Pozvolný návrat

Pozvolna a pomalu se můj život navrací do normálu. I když o výrazu "normál" by se dalo polemizovat a bude nějakou dobu ještě trvat, než se život dostane do původních kolejí. Dostala jsem se do stavu, ve kterém už mohu o maminčině smrti mluvit, aniž bych se rozbrečela. A to už je pokrok. Ještě to bolí, ale už s tím dokážu žít.

.

Musím se přiznat, že mi opravdu, kromě mých nejbližších, hodně pomohly komentáře mých milých "virtuálních přátel", kteří mně v nelehké situaci hodně pomohli svou podporou. Moc jim děkuji a jsem jim vděčná.

.

Celý minulý týden jsem se pohybovala v jakémsi podivném světě. Moje tělesná schránka fungovala, ale mysl byla někde jinde. V mé hlavě se pralo vědomí s podvědomím.

V sobotu byla maminka naprosto v pořádku, těšila se z nadcházejícího jara a měla radost, že v pondělí pojede sestra dohodnout její přesun do Domova důchodců. I zázraky se dějí.

A v neděli ráno přišla ta smutná zpráva.

Odjeli jsme s manželem za sestrou. Co ted'? Co máme dělat? Obě moje děti i děti mé sestry nabízely pomoc. Neteř, která pracuje ve Vinohradské nemocnici a před třemi lety zařizovala pohřeb švagra, nám vysvětlila, kde musíme začít a co musíme vyřídit.

.

V pondělí ráno jsme jeli do maminčina bytu. Probírala jsem skříně a hledala pro ní nějaké šaty. Pocity jsem měla divné, připadala jsem si, že vstupuju do 13. komnaty, že slídím tam, kam nemám přístup. Maminka nosila většinou kalhoty. Pak jsem našla krásné šaty a šla hledat prádlo. Našla jsem několik balíků s plenkovými kalhotkami. Co s nimi? Sestra pokrčila rameny a řekla, že nenačatá balení by snad šla vrátit a zbytek asi vyhodíme. Oblečení do rakve jsme dali do tašky, pleny shromáždili do krabice a chystali se odjet do LDN. Před domem jsme se setkali s majitelem domu. Nevím, zda to byla náhoda, nebo na nás čekal. Zeptal se nás, do kdy vyklidíme byt. Můj muž řekl, že do konce března, ale majitel trval na polovině měsíce, že už má nového zájemce. Vrátili jsme se s ním do bytu, zda by pro nového zájemce nechtěl ponechat nábytek, nebo další zařízení. Prohlédl si vše a sdělil nám, že tu můžeme nechat šicí stroj, stolek, křesla a bar. Taky záclony a závěsy tu prý můžou zůstat. Ostatní si máme odvézt. Ale kam?

Jeli jsme do LDN. Cestou autem jsem pozorovala krajinu a říkala si, že to, co se stalo, nemůže být pravda. Třeba se spletli. Vždyt' těch stařečků tam mají tolik, přeci mohlo dojít k omylu. Procházeli jsme chodbou na sesternu a dveře u maminčina pokoje byly otevřeny dokořán. Pohledem jsem zavadila o prázdnou postel. Tak je to pravda. Jiskřička naděje, že může jít o omyl, zhasla. Převzala jsem od sester dvě tašky s věcmi a zeptala se, zda jim můžeme nechat krabici s plenkovými kalhotkami, které by tu mohli využít. Sestry byly rády, děkovaly a říkaly, že jim to opravdu pomůže, protože hygienické potřeby mají limitované. V pokladně jsme uhradili zdravotní poplatek a šli za lékařem, který u maminky byl. Když jsme vešli do ordinace, podíval se na mně a říkal: "Vy jste dcera té včerejší babičky, že? Jste jí neuvěřitelně podobná". Byl milý, vše vysvětlil a zdůvodnil, proč maminku budou pitvat. Sám chtěl mít čisté svědomí, že nic nezanedbal, nic nepřehlédl.

