Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

úterý 8. března 2011

Pozvolný návrat

Pozvolna a pomalu se můj život navrací do normálu. I když o výrazu "normál" by se dalo polemizovat a bude nějakou dobu ještě trvat, než se život dostane do původních kolejí. Dostala jsem se do stavu, ve kterém už mohu o maminčině smrti mluvit, aniž bych se rozbrečela. A to už je pokrok. Ještě to bolí, ale už s tím dokážu žít.
.
Musím se přiznat, že mi opravdu, kromě mých nejbližších, hodně pomohly komentáře mých milých "virtuálních přátel", kteří mně v nelehké situaci hodně pomohli svou podporou. Moc jim děkuji a jsem jim vděčná.
.
Celý minulý týden jsem se pohybovala v jakémsi podivném světě. Moje tělesná schránka fungovala, ale mysl byla někde jinde. V mé hlavě se pralo vědomí s podvědomím.
V sobotu byla maminka naprosto v pořádku, těšila se z nadcházejícího jara a měla radost, že v pondělí pojede sestra dohodnout její přesun do Domova důchodců. I zázraky se dějí.
A v neděli ráno přišla ta smutná zpráva.
Odjeli jsme s manželem za sestrou. Co ted'? Co máme dělat? Obě moje děti i děti mé sestry nabízely pomoc. Neteř, která pracuje ve Vinohradské nemocnici a před třemi lety zařizovala pohřeb švagra, nám vysvětlila, kde musíme začít a co musíme vyřídit.
.
V pondělí ráno jsme jeli do maminčina bytu. Probírala jsem skříně a hledala pro ní nějaké šaty. Pocity jsem měla divné, připadala jsem si, že vstupuju do 13. komnaty, že slídím tam, kam nemám přístup. Maminka nosila většinou kalhoty. Pak jsem našla krásné šaty a šla hledat prádlo. Našla jsem několik balíků s plenkovými kalhotkami. Co s nimi? Sestra pokrčila rameny a řekla, že nenačatá balení by snad šla vrátit a zbytek asi vyhodíme. Oblečení do rakve jsme dali do tašky, pleny shromáždili do krabice a chystali se odjet do LDN. Před domem jsme se setkali s majitelem domu. Nevím, zda to byla náhoda, nebo na nás čekal. Zeptal se nás, do kdy vyklidíme byt. Můj muž řekl, že do konce března, ale majitel trval na polovině měsíce, že už má nového zájemce. Vrátili jsme se s ním do bytu, zda by pro nového zájemce nechtěl ponechat nábytek, nebo další zařízení. Prohlédl si vše a sdělil nám, že tu můžeme nechat šicí stroj, stolek, křesla a bar. Taky záclony a závěsy tu prý můžou zůstat. Ostatní si máme odvézt. Ale kam?
Jeli jsme do LDN. Cestou autem jsem pozorovala krajinu a říkala si, že to, co se stalo, nemůže být pravda. Třeba se spletli. Vždyt' těch stařečků tam mají tolik, přeci mohlo dojít k omylu. Procházeli jsme chodbou na sesternu a dveře u maminčina pokoje byly otevřeny dokořán. Pohledem jsem zavadila o prázdnou postel. Tak je to pravda. Jiskřička naděje, že může jít o omyl, zhasla. Převzala jsem od sester dvě tašky s věcmi a zeptala se, zda jim můžeme nechat krabici s plenkovými kalhotkami, které by tu mohli využít. Sestry byly rády, děkovaly a říkaly, že jim to opravdu pomůže, protože hygienické potřeby mají limitované. V pokladně jsme uhradili zdravotní poplatek a šli za lékařem, který u maminky byl. Když jsme vešli do ordinace, podíval se na mně a říkal: "Vy jste dcera té včerejší babičky, že? Jste jí neuvěřitelně podobná". Byl milý, vše vysvětlil a zdůvodnil, proč maminku budou pitvat. Sám chtěl mít čisté svědomí, že nic nezanedbal, nic nepřehlédl.
