Barvy mé dcery

Moje dcera, která je dnes propagační výtvarník, se od malička projevovala dost originálně. Jak už jsem se zmínila, velice špatně mluvila. A co navíc, zvolila si i své pojmenování barev. Bílá nebyla bílá, ale mlíková, zelená byla trávová, žlutá byla pampelišková. A takhle měla pojmenované všechny barvy. Jen u jedné barvy udělala výjimku a pojmenovala jí správně, tou barvou byla černá.

To, že špatně mluvila, mě dost trápilo. Je to hrozný pocit, když matka nerozumí svému dítěti. Vždyt' její bratr v roce a půl mluvil báječně, rozeznával všechna auta podle značek a já se díky němu naučila rozlišovat náklad'áky. Tak proč ta holka je jiná? Pořád jsem ty svoje děti srovnávala a porovnávala. Byla to chyba. Zatímco syn se od mala jevil jako intelektuál a rozvíjel debaty na úrovni, dcera si drmolila to své úájíblk a ajt'ááúú.

Na druhou stranu můj chytrý chlapeček byl tak trošku neobratné dřevo. Na tříkolce sice seděl, ale bud'to řídil, nebo šlapal. Zkoordinovat tyto dvě činnosti byl pro něj nadlidský úkol. Dcera v 10 měsících chodila a v 15 měsících jezdila na tříkolce, tak rychle, že jsem jí mnohdy nestačila. Ponořila jsem se do odborné literatury a vyčetla si, že syn se rozvíjí intelektuálně, zatímco dcera si rozvíjí zejména motoriku. Ale srovná se to.

Když byly mé dceři tři roky, měla absolvovat tříletou prohlídku. Pro mně to byla nepředstavitelná věc, vždyt' neumí pořádně mluvit, co nám doktorka řekne? Rozhodla jsem se praktikovat pštrosí politiku. Pštros také strčí při problému hlavu do písku a dělá, že problém neexistuje. Ve třech letech jsme tedy nikam nešly. Po více než dvou měsících nám přišla pozvánka ke tříleté prohlídce. Tak, ted' tomu už neunikneme.

Došly jsme na středisko, paní doktorka mou mlčící dceru prohlédla a pak řekla sestře, aby nás vzala vedle navlékat korálky. No nazdar. Syn žádné korálky nenavlékal, co je to za novinku?

Seděla jsem s dcerou, která vyfasovala tkaničku a čekaly jsme co bude. "Tak, návlékni žlutý korálek" "Nehim" ozvalo se moje dítě. "Ájo, pampeliškovej". Dcera z krabičky vybrala žlutý korálek a zručně ho navlékla na tkaničku. "Ted' navlékni bílý" "Nehim". "Mlíkovej", zněl můj pokyn a dcera navlékla bílý korálek. Sestra pod stolem do mě lehce kopla a tiše se ptala: "Jak říkáte zelenému?" "Trávovej" "Tak, ted' navlékni trávovej". A dcera navlékala barevné korálky a my se se sestřičkou pochechtávaly, až přišla paní doktorka. Smála se také a prohlásila, že takhle originální dítě tu ještě neměla. Pak se krátce zamyslela a pronesla: "Víte, já dodnes myslela, že nejoriginálnější byl váš syn". Na můj tázavý pohled pronesla: "Když jsem mu ukazovala obrázek, aby pojmenoval barvy, tak tu, kterou jeho vrstevníci jmenovali jako modrou, on pojmenoval petrol".

Svérázné a originální pojmenovávání barev mé dceři vydrželo hodně dlouho. "Do školky pudu v tom hovínkovým kabátě". A já si uvědomila, jaké to bylo štěstí, že na středisku neměli hnědé korálky.