení obědů. A mezi tím dopisy a doklady. Chaos, který v papírech byl, jsem způsobila já, když jsem po její smrti hledala rodný a oddací list a tátův úmrtní list. Nechala jsem si jen některé doklady a krabici starých fotografií.

V podvečer jsme s mužem zasedli k televizi, abychom se podívali na poslední letošní závod Formule 1. Je to zvláštní, je už advent a ještě se jedou formule.
Zapálila jsem první svíčku na adventním věnci a zazvonil mi telefon.

Zpráva, kterou jsem vyslechla mě vrátila znovu do pochmurné nálady, kterou jsem měla nad přebíráním maminčiny pozůstalosti. Náš kamarád prohrál boj s tou nejhnusnější nemocí. Vzpomínala jsem na něj a uvědomila si, že jsem ho naposledy viděla někdy v létě a že vypadal báječně. Pral se s tou "mrchou" už pár let a byl jen o rok starší než já.

Dnes ráno jsem šla na oční. Chodím jedenkrát za rok. Tím, že užívám kortikoidy, musím absolvovat pravidelnou kontrolu, protože mi hrozí šedý zákal. Před pár roky mi poradila paní doktorka, abych užívala betakaroten, který má pozitivní účinky na oči. Díky její radě, kdy denně ráno polykám jednu tobolku, se moje oči vůbec nezhoršily. Brýle na dálku mám stejné už čtyři roky.

Odpoledne jsem jela "pro změnu" ke svému praktickému lékaři. Měl výsledky ze čtvrtečního odběru krve (zatímco já mám jen modřinu jako hrom) a kromě zvýšené sedimentace, jsou všechny hodnoty v normě. Potěšila jsem ho, nebot' jsem mu sdělila, že už se také cítím podstatně lépe. "A také už lépe vypadáte". Tak zase ve čtvrtek a prý mě už asi uschopní. Jo a konečně mi napsal vycházky.

Zarach skončil.

Vycházela jsem z polikliniky a zavolala manželovi, kde se ráčí vynacházet. Prý akorát odemyká auto. Dala jsem si s ním sraz na zastávce autobusu a jeli jsme koupit novou klávesnici. Takovou úplně obyčejnou, s drátem.

Na rozdíl od té mé luxusní, bezdrátové, jde na ní psát, aniž bych musela do jednotlivých kláves mlátit.

Jsem tomu ráda.

Ono mít počítač s nefunkční klávesnicí, je pěkný vopruz.

Ted' konečně se můžu vrátit na své oblíbené blogy a zanechat tam svou stopu.