Následovala cesta do Pohřební služby. Oba zaměstnanci byli příjemní a zapůsobili tím nejlepším dojmem. Bylo nám jasné, že to jsou opravdu lidé, kteří se dokáží vcítit do našich pocitů. Kromě věcí, které byly nezbytné pro poslední rozloučení, nám vysvětlili co a jak dál dělat. Kde co odhlásit, co bude potřeba zařídit. Byli jsme všichni překvapeni jejich vlídností a empatií. Největší překvapení však byla cena. Když srovnám, že pohřeb manželova tatínka, který byl před necelými dvěma roky v Motole, kde nebyly žádné převozy a byl v podstatě srovnatelný, stál jednou tolik, než tady na severu, nabývám dojmu, že tady opravdu nechtějí na pozůstalých "vydělávat".
Vrátili jsme se do maminčina bytu a museli jsme najít její rodný list, oddací list a úmrtní list táty. Probírala jsem papíry a tekly mi slzy. Maminka měla v krabičkách pedantsky složené stvrzenky o úhradě nájmu a ostatní poplatky mnoho let nazpět. Doklady se podařilo dohledat, synovec je dovezl do práce, kde je okopíroval. Přizvali jsme sousedku, která o maminku pečovala, zda by z bytu něco nepotřebovala, či zda neví o někom, kdo by si vzal nábytek, či cokoliv dalšího. Přislíbila, že se pozeptá a pak nám vzkáže. Čas, který nám byl vymezen na vyklizení bytu měl šibeniční lhůtu a uvažovat o tom, že bychom mohli něco zainzerovat a pak prodat, nepřicházelo do úvahy.
Nás znovu čekala cesta do vedlejšího města na matriku. Pak už jen zajistit místo pro posezení po rozloučení.
Byl večer, seděli jsme se sestrou v jejím bytě a já se svěřila s tím, jak jsem ráno přemýšlela o tom, že je maminky smrt omyl, že se někdo spletl. Sestra se přiznala, že na to myslela taky. Je to zvláštní, ale obě jsme si odmítaly připustit, že už maminka není.
Pozdě večer jsme přijeli domů a já přemýšlela o tom, že nepůjdu do práce. Bála jsem se projevů soustrasti, měla jsem strach ze soucitných pohledů. Obávala jsem se, že bych to nemusela psychicky zvládnout. V noci jsem téměř nespala. Nad ránem jsem došla k závěru, že do práce půjdu. Bylo 1. března a mě došlo, že musím jít udělat účetní uzávěrku. Pokud bych zůstala doma, budou mě z práce bombardovat telefony, jak se dělá to, jak se dělá ono. Stejně tomu nemůžu uniknout. Zvládla jsem to i přes slzy a prázdnotu, kterou jsem cítila. Odpoledne volala dcera, jak na tom jsem a já se rozhodla, že život musí pokračovat. Nemůžu se jen utápět v slzách. Cestou domů jsem vystoupila z tramvaje a v Břevnově v cukrárně objednala dort, protože moje mladší vnučka má 2. března narozeniny. Odpoledne a večer jsem trávila ve vzpomínkách a slzách a noc byla opět bezesná a z větší části probdělá.
Ve středu po práci jsem vyzvedla dort a s manželem jsme odjeli k mladým. S vnučkami jsem zapomněla na slzy a smutek. Odpoledne s nimi bylo pro mou duši lék. Večer to na mně opět dolehlo a já si přála, at' už je za námi pohřeb.
