Radovat se z maličkostí

Dnes, po hodně dlouhé době, je den, který se vymyká dnům předchozím.

Mám radost.

Po hodně dlouhé době mám opravdu radost.

Tenhle pocit mě naplňoval už od rána, celý den jsem se usmívala. Vím, asi to byl výjimečný den, takový, jaký už jsem hodně dlouho neprožila.

Od prosince minulého roku jsem prožívala své soukromé peklo. Problémy, maléry, nemoci, smrt byly mými společníky. Pronásledoval mě neustále pocit, že překonávám překážky, které mi někdo staví do cesty, bojuji proti neodvratnému osudu. V bezesných a z větší části probdělých nocí jsem mockrát cítila, že už dál nemůžu, že to prostě nezvládnu. A i když byly v těch dnech malé radosti, byly okamžitě potlačeny smutkem, problémy a někdy i depresí.

Dnešek byl jiný.

Možná to způsobilo Slunce, které od rána svítilo a všem lidem prosvětlovalo den.

V práci se mi podařila věc, o kterou jsem bojovala už dva týdny. Prorazila jsem bariérou tupých hlav. Dokonce jsem se od rána usmívala i na kolegu, kterého opravdu nemusím, na rozdíl od našeho šéfa, kterému donáší. Moje malé vítězství mě naplnilo báječným pocitem a radostí, a říkala jsem si, že den by mohl být hezký.

Po několikadenní snaze jsem konečně našla umístění pro knihy, které zůstaly po mé mamince. Věřím, že v klášteře u Boromejek, které spravují nemocnici, LDN a stacionář, najdou tyto knihy uplatnění. Naplnilo mě to štěstím, protože knihy miluju a bylo mi líto se jich zbavit, aniž by někomu přinesly nějaký užitek.

Po práci jsme šly s kolegyní domů a já se stále usmívala. Ještě jsem jí říkala, že by se po dvou úspěších, mohl dostavit ještě úspěch třetí. Samozřejmě, že jsem opět usnula v tramvaji a na nějaký "třetí" jsem zapoměla.

Čekala jsem u semaforu, až padne zelená, abych mohla přejít. Podívala jsem se na druhou stranu ulice a v tom jsem jí uviděla. Začala jsem se usmívat a současně mě v očích začaly pálit slzy.

Na druhé straně ulice stála moje dlouholetá kamarádka a taky se usmívala. Silnici jsem doslova přelétla, vrhla se k ní se slovy: "Strašně ráda tě vidím." Asi to vypadá divně, ale já vše vysvětlím.

Svou kamarádku znám už více než 25 let. Bývaly jsme kolegyně v práci a výborně jsme vycházely. Já cholerický, pracovitý lev a ona pohodová, klidná ryba, která mě často uklidňovala i usměrňovala. Spolu jsme se báječně doplňovaly. Občas jsme se vídaly i potom, co jsem změnila pracoviště.

Jsou to asi tři roky, kdy jsem čekala na autobus, kterým jezdím na pravidelné kontroly do Motola. Na stanici přišla moje kamarádka a já se ptala, kam cestuje. Říkala, že do Motola. Seděly jsme pak spolu v autobuse a povídaly si o tom, jak nám čas utíká, děti stárnou a rodí se vnoučata. A taky, že stárneme i my a začaly jsme si povídat i o tom, jaké máme zdravotní problémy. Kamarádka mi řekla, že jede na onkologii a pak vyprávěla, jakým peklem si už prošla. V tu chvíli mi moje problémy připadaly natolik malicherné, že jsem jen mlčky seděla a poslouchala její vyprávění.

Vyprávění o nemoci, o boji s ní, o víře v uzdravení a potom zase o propadech a beznaději. Před nemocnicí jsme se rozešly a já jí popřála, at' kontrolní vyšetření dopadne dobře. Seděla jsem pak před ambulancí a čekala na svého doktora. A můj věrný průvodce - strach, se ten den někam ztratil. Mé myšlenky provázely mojí kamarádku a já přestala vnímat to, co mě čeká za dveřmi ambulance.

Proboha, proč ona?

Potkaly jsme se znovu po měsíci a ona zářila štěstím. Výsledky dopadly na výbornou, vše je v normě. Radovala jsem se s ní. Během roku jsme se několikrát viděly a vždy byla v pořádku. Nějaký čas jsme se potom neviděly.

Bylo to jednoho loňského srpnového odpoledne, šla jsem z práce a slyším: "Ahoj Ájo". Zvedla jsem oči a dívala se do neznámé tváře. Jen ten hlas a unavený úsměv. S šokovaným výrazem jsem se dívala na svou kamarádku. Měla zvláštně tmavou barvu obličeje, neměla obočí, neměla řasy a na hlavě měla uvázaný šátek. Zachovala jsem se jako totální idiot a "vypadlo" ze mně: "Jak na tom jsi?" Jen co věta dozněla, dala bych si pár facek. Odpověděla: "Stojí to za hovno, ale ještě žiju".

Peklo se vrátilo.

Stály jsme spolu na chodníku a její dvě malá vnoučata se na nás dívala. "Prosímtě, bojuj, už kvůli těmhle prckům". Na víc jsem se nezmohla. Šla jsem domů a v duchu si nadávala. Proč jsem se jí na to ptala, vždyt' se stačilo podívat a každému musí dojít, jak na tom je. Chovám se jako hovado. V noci jsem nemohla spát.

Druhý den jsem se jí šla omluvit, za svou netaktnost a neomalenost. Unaveně se usmála a říkala, že se nezlobí. Zná mě už prý hodně dlouho, ale takhle vyděšenou a šokovanou mě prý nikdy neviděla. A navíc, musí si zvykat na zvědavé otázky a pohledy lidí.

Pak už jsem jí neviděla. Při mých návratech z práce jsem se dívala na její dům a přemýšlela, jak na tom asi je. Dokonce jsem se někdy přistihla při myšlence, zda ještě je.

Před pár týdny jsem šla kolem nich a viděla její dceru, jak zavírá branku. Chvíli jsem sama se sebou bojovala. Mám se zeptat? Nebo raději ne? Ne, už nechci být netaktní. Pouze jsme se pozdravily.

Až dnes. Stály jsme a obě se usmívaly. Vítr rozfoukával její "hřívu". Dívala jsem se na ní a ona říkala: "Tohle mi narostlo od června. Po tom ozařování mi všechno slezlo". Pak začala vyprávět, vyprávět o boji s nemocí, o tom, kdy už to vzdávala. "Víš, já vím, jak na tom jsem. Mám to v sobě a může se to kdykoliv vrátít. Ale ted' chci žít, už se nechci do toho pekla vrátit". Výsledky z vyšetření má v normě.

Stála jsem tam a měla jsem obrovskou radost. Radost z toho, že žije, z toho, že vypadá tak báječně. Radost z našeho setkání.

Dnešní radost "do třetice" je ta největší.