Životodárná tekutina

"Jsme jedné krve, ty i já". Tato věta je napsána ve slavných Knihách džunglí od anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Přesně tato věta mě napadla, když jsem na blogu zjistila, jaké je téma tohoto týdne. Proč mě napadla, nevím. Byla uložena někde v mé paměti z doby mého dětství, kdy jsem Knihy džunglí četla.

Krev je životodárná tekutina, která koluje v našich cévách a žilách. Jejím hlavním úkolem je dopravování živin a stopových prvků do tkání a odvádění odpadních produktů. Je složena z plazmy, červených a bílých krvinek a krevních destiček. Naše tělo má stálou teplotu a proto se řadíme, spolu se savci a ptáky, mezi teplokrevné. Plazi, obojživelníci a ryby mají krev, jejíž teplota se odvíjí od podmínek, ve kterých momentálně jsou. Hmyz má pouze hemolymfu, bez obsahu krvinek. Tolik teorie.

Patřím mezi lidi, kterým vadí pohled na krev.

Nemohla bych být zdravotníkem, ale o to víc si zdravotníků vážím a jejich práci obdivuji.

Asi jsem svým způsobem srab, ale když jsem si jako dítě rozbila koleno, nebo mě pokousal sousedovic pes, řvala jsem do té doby, dokud mi nebyla rána ovázána a já krev neviděla. To, že rána bolí, bylo podružné.

Tahle, dalo by se říci fóbie, je v naší rodině dědičná. Moje hodně hluboká vzpomínka mě vrací do dětství. Lékaři měli podezření na žloutenku a odeslali mě na odběr krve. Tehdy jsem nevěděla, co mě čeká. Vím jen, že jsem měla podivný pocit slabosti. Ten pak vystřídal úlek, když moje maminka, do té doby stojící za mnou, zkolabovala. Vzpomínám si ještě, jak jsme spolu seděly na schodech na poliklinice a čekaly, až maminka bude schopná chůze, abychom šly domů. Žloutenka se naštěstí nepotvrdila a já se po nějaké době uzdravila. Tehdy se u mně rozvinul odpor k odběrům krve.

Jako dítě jsem byla poměrně zdravá, ale občas nějaká nemoc přišla a když po ní následoval kontrolní odběr krve, doprovázel mě vždy táta. Občas jsem se sesunula ze židličky a můj odpor se prohluboval. Později z preventivních důvodů mi krev byla brána vleže.

V době studií jsem raději některé choroby přecházela, nebo léčila sama, abych se vyhnula eventuelním odběrům krve.

Čas pokročil, byla jsem vdaná a čekala své první dítě. Byla jsem odeslána v rámci prenatální péče, mimo jiné, také k odběru krve. Nad ránem jsem byla vzhůru a obávala se toho, co mně čeká. Můj muž, který to nemohl pochopit, mě dovezl na polikliniku. Seděla jsem zhroucená na lavici a nemohla se vůbec dívat na lidi vycházející ven, kteří si přidržovali gázu na místě po vpichu jehly. Přišla řada na mého muže, tak mě zavolal a ve frontě jsme se vystřídali. Několik lidí nesouhlasně hučelo, ale mě bylo tak zle, že jsem to téměř nevnímala. "Zapumpujte si" zazněl pokyn a já jednala jako stroj. Odvrátila jsem pohled a těšila se, až to bude za mnou. "Ježíšmarjá, vám ta krev vůbec neteče". Sestra pustila gumový pás, dala mi ho ke druhé ruce a znovu jsem pumpovala. "To přeci není možný, máte vůbec krev, ženská?" Krev netekla ani z druhé ruky. Sestra znervózněla a začala mi poklepávat na žíly. Stále nic. Potom zavolala druhou a opět následoval neúspěšný pokus připravit mě o mojí životodárnou tekutinu. Oběma se to podařilo zhruba po čtvrthodině a já odcházela se založenýma rukama, jako kdybych chtěla tančit kozáčka. Do tance mi vůbec nebylo a moje barva korespondovala se stěnami na poliklinice. Můj strach byl tehdy tak silný, že krev netekla a netekla.

Když jsem pak čekala druhé dítě, nastaly komplikace. Mé druhé těhotenství bylo rizikové a já trávila své dny v Motolské nemocnici, kde ke každodennímu rituálu patřil i odběr krve. Před prvním odběrem, kam nás na sesternu odvelely tři, jsem upozornila, že při braní krve někdy omdlévám a že je radno mi krev odebírat raději vleže. "Tak to tady nepůjde, nemáme tu lehátko, zavolejte sanit'áka". Moje spolupacientka z vedlejší postele také hlásila, že omdlévá. Usazeny na kulaté otáčecí stoličce jsme byly odvezdány do rukou upírek s nabroušenými jehlami. Za mnou a mou sousedkou stáli dva statní chlapi a zatímco my dvě jsme odběr zvládly bez omdlení, třetí paní, která říkala, že vše zvládne v pohodě, se tiše sesunula na zem.

Odběry krve pokračovaly denně a já si na ně zvykla. Přestala jsem omdlévat, ale žádnou radost mi to nezpůsobovalo.

Jednou jsem ale chtěla udělat výjimku a rozhodla se, že daruji krev. Nevím už tehdy, co mně k tomu motivovalo, ale rozhodla jsem se a šla na vyšetření. Absolvovala jsem odběr pro laboratoř s tím, že mě potom pozvou. Nepozvali mě k odběru, ale na další a další vyšetření a pak mi sdělili, že mám alergii a tudíž mou krev nemůžou potřebovat.

Odběry krve nemám ráda pořád. Zvládám to, ale nedívám se. Potom s rukou v křeči opouštím upíry. Ted' si tak uvědomuji, jak píšu, cítím podivný tlak v ohbí ruky.

Před pár lety, kdy ještě dcera bydlela u nás doma, jsme onemocněly a obě musely na sedimentaci. Dcera šla asi o dva dny dříve než já. Naše paní doktorka mi potom říkala: "Dcera asi bude po vás, taky nám tady omdlela."

Co na to říci? Naše rodová linie pokračuje a máme dvě vnučky.

Budou také po nás?

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

"Sestro, odebrala jste pacientovi krev?"

"Ano, pane doktore, měl jí pět litrů."