Ve čtvrtek nervy pracovaly na vysoké obrátky. Bylo mi zle od žaludku, komunikovala jsem jen nezbytné minimum. Před cestou jsme šli ještě něco nakoupit a můj muž se neustále něco ptal a když jsem odpovídala jednoslovně, tak se zeptal: "Co ti dneska v práci udělali?" Stála jsem v Lidlu a rozbrečela se jako malé dítě a mezi slzami jsem vykřikovala, že v práci na mně jsou hodný, že mi nic neudělali a at' mě nechá. Lidi kolem nás chodili a dívali se na plačícího zhrouceného tvora. Stal se ze mně nemyslící stroj, který v slzách chodil mezi regály a přemýšlel, co nakoupit. Mechanicky jsem dávala věci do vozíku a v hlavě bylo prázdno (včera jsem zjistila, že jsem si koupila stativ k fot'áku, v pořadí druhý).
V pátek, den pohřbu, mi od rána bylo zle od žaludku a připojily se i střevní problémy. Moje psýcha zase kolabovala. Nervy, nervy, nervy. A pak jsme stáli všichni v obřadní síni, dívali se na odjíždějící rakev a bylo nám všem jasné, že ted' už je to definitivní. Kniha života se zavřela.
Můj dojem o solidnosti pohřební služby se potvrdil i poté, co obřadní síň opustili všichni návštěvníci a my tu v tichosti stáli a dívali se na zavřené dveře nad katafalkem. Přišel za námi vedoucí poh
řebního ústavu a předával nám všechny květiny, které přinesli přátelé a známí. Pak nám ještě chtěl předat i kytici z rakve. S díky jsme jí odmítli, protože byla veliká a na hrob by se nevešla. Jen jsem si vzpomněla při té příležitosti na pohřeb babičky, kdy jsme před krematoriem v Liberci nakoupili květiny a pak, když jsme už stáli po obřadu venku, viděli jsme paní květinářku, jak si všechny kytky odnáší z obřadní síně zpět do svého krámku, aby je pak znovu a znovu prodávala dál. Tenhle přístup byl na rozdíl od Liberce lidský a milý.
Po obědě jsme se rozcházeli. Mladí většinou odjeli domů a my starší jsme se poskládali do aut a jeli k sestře do bytu. My s mužem a bratrancem s manželkou jsme se cestou zastavili u táty na hrobě a položili květiny z maminčina obřadu. Hrob byl plný. Celé odpoledne a večer jsme vzpomínali, probírali se starými fotkami a konstatovali, že jako rodina se nejsme schopni všichni sejít, vyjma pohřbů. Večer jsme se sestrou osaměly. Manžel se vracel zpátky do Prahy, odvážel příbuzné a hlavně jel pro dodávku, abychom byli schopni převážet věci z maminčina bytu.
V noci jsem nemohla dlouho usnout. Jen jsem si říkala, jakou by maminka měla radost, kdo všechno přišel. A pak mi došlo, že už se to sakra nedozví. Ležela jsem v sestřině ložnici, z očí mi tekly slzy a pak se konečně dostavil spánek. Po téměř týdnu jsem usnula a spala celé čtyři hodiny. Pokládala jsem to za zázrak.
