Byla to blbost

Říká se, a právem, že nejhorší je polepšený kuřák.

Ano, jsem polepšený kuřák a mohu upřímně přiznat, že jsem navíc "militantní nekuřák".

Můj tatínek byl silný kuřák. Nevím, kolik cigaret vykouřil denně, ale bylo jich hodně. Krabičky s cigaretami se povalovaly všude. Kouřil a kouř vyfukoval do kamen, nebo dýmem "zamořoval" koupelnu. V té době mi to připadalo jako normální a naprosto běžná věc. Tak nějak to k těm dospělým patřilo. Kouřil děda, který si dokonce sám míchal tabák a cpal si dutinky i přesto, že byl astmatik a navíc trpěl rozedmou plic. Kouřily i naše tety. Jen maminka nikdy nekouřila.

Bylo mi asi 13 let a přála jsem si být dospělá. K dospělosti přeci cigarety neodmyslitelně patří. Vzhledem k množství cigaret, které tatínek povaloval po bytě, nebyl problém si občas nějakou vzít. Nikdy to nezjistil a já ve větší vzdálenosti od domu jsem si připadala "už strašně dospělá", když jsem se zapálenou cigaretou čekala, až se konečně dostaví dospělost. To, že jsem spolu s cigaretami nosila v kapse zubní pastu, kterou jsem pak "maskovala" smrad, jsem v té době neřešila. Cigaretový dým jsem nevdechovala, nešlukovala jsem. Pro můj pocit dospělosti postačovalo kouř poválet v puse a pak ho vypouštět. Oči omalované ohořelou sirkou, v ruce cigaretu a opojný pocit, že mi patří svět.

A pak to prasklo.

Vzala jsem si z jedné krabičky cigaretu a nevšimla si, že byla poslední. Zato táta si to pamatoval a musela jsem "na kobereček". "Ty kouříš?", zněla tátova otázka. Cítila jsem jak rudnu, teplo postupovalo na moje tváře. "Mno, já jsem to chtěla zkusit". "Opravdu?" Tátovy jasné modré oči na mně hleděly nesmlouvavě a moje těžce nabývaná dospělost se začala bortit jako domeček z karet. "No, chtěla", jen jsem slabě pípala. "A chutná ti to?" Další otázka, na kterou jsem nedokázala odpovědět. Co mi na tom může chutnat, vždyt' chci být jen dospělá. "No já nevím, já to chtěla zkusit". Asi měla následovat facka, nebo nějaký trest, ale můj hodný tatínek řekl: "No, ale už to víckrát radši nezkoušej". Vyvázla jsem a na nějaký čas jsem s cigaretami přestala. Potom táta onemocněl, ležel dlouhou dobu v nemocnici a když se vrátil, cigarety už v bytě nebyly. Tehdy ho lékaři upozornili, že infarkt a cigarety moc dohromady nejdou.

Domácí zdroj "vyschl" a dokazování si své dospělosti už nebylo tak časté. Pak jednou přinesla kamarádka nějaké zvláštní cigarety. Byly dlouhé a tmavé a my holky jsme seděly daleko za městem, kam jsme dojely na kole a se zapálenou cizokrajnou cigaretou nám opět patřil svět. Zjistily jsme pak, že smrdíme jako dobře zavedená tabáková plantáž. Co ted'? Takhle přeci nemůžeme jít domů, vždyt' je doma táta a my smrdíme na sto honů. Jezdily jsme na kolech hodně dlouho, pusu dokořán a čekaly, až to z nás nebude cítit. Sestra z toho tehdy onemocněla.

V patnácti letech jsem odešla na intr. Bez rodičovského dohledu a s větou: "Kdo nekouří, je srab", jsem propadla opět "kuřácké vášni". Ale stále jsem kouření jen markýrovala. Když jsem omylem kouř vdechla, měla jsem pocit, že se mi roztrhnou plíce. Po necelých dvou letech jsem začala opravdu kouřit. Zpočátku se mi sice trochu motala hlava, ale záhy jsem pochopila, proč se mě tehdy táta ptal, zda mi to chutná. Chutnalo mi to. A to tak dalece, že jsem byla schopná utratit celé rodičovské kapesné za cigarety, když jsem si před tím dala stranou peníze na zpáteční cestu. Někdy to došlo i tak daleko, že jsem prokouřila i peníze na cestu a jela domů stopem. Kdyby to tak rodiče tušili.

Cestou k domovu jsem típala cigaretu na rohu ulice, aby mě neviděly něčí oči, které by pak prozradily rodičům mou kuřáckou vášeň. Samozřejmě jsem cigaretami smrděla, ale zdůvodňovala jsem to pobytem v kuřáckém vagonu. Přeci nepojedu sama, když všichni ostatní jedou v "kuřáku".

