Život musí jít dál

Jsou věci, které nikdo nemůže změnit.

Nezastavíme čas, který měří všem stejně.

Neotočíme tok řeky.

Nespasíme tuto planetu.

Jsou momenty, ve kterých nezmůžeme nic.

.

Stejně tak já nemůžu udělat nic, než se zkusit ze všeho vypsat, jak mi radili mnozí v komentářích u předchozích článků, ve kterých jsem se svěřila s tím, co mě trápí.

A tak píšu a mažu a znovu a znovu. Hledám ta správná slova, výraz, který bude ten nejlepší. Ale žádný takový nenacházím. Je to moc těžké a hodně to bolí.

V neděli mi zemřela maminka.

.

Byla jsem smířená s tím, že tento okamžik jednou nastane.

Ale v tom momentě jsem byla zaskočená, nebyla jsem na to připravená. Nečekala jsem, že to přijde tak brzy.

Přišlo a jedinou útěchou mi je to, že netrpěla.

Odjela jsem už v neděli na můj rodný sever a bylo mi jasné, že žádná cesta tam, už nebude taková jako kdysi.

V pondělí nás čekalo nejsmutnější zařizování všeho. Netušila jsem, čím vším si musíme projít.

V úterý jsem zvažovala, zda jít či nejít do práce.

Bála jsem se, jak budu reagovat na soustrast a soucitné pohledy. Pak mi ale došlo, že stejně tomu neujdu, i kdybych byla doma několik dní. Stejně si tím jednou musím projít. Jsem nakonec ráda, že jsem do práce šla, protože jsem zaměstnala mysl něčím jiným.

Doma je to horší. Sedím a přemýšlím a hlavou mi jde hodně špatný film. Noci jsou bezesné, z větší části probdělé a zase ten špatný film.

.

Zítra zase odjíždím tam, kde jsem se narodila, prožila dětství a stále se tam ráda vracela.

Čeká nás ten nejsmutnější okamžik.

.

Je to všechno těžké a já se toho bojím.

Bojím se svých emocí, i když vím, že vedle mě v ten okamžik budou stát moji blízcí.

.

Ale vím, že život musí jít dál.