V sobotu jsme se sestrou odešly do maminčina bytu. Přišla i sousedka a říkala, že o nábytek nemá zájem nikdo, ale že by si ho vzali cikáni na topení. Čas byl v tomto případě proti nám a na tuto možnost jsme kývli. Sousedka nám potom pomáhala vyklízet skříně, občas se nám podařilo jí "vnutit" něco na sebe. Maminka byla původní profesí dámská krejčová a vždy chodila elegantně oblečená a na tom, jak vypadá, si zakládala. Zbylé šatstvo jsme balili do pytlů. Přijel manžel s dcerou a synovec a na práci nás bylo šest. Vzali jsme si každý něco na památku a pokračovali v balení a "vyhazování" věcí. Manžel a synovec odjeli s první várkou do Technických služeb a my pokračovali v práci až do večera. Sestra, která na rozdíl ode mně nečte, chtěla knihy vyhodit, ale já je zabalila do krabic s tím, že udělám jejich seznam a nabídnu je do antikvariátu.
Večer jsme padli únavou a smutek a bolest, jako by nebyla. V neděli jsme šli dobalit další věci a v deset hodin ráno přišli cikáni. Dva muži a mladá žena. Vnutili jsme jim kufry, ve kterých bylo povlečení a ubrusy. Přemýšleli, že skříně by si vzali celé a další kusy nábytku také. Manžel šel do auta pro popruhy, ale upozornil, že má kýlu a nemůže tahat příliš těžké věci. Ve finále se vcelku stěhovala jen křesla a židle, stolek si odvezl synovec, stůl si vzala sousedka. Cikán pak palicí rozbil během hodiny veškerý nábytek. Než prý se s tím dřít, tak s tím raději zatopí. Dívala jsem se s nostalgií na sekretář, který byl součástí mého dětství. Pak knihovna, která se změnila několika údery palice na hromadu dříví. Tak tohle je opravdu definitivní konec.
Prázdný byt, na podlaze už jen část koberce a všude zbytky dřeva a nábytkového kování. Zůstal jen bar, který chtěl majitel zachovat. Pustili jsme se s dcerou do úklidu a naše hlasy se odrážely od prázdných zdí. Uvařili jsme si poslední kávu, hrnky jsme věnovali sousedovi přes chodbu a varnou konvici jsme odnesli cikánům, kteří před domem nakládali dřevo na topení. Ten starý, pracovitý, měl obrovskou radost a děkoval.
Přišel majitel a sepsali jsme předání bytu. Doplatila jsem mu nájem, který po nás požadoval, i když jsem s tím bytostně nesouhlasila, protože neudělal ještě vyúčtování za předchozí rok. Maminka měla vždy přeplatek, ale já neměla sílu se s ním dohadovat a hlavně už jsem to chtěla mít za sebou. A navíc už venku čekala nová zájemkyně o byt. Dívala se na nás s výrazem, proč jí ještě zdržujeme a co tu ještě chceme. Majiteli oznámila, že bar tu nechce. Prý se mu hodí a současně se zeptal, kam jsme dali šicí stroj, ten si chtěl také nechat.
Vrátili jsme se všichni k sestře do bytu. Unavení, ale št'astní, že jsme i tohle zvládli. Odpoledne jsme se vraceli do Prahy, odvezli jsme dceru domů a pak odvezli pytle s šatstvem do kontejnerů na humanitární účely.
Doma jsme vynosili krabice s knihami do bytu. A já, místo abych sepisovala jejich seznam, tu "klovu" do počítače a rekapituluju předchozí týden.
Kdysi mi moje kamarádka, které také zemřela maminka, říkala, že se do likvidace věcí po ní byla schopná pustit až po třech letech. Stejný problém měla i moje kolegyně z práce, která prý vždy došla ke skříni, ale dál už nemohla.
Nevím, ale to, že jsme byli nuceni vyklidit byt a zlikvidovat pozůstalost okamžitě, mi po psychické stránce moc pomohlo. Už tolik nebrečím a jsem schopná i racionálně uvažovat.
Nevím však co bude, až se pustím do knih...