A pak to zase prasklo.

Táta se tehdy zdržel v práci a cestou domů si povšiml, jak kus před ním kráčí k domovu jeho starší dcera, ze které stoupá dým. Na nějaké výmluvy, omluvy, i lži nebyl brán zřetel. "Podívej se pořádně na tátu, co s ním udělaly cigarety!" "A jak už dlouho kouříš?" "To nám celou dobu lžeš, že jen jezdíš v kuřáku?" "A kde na to bereš?" Bylo mi sníženo rodičovské kapesné. Stála jsem proti svým rodičům a drze se zeptala: "A kdy budu moci kouřit?" Podívali se bezradně jeden na druhého, pak táta pokrčil rameny a řekl: "Až ti bude osmnáct."

Odjela jsem s rodiči na dovolenou. Byla to naše poslední společná dovolená a současně byla společná i s dalšími spolupracovníky mých rodičů. Na kouzelném místě v Českém ráji na břehu rybníka, obklopené skalním městem, stály do půlkruhu "teletníky". Pamětníci je určitě znají, pro ostatní to byly malinkaté chatičky, vybavené dvěma palandami a dál už nic.

Na svůj slavný den jsem si s předstihem koupila cigarety značky Sport. Byly dlouhé, měly zlatý filtr a v krabičce jich bylo pouze šest. Připadaly mi dostatečně luxusní. Ráno jsem se probudila, hodila něco na sebe a "nečesaná, nemytá" jsem si stoupla před teletník a zapálila si s chutí vytouženou cigaretu. Maminka vyběhla a křikla: "Co to děláš?" Otočila jsem se a prohlásila: "Kolikátého je dneska? 23. července, vid'". Maminka se jen rozhlédla po půlkruhu, kdo všechno nás vidí. "Mami, je mi osmnáct, tak už můžu kouřit". Co mohla dělat, takhle zněla dohoda s tátou. Moje o rok a třičtvrtě mladší sestra si také vzala cigaretu se slovy: "Když může Alena, tak já taky".

Stal se ze mně kuřák. Nemusela jsem se už nikde skrývat, tajně típat cigarety za rohem, aby mě nikdo neviděl. Myslela jsem si, že už jsem opravdu dospělá.

Táta dostal druhý a o mnoho horší infarkt a vypadalo to s ním hodně špatně. Byl dlouhou dobu v nemocnici a pak více než rok doma. Já odmaturovala a chtěla dál studovat. Maminka tehdy táhla celou domácnost ze svého platu a sestře chyběly ještě dva roky střední školy. Můj sen o dalším studiu se rozptýlil jako dým z cigarety. Toužila jsem po změně, přála si "vyletět z rodného hnízda", chtěla jsem objevit svět a hlavně být samostatná, když už nevyšla vysoká.

S kamarádkou jsme odešly na podnájem do Prahy, našly si práci. Každý týden jsme chodily do divadla. Když si jen vzpomenu, kolikrát já byla "na stojáka" v Činoherním klubu, či v dalších divadlech. Přihlásila jsem se na jazykovku, abych si udělala státnici z francouzštiny. Malý plat, drahý podnájem a ty proklaté cigarety. Žila jsem od výplaty k výplatě. Pak jsem poznala kluka o kterém jsem si myslela, že je ten pravý a nechala kvůli němu "plavat" státnice. Ne, nebyl to ten pravý, ale mě trvalo dlouho, než jsem byla schopná se z tohoto vztahu vymanit. Chvilku jsem pak žila v jakémsi vzduchoprázdnu, sama se svou prací a s nezbytnými cigaretami.

Po nějakém čase jsem jela stopem a stopla si dva prima kluky. Osud? Asi ano. Jeden z nich je mým manželem a druhý je stále náš společný kamarád. A můj, tehdy ještě chlapec, nekouřil. Dokonce někdy prohlašoval, že mu připadá, jako by líbal popelník. Z lásky k němu jsem zkusila nekouřit. Byla jsem nervózní, protivná a navíc jsem zjistila, že přibírám na váze.

Začala jsem opět kouřit. Znovu a znovu jsem zkoušela přestat, znovu a znovu jsem zase začínala. Navíc se mi nedařilo
otěhotnět. Přestože jsem byla kuřačka, nikdy jsem nekouřila v bytě. Chodila jsem si zapálit před dům, nebo do garáže - záleželo na počasí.

Když se mi po třech letech manželství konečně podařilo otěhotnět, poznala jsem to okamžitě při pouhém pohledu na cigaretu. A když někdo v mém okolí kouřil, bylo mi pokaždé zle od žaludku. Narodil se vytoužený syn a já byla rozhodnuta, že se k cigaretám nikdy nevrátím.

