Štětcem a paletou, aneb proč jsem začala malovat

Pamatuji si už z dob svého ranného dětství, že se říkávalo: "V zdravém těle, zdravý duch". Musím konstatovat, že jako dítě jsem byla celkem zdravá. Dětské nemoci, až na malé výjímky, se mi obloukem vyhýbaly a já vplouvala do dospělosti. Ale ty "mršky" v podobě dětských chorob, při inventuře zjistily, že u mně ještě nebyly a já ve svých 19 letech dostala zarděnky. To, co je pro dítě záležitostí několika málo dnů, bylo pro mně třítýdenní marodění. Myslela jsem si, že už mám, co se týče dětských nemocí, vybráno.

Moje dcera odjela v 1. třídě na školu v přírodě a jako bonus si dovezla příušnice. U své maminky jsem si ověřila, že jsem příušnice prodělala v dětství, takže nic nehrozí. Izolovala jsem manžela a připomněla mu, jak jeho dospělý bratranec trávil díky příušnicím mnoho času na infekčním oddělení na Bulovce a jeho zážitky opravdu nebyly tím, po čem člověk touží.

S dcerou jsem zašla na středisko, doktorka mi potvrdila diagnózu a napsala mi rovnou paragraf na dva týdny. Po dvou týdnech dcera ještě nebyla v pořádku, dostavily se komplikace, a tak mi doktorka prodloužila pobyt doma s dítětem. Jednoho rána jsem vstávala a nemohla otočit hlavou. Dopotácela jsem se do koupelny a moje hlava měla tvar podivné tykve. Otoky začínaly ve výšce očí a pokračovaly na krk. Hrůza, co ted'? Telefonát mamince, zda jsem opravdu příušnice měla. Ano, ale jen na půlce hlavy, a připomněla mi ještě takové šedé teplé bláto, které mi dávala na tvář a já si po více než třiceti letech vybavila i ten smrad.

Druhý telefonát byl mojí lékařce, které jsem vysvětlila, že jsem třetím týdnem doma s dítětem, které má příušnice a že se obávám toho, že je mám taky. "Přijd'te", zněla její odpověd', "ale nechod'te do čekárny, protože jste infekční." Seděla jsem bezmocně na schodech na středisku u zadních dveří a čekala. Diagnóza byla potvrzena. Prý se to občas stává, že se po prodělané nemoci nevytvoří protilátky. Sakra, proč zrovna já?

Další den onemocněl příušnicemi syn. A manžel, který je nikdy neměl, a kterého jsem se snažila izolovat, měl najednou tři pacienty. U dcery se projevil navíc zápal mozkových blan, já byla ráda, že dolezu sama na záchod a syn ležel a trpěl.

První se uzdravil syn, potom se dala dohromady dcera a já měla zápal mozkových blan a "rozhozená" játra. Byla jsem dlouhou dobu doma, dávala jsem se postupně do kupy a v té době jsem začala malovat. Amatérsky a naivně, a možná i kvůli dočasně nemocnému mozku, jsem začala rovnou olejovými barvami. Byt voněl terpentýnem a lněným olejem.

Obrázků jsem v té době namalovala poměrně dost. Brala jsem to své malování jako terapii. Těžší práci jsem dělat nesměla, procházky mě unavovaly. Postupně se můj zdravotní stav zlepšoval a já po více než dvou měsících šla opět do práce. Ale malovala jsem dál, sice už málo, jen někdy po večerech. Až se to moje malování vytratilo.

Některá svá "díla" z té doby jsem rozdala a pár jich mám ještě doma.

Před nedávnem byl u nás doma na návštěvě příbuzný, který pracuje v pojišt'ovně. Domlouvali jsme se s ním na uzavření nové pojistky bytu a on se ptal, zda máme doma nějaké originály obrazů, které bychom chtěli eventuelně zahrnout do pojistky. "Tak pojd'", řekla jsem mu a vedla ho do chodby, "my máme totiž doma celou galerii."

Tato malá ukázka mých "výtvorů" je jen pohled ze dveří obýváku.

Možná jednou najdu dostatek odvahy k tomu, abych je ukázala zblízka.

Už mnohokrát jsem se přistihla při myšlence, že vyndám ze skříně paletu a štětce, koupím si nové barvy a zase začnu.

Možná, snad, někdy ... uvidíme.