37 komentářů:

  1. Možná, že ten chirurgický řez v podobě toho vyklízení byl opravdu potřebný k tomu, aby ses  alespoň trochu vyrovnala se ztrátou(úplně to asi nepůjde nikdy), tchýně takhle vyklízela po mamince postupně skoro 10!let a vůbec to nebylo dobré...

    OdpovědětVymazat
  2. [1]: S tím majitelem máš pravdu, mě se to taky nelíbilo. Navíc je to v podstatě kluk, ve věku mého syna. Ten nátlak na vyklizení mě i sestře paradoxně pomohl k tomu, že jsme neměly čas na smutek.

    OdpovědětVymazat
  3. Je lepší určitý pocit vzteku třeba na toho majitele, než jen smutek sám. Jsi poměrně dost silná, podle toho popisu. Nevím, budu-li mít tvou schopnost dělat vše potřebné až nastane čas. Máš můj obdiv! Na smutek a slzy je vždycky dost času a uvidíš, že to ještě příjde. Už to ale nikdy nebude tak hrozné, jako to bývá v den pohřbu.

    OdpovědětVymazat
  4. Jo a abych nezapomněl! Pozdravuj vnučku a řekni jí, že druhého března se rodí ti nejlepší z nejlepších! O tom já čistě náhodou něco vím.

    OdpovědětVymazat
  5. Tvůj článek mi neodbytně připomněl skutečnost, která mně v nepříliš vzdáleném horizontu též očekává, neboť mé matce je 85 let. Sám nevím jak budu v té chvíli reagovat a čeho budu schopen. I když se na to člověk léta připravuje, počítá s tím a říká si věty o přirozeném koloběhu života, tak když to přijde, je to vždy překvapení. Jediné co mně uklidňuje je fakt, že máma si nepřeje žádný obřad. U nás v rodině se žádné rodinné vztahy neudržují a ti, s kterými jsme se stýkali, už jsou dávno po smrti. Tak by tam stejně nikdo nepřišel a stáli bychom tam jen my dva s bráchou. A na to nepotřebujeme žádný obřad.

    OdpovědětVymazat
  6. Naprosto souhlasím s Jannah, to vyklízení bytu ti pomohlo. Dobře že jste se do toho pustili, fyzická práce je výborný lék. Navíc tahle povinnost by na vás pořád čekala a čím déle bys ji odkládala, tím větší obavy bys z ní měla.

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj Alčo, tak už je vidět že jsi o mnoho lepší,léčba šokem je sice dost tvrdá, ale účinná.A pak ještě i to klofání do klávesnice hodně pomáhá, já vím jak to pomohlo mě, když jsm se mohla vypsat z toho jak rychle nám odešla Máta.Tak ti přeju aby sis užívala sluníčka a přicházejícího jara v už pokud možno lepší náladě.Ahoj Vendy

    OdpovědětVymazat
  8. Když umřel před necelým rokem, manželovi tatínek, stěhovala se jeho maminka ke své dceři, takže se taky likvidoval byt. Knížek byly hromady, ale náš antikvariát o ně neměl zájem. Tak si náš syn vzal na památku komletního Aloise Jiráska, něco máme u nás doma a zbytek si nakonec milostivě antikvariát vzal zadarmo s tím, že knihy probere a pak zlikviduje. Držím ti palce, aby třídění knížek už nebylo tak bolestivé a taky ti přeji hodně sluníčka, jak v duši, tak venku. Probouzející se jaro a příroda, by ti mohly pomoc překonat, to smutné období.

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuju moc za přáníčko k narozkám! Ty se drž tak dobře, jako do teď. Zrovna knížky probouzejí v člověku emoce, ale ty to zvládneš. Já skoro nikdy nepiju. Pět krát do roka si někde s někým sednu na pivo, jinak se alkoholu vyhýbám. Ale k těmhle činnostem, jako je třídění věcí po mámě, k tomu si vezmu flašku slivovice. To nemůže uškodit!

    OdpovědětVymazat
  10. Tedy ten cikán s palicí, to bylo docela drsné. Ale určitě ten šok pomohl. Zlobit se na majitele, aspoň tak.

    OdpovědětVymazat
  11. [3]:[4]:[9]: Děkuji za pochvalu. Sama jsem byla překvapená, že jsem se vzchopila a dokázala to. Ale život opravdu musí jít dál. Už jsme spolu kdysi probírali tyto otázky i moje smíření se s daným stavem a Tvoje slova mi tehdy opravdu pomohla.

    OdpovědětVymazat
  12. [5]: Díky za podporu. Věř mi, že až ten okamžik nastane, najdeš v sobě sílu tomu čelit. Přeji Tvé mamince i Tobě, aby jí zdraví sloužilo co nejdéle.

    OdpovědětVymazat
  13. [6]: Určitě mi to moc pomohlo, sice jsem měla docela zlost na majitele, že je netaktní, ale práce pomáhá. A navíc jsme se sestrou nebyly samy. Musím ale přiznat, že i slzy u té práce byly.