Synovi byly necelé 4 měsíce, když zemřel můj tatínek. A já? Potřebovala jsem nějakou berličku, o kterou bych se opřela a tou se staly znovu cigarety. Byl prosinec, já brouzdala s kočárkem po Bílé Hoře a kouřila jednu za druhou. Obcházela jsem Mohylu, kde mi společnost dělaly jen vrány a spící mimino a kouřila.

Můj muž se na mně zlobil a nechápal, proč jsem se k cigaretám vrátila, když už jsem vydržela více než rok nekouřit.

Když jsem otěhotněla podruhé, očekávala jsem, že se mi při pohledu na cigarety bude znovu obracet žaludek. Opak byl pravdou. Měla jsem nezřízenou chut' si zapálit a dalo to hodně práce a přemáhání, abych to neudělala. Měla jsem schovanou krabičku cigaret na půdě a občas jsem si tajně šla dát šluka. Mé druhé těhotenství bylo navíc rizikové a já trávila několik týdnů v Motole. Narodila se dcera a mé štěstí bylo dokonalé. Když jsem přestala kojit, okamžitě jsem si zapálila cigaretu. Znovu jsem nastoupila na známý kolotoč, opět jsem zkoušela přestat.

Zlom nastal v únoru 1982, kdy zdražili mé oblíbené cigarety značky Sparta a to z osmi korun na rovných čtrnáct. Manžel přišel z práce a pronesl: "No, to jsem zvědav, co ted' budeš dělat?" Na můj nechápavý výraz odvětil: "Zdražili ti cigára a já ti na ně nedám ani korunu". Musím se přiznat, že jsem prokuřovala státní příspěvek na dítě. Došlo mi, že opravdu na své Sparty už mít nebudu. Zkusila jsem jiné značky, ale všechno ostatní bylo "úplně obyčejné seno".

"Přestanu kouřit!" Manžel se na mně podíval s nevěřícím výrazem a pronesl: "To už tady bylo několikrát".

A já v tom roce 1982 jsem opravdu kouřit přestala. Přibrala jsem na váze, protože jsem jako náhražku cigaret dojídala po svých dětech. Ale vydržela jsem to. Zhruba po roce mi začal vadit smrad z cigaret a já si kolikrát říkala, proč jsem vlastně kouřila.

Genetický základ se projevil a já onemocněla stejnou nemocí, jakou měl můj děda. Rozvinulo se u mně astma. Když jsem se ocitla v prostředí, kde si někdo zapálil cigaretu, začala jsem se dusit. Své lékařky jsem se ptala a čekala právem, že mi vynadá, jaký vliv má moje předchozí kouření na mou nemoc. Chtěla jsem vědět, zda jsem si jí nezpůsobila sama předchozím zlozvykem, hraničícím téměř se závislostí. Nevynadala mi, prý mám dědičné předpoklady, ale každopádně kouření mému zdraví neprospělo.

Přestala jsem chodit na místa, kde se kouří.

Dnes mi dokonce vadí, když jdu po chodníku za kuřákem. Pokud nespěchám, zpomalím krok, abych nemusela kouř dýchat nebo přejdu raději na druhý chodník.

Jdu-li do restaurace, předem si zjistím, zda se v ní kouří, či nikoliv. Mám "zmapováno" několik restaurací o kterých vím, že se v nich nekouří.

Moje "zběsilost" došla tak daleko, že jsem odešla z firemního večírku, na kterém alkoholem posilnění kolegové rozhodli, že přeci kvůli jednomu člověku, kterému to vadí, nebudou stále chodit kouřit vedle.

Vadí mi, že v nákupních centrech jsou na pěších zónách kavárny, ve kterých se kouří. Těm se vyhýbám obloukem.

Ano, jsem polepšený kuřák. Někdo by mohl i říci, že jsem papežštější, než papež.

Kouřit jsem začala v podstatě z blbosti, chtěla jsem být dříve dospělá.

Z blbosti mládí se později rozvinula závislost. Ano, byla jsem závislá na nikotinu do té míry, že jsem si v noci přes noční košili natáhla kalhoty, zachumlala se do kabátu a šla si koupit do hospody cigarety, abych je měla na ráno.

Věděla jsem, že kouření je blbost, že smrdím, že v podstatě vyhazuju peníze. Bylo to ale silnější než já.

Kouřila jsem 30 cigaret denně a před příchodem manžela z práce jsem část vajglů splachovala do záchodu, aby nezjistil, kolik vlastně kouřím. Moje chování bylo už patologické.

Kouřit jsem přestala před 29 roky a tohoto rozhodnutí jsem nikdy nelitovala.

Naopak...