Dětská fantazie a řeč

Fantazie nebo fantazírování patří neodmyslitelně k dětství.

Jiří Suchý ve své písni zpívá:

...kuchyně se stane lesem,

štokrdle medvědem,

já i vy to těžce nesem,

že to taky nesvedem...

Tato slova vyjadřují to, co momentálně prožívám ve společnosti svých vnuček a i to, co jsem prožívala před lety se svými dětmi.

Můj syn byl veliký fantasta a byl obdařen navíc obrovskou představitostí. Musím se přiznat, že už mi s tím mnohdy lezl na nervy. Byla jsem s ním na tříleté prohlídce a on začal vyprávět paní doktorce, že máme doma všude, ale opravdu všude pavouky. Doktorka se na mně tehdy podívala jako na špindíru a já se dívala na svého syna s naprosto nechápavým výrazem. Proboha, jací pavoucí? Po příchodu domů jsem se syna zeptala, kde jsou ti pavouci. Dovedl mě k otapetované stěně a ukázal mi toho "jeho pavouka". A já stála, upřeně jsem se dívala a nic takového jsem neviděla. Chlapec poletoval kolem stěny jako motýlek a vykřikoval . "Tady, tady, tady a tady taky". Tapeta byla květovaná a v trochu jiném odstínu byla i ve vedlejší místnosti. Tupě jsem koukala a hledala, co by jen alespoň náznakem připomínalo jakýkoliv hmyz, natož pavouka. A z vedlejší místnosti se ozýval hlásek: "Tady, tady taky..."

Své fantazie dovedl k takové dokonalosti, že jim potom i věřil a pak následně odmítal chodit kolem mrazáku, protože v něm přeci žije lední medvěd.

Dcera tolik nefantazírovala, chovala se od malička realisticky. Ovšem, na rozdíl od svého staršího bratra, jí dělala obrovský problém řeč. Ne, nebyla němá, ale souzvuku písmen jsem nerozuměla. Ale vždy stál vedle ní její velký bratr, který mi tu její hatmatilku překládal. Pak došlo k tomu, že si manželovi rodiče vzali našeho juniora a odjeli s ním na tři týdny do Jugoslávie. Problém byl na světě. Dcera pronesla: "Ajt'átudýknut" a já strnula. Co budu dělat, vždyt' já jí vůbec nerozumím.

"Ajt'áááúúú". "Co chceš, holčičko moje?" Ajááábekú". Brečely jsme obě. Já, protože jsem nedokázala pochopit, co chce moje více než dvouleté dítě a ona, protože maminka nechápe, co chce. Následující dny se staly noční můrou. Trvalo mi tehdy čtrnáct dní, než jsem své dceři začala rozumět. A když už jsem byla schopná pochopit její zvláštní mluvu, vrátil se nám opálený "tlumočník" z Jugošky a prohlásil: "Viděl jsem tam slona a s náma bydlela véééliká ryba".

Dcera mluvila hodně špatně do svých téměř čtyř let. Návštěvy logopedky se staly pravidelnou součástí našeho života. Věta: "Hanka mi to nehaháhala" se používá v naší rodině dodnes. Dcera si tehdy stěžovala, že jí její sestřenice nezavázala boty.

Moje vnučky, které miluju a se kterými trávím spoustu času, mě vracejí zpět ke vzpomínkám na příhody, které jsem zažila se svými dětmi.

Té větší je tři a půl, dobře mluví a kromě písmene "Ř" jí nedělá nic problém. A také fantazíruje. Běžně je tygrem a vrčí na nás. Oblečena v tygrovaném županu nebo pyžámku chodí po čtyřech a je zlý tygr, ten úplně nejzlejší tygr. Před nedávnem jsme byli všichni na procházce na Strahově, navštívili jsme bludiště a největší část odpoledne jsme trávili na dětském hřišti, kde jsou provazové prolézačky. Byl čas k návratu a holčičky protestovaly a chtěly ještě zůstat. Slíbili jsme jim, že přijdeme zase příště. Při návratu k autu jsme šli kolem stanice lanovky a moje starší vnučka šla pár kroků přede mnou. Děda s tou mladší byli kus za námi. V tom se ozvalo: "Já jsem ztracená, já jsem ztratila rodiče, já je budu muset jít hledat". Davy cestujících se podívaly po malém děvčátku. Rozeběhla jsem se za ní. Nějaká paní mě zastavila a dívala se na mně jako na devianta, který chce unést "ztracené dítě". Začala něco vykřikovat a kolem mně bylo najednou dusno. Mezi lidmi se protáhla moje vnučka a pronesla: "Babi, není ta paní ňáká dívná? Proč kičí?"

Včera jsem mluvila s dcerou přes Skype a holčičky se předváděly. Loučila jsem se a ta větší začala volat: "Babi, ještě ne! Já tě ještě chci!" "Ale já musím už jít něco dělat" "Nééé babíííí, ještě tu bud'". "Ale vždyt' se zítra uvidíme, s dědou k vám přijedeme a budeme s vámi až do neděle". "Ale babí, já mám hlad, my tu totiž nemáme žádný jídlo!" Vyprskla jsem smíchy a dceři, která seděla doma před monitorem jsem řekla: "Vy jste fakt už případ pro sociálku".

Zůstala jsem sedět před počítačem a hodně dlouhou chvíli jsme se všichni chechtali. Vnučka dosáhla svého, babička zůstala. Jen dcera říkala: "Teda mami, já už se z ní fakt zblázním".

Mladší vnučce jsou dva roky, je po své matce realistická, ale na rozdíl od ní báječně mluví. A už ted' se ptá: "A proč?" A hlavně se snaží s tou větší "držet krok", což jí posouvá hodně dopředu.

Čeká nás víkend v Košířích. Dcera se zet'em odjíždějí večer na další šermířskou akci a my s dědou budeme do neděle pečovat o ty dvě malé cácorky. Máme v plánu návštěvu výstavy Zdeňka Milera - Krteček a já už ted' přemýšlím, co tam holky vyvedou.

Budou ztracené, nebo budou mít hlad?