    OdpovědětVymazat
  14. [10]: Cikán s palicí bylo v podstatě jediné řešení, i když mi nábytku bylo líto. Obě děti jsou zařízené, my taky. Jen syn chvilku uvažoval o skříních, ale pak říkal, že jsou moc velké. Jinak to vyřešit nešlo. Musím uznat, že cikán byl opravdu velice pracovitý a bylo vidět, že tuto činnost nedělá poprvé.

    OdpovědětVymazat
  15. [13]: Já vím, že to bude těžké. Poprvé, když je budu brát do ruky a pak, až budu obíhat antikvariáty se seznamem. Vůbec mi nejde o nějaký zisk, ale jsem knihomol a bude mi líto je jen tak zlikvidovat.

    OdpovědětVymazat
  16. Ahoj pokud chceš tak se můžeš zůčastnit soutěže v malovaní ne bo grafiti pokud máš zájem zde : http://thesims2heduska.blog.cz/1103/soutez-v-malovani

    OdpovědětVymazat
  17. Přijde mi trochu nevhodné v mém věku říkat, že jsi silná, šikovná, že to určitě zvládneš, když o tom nic nevím, ale posílám ti sílu a přeju ti, abys byla co nejdřív zase usměvavá a veselá

    OdpovědětVymazat
  18. Při čtení se mi chtělo brečet.. je hrozný, že se takové věci dějí. Možná nakonec přeci jen bylo dobře, žes musela všechno tak rychle uklidit, ale ten nájemce by si stejně zasloužil na holou. Teď už to ale nemá smysl asi řešit. Ještě víc mě ale překvapila ta květinářka z Liberce, jak jsi o ní psala, to je od ní přímo sprosté...

    OdpovědětVymazat
  19. [16]: Já jsem ty knihy antikvariátu nakonec daroval, protože je nikde nechtěli koupit, že prý těch knih jim lidé nabízí hodně. A dát je do sběru se mi přece jen nechtělo. Třeba si tam ty knížky někdo za pětikorunu koupí a udělají mu radost. A o to jde.

    OdpovědětVymazat
  20. [18]: Děkuji moc za podporu a přáníčko.

    OdpovědětVymazat
  21. [20]: Já se obávám, že dopadnu s knihami stejně. Ale vyhodit je, jen tak, nebo je odnést do sběrny, se mi opravdu nechce.

    OdpovědětVymazat
  22. Moc s tebou cítím a říkám pravdu, že jsem si na tebe několikrát vzpomněla, jak ti asi je. Už jsem říkala, že mám maminku, které bude brzy 91 let, proto si dovedu představit, jak to bude jednou těžké! A ta léčba šokem byla nakonec lepší, než co jiného! A knížky? Likvidovala jsem asi před 5 lety své, ty, ke kterým jsem věděla, že už se nevrátím, ale bohužel, nechtěli je nikde ani zadarmo. Tak držím palce a přeji, abys to všechno zvládla. Ale maminku máme jen jednu. Bohužel.

    OdpovědětVymazat
  23. [23]: Libuško, moc děkuju a vím, že to chápeš. Je to těžké a já vím, že to chce čas. Pak bolest asi otupí.

    OdpovědětVymazat
  24. Jsem ráda, že je, byť jen o málo, lépe a že jsi schopná zase psát. Vyklizení bytu byl asi takový průlomový radikální řez, který ti pravděpodobně hodně pomohl. Přeji hodně sil a spoustu krásných chvil s vnučkami .

    OdpovědětVymazat
  25. [25]: Janinko, panu majiteli šlo jen a jen o peníze (bohužel) a tam jde veškerá úcta a slušnost stranou. Vyúčtování odmítl provést a zdůvodnil to tím, že by ho to stálo peníze. Přitom je to jeho povinnost. Neměla jsem sílu a chut' se s ním hádat a tak jsem doplatila nájem za šest březnových dnů. Schopná psát a mluvit už jsem, i když to je všechno ještě čerstvé a bolí to.

    OdpovědětVymazat
  26. [27]: Moc děkuji za krásná slova. Vím, že to chce čas, který je tím nejlepším lékařem.

    OdpovědětVymazat
  27. Ztráta někoho, koho jsme milovali a na kom jsme byli závislí, je nenahraditelná. Je to něco, s čím se člověk sice nikdy nevyrovná, ale dá se s tím naučit žít. Bohužel si tím každý v životě projde. Jinak to nejde a je to velmi těžké. Já sama to vnímám jako jedinou věc, které se v životě skutečně bojím.... Držím palečky, ať překonáš smutek a Tvůj život se zase vrátí do normálu.

    OdpovědětVymazat
  28. [29]: Děkuji moc za milá slova a za podporu. Smutek se snažím překonávat prací a hlavně trávím co nejvíc času se svými vnučkami, které mi na chvíli umožní zapomenout.

    OdpovědětVymazat
  29. [17]: Heduško. To bylo neomalené.

    OdpovědětVymazat
  30. Zlatíčko, to, cos psala, jsem četla s knedlíkem v krku a pocitem štípání v očích. Mně připadá, jako by se tvým životem prohnala krátká vichřice, která úplně rozhodila tvůj svět, pokácela a pozpřerážela věci, kterés měla ráda a zmizla a zanechala za sebou spoušť.

    OdpovědětVymazat
  31. [32]: Ten pocit, že se mým životem prohnala vichřice mám už od prosince. Nejdříve zdravotní problémy dcery, pak maminka a navíc čeká muže operace kýly. Někdy si říkám, že to fakt nezvládnu, ale pak se seberu a "konám". Nechci dopadnout jako moje sestra, která před 3 roky ovdověla a od té doby je závislá na prášcích.

    OdpovědětVymazat
  32. [33]: Ještě se vracím - budeš si nějaké knihy nechávat?

    OdpovědětVymazat
  33. Já ty knihy musím nejdříve přebrat, s dcerou jsme je dávaly do krabic, aniž bychom se dívaly na tituly. Včera jsem se jen namátkou podívala do krabice a viděla tam toho Claudia. Mnohé z nich mám a je zbytečné je mít dvakrát. Budu se do toho muset pustit, ale vůbec se mi nechce. Děkuju moc za odkaz, asi mi ve finále nezbude nic jiného. Zkusím asi i tu knihovnu. Jestli si nějaké nechám, opravdu ještě nevím. Já mám takovou spoustu knih, že je mám téměř všude a už skoro nemám místo pro další. Syn se osamostatnil a už více než rok slibuje, že si své knihy odveze, to by pak prostor vznikl. Ale zatím?

    OdpovědětVymazat
  34. Taky jsem si to prožila amusím říct, že jsem neměla takové štěstí aby se vnemocnici, kde maminka zemřela chovali nějak ohleduplně. Vrchní sestra při předávání maminčiných šatů jen suše poznamenala.Buďte rádi, že to tak dopadlo. Nemáte zdání co by vás čekalo, kdyby se vrátila domů.V tu ránu bych jí nejraději jednu vrazila.Doma jsme měli pro maminku připravený pokoj se vším co bylo potřeba, domluvenou lékařku, která by nám byla nápomocna při péči o strého člověka po zlomeném krčku stehenní kosti.V nemocnici maminka dostala zápal plic a to byl konec. Dlouho jsem se s tím smiřovala. Po mamince jsem si nechala ve skříni viset jedno sako, které nejraději nosila a když jsem si zasteskla šla jsem do skříně a přivoněla k saku. Je to už 20 let a už pro slzy nevidím na klávesnici.I když rozum říká, že je to koloběh života, tak srdíčko se při vzpomínce vždycky zachvěje. A tak to bude až do konce našeho života.Přeji ti, aby ses s tím vyrovnala co nejdřív, ale vím, že to není jednoduché...

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