Následovala cesta do Pohřební služby. Oba zaměstnanci byli příjemní a zapůsobili tím nejlepším dojmem. Bylo nám jasné, že to jsou opravdu lidé, kteří se dokáží vcítit do našich pocitů. Kromě věcí, které byly nezbytné pro poslední rozloučení, nám vysvětlili co a jak dál dělat. Kde co odhlásit, co bude potřeba zařídit. Byli jsme všichni překvapeni jejich vlídností a empatií. Největší překvapení však byla cena. Když srovnám, že pohřeb manželova tatínka, který byl před necelými dvěma roky v Motole, kde nebyly žádné převozy a byl v podstatě srovnatelný, stál jednou tolik, než tady na severu, nabývám dojmu, že tady opravdu nechtějí na pozůstalých "vydělávat".

Vrátili jsme se do maminčina bytu a museli jsme najít její rodný list, oddací list a úmrtní list táty. Probírala jsem papíry a tekly mi slzy. Maminka měla v krabičkách pedantsky složené stvrzenky o úhradě nájmu a ostatní poplatky mnoho let nazpět. Doklady se podařilo dohledat, synovec je dovezl do práce, kde je okopíroval. Přizvali jsme sousedku, která o maminku pečovala, zda by z bytu něco nepotřebovala, či zda neví o někom, kdo by si vzal nábytek, či cokoliv dalšího. Přislíbila, že se pozeptá a pak nám vzkáže. Čas, který nám byl vymezen na vyklizení bytu měl šibeniční lhůtu a uvažovat o tom, že bychom mohli něco zainzerovat a pak prodat, nepřicházelo do úvahy.

Nás znovu čekala cesta do vedlejšího města na matriku. Pak už jen zajistit místo pro posezení po rozloučení.

Byl večer, seděli jsme se sestrou v jejím bytě a já se svěřila s tím, jak jsem ráno přemýšlela o tom, že je maminky smrt omyl, že se někdo spletl. Sestra se přiznala, že na to myslela taky. Je to zvláštní, ale obě jsme si odmítaly připustit, že už maminka není.

Pozdě večer jsme přijeli domů a já přemýšlela o tom, že nepůjdu do práce. Bála jsem se projevů soustrasti, měla jsem strach ze soucitných pohledů. Obávala jsem se, že bych to nemusela psychicky zvládnout. V noci jsem téměř nespala. Nad ránem jsem došla k závěru, že do práce půjdu. Bylo 1. března a mě došlo, že musím jít udělat účetní uzávěrku. Pokud bych zůstala doma, budou mě z práce bombardovat telefony, jak se dělá to, jak se dělá ono. Stejně tomu nemůžu uniknout. Zvládla jsem to i přes slzy a prázdnotu, kterou jsem cítila. Odpoledne volala dcera, jak na tom jsem a já se rozhodla, že život musí pokračovat. Nemůžu se jen utápět v slzách. Cestou domů jsem vystoupila z tramvaje a v Břevnově v cukrárně objednala dort, protože moje mladší vnučka má 2. března narozeniny. Odpoledne a večer jsem trávila ve vzpomínkách a slzách a noc byla opět bezesná a z větší části probdělá.

Ve středu po práci jsem vyzvedla dort a s manželem jsme odjeli k mladým. S vnučkami jsem zapomněla na slzy a smutek. Odpoledne s nimi bylo pro mou duši lék. Večer to na mně opět dolehlo a já si přála, at' už je za námi pohřeb.

Ve čtvrtek nervy pracovaly na vysoké obrátky. Bylo mi zle od žaludku, komunikovala jsem jen nezbytné minimum. Před cestou jsme šli ještě něco nakoupit a můj muž se neustále něco ptal a když jsem odpovídala jednoslovně, tak se zeptal: "Co ti dneska v práci udělali?" Stála jsem v Lidlu a rozbrečela se jako malé dítě a mezi slzami jsem vykřikovala, že v práci na mně jsou hodný, že mi nic neudělali a at' mě nechá. Lidi kolem nás chodili a dívali se na plačícího zhrouceného tvora. Stal se ze mně nemyslící stroj, který v slzách chodil mezi regály a přemýšlel, co nakoupit. Mechanicky jsem dávala věci do vozíku a v hlavě bylo prázdno (včera jsem zjistila, že jsem si koupila stativ k fot'áku, v pořadí druhý).

V pátek, den pohřbu, mi od rána bylo zle od žaludku a připojily se i střevní problémy. Moje psýcha zase kolabovala. Nervy, nervy, nervy. A pak jsme stáli všichni v obřadní síni, dívali se na odjíždějící rakev a bylo nám všem jasné, že ted' už je to definitivní. Kniha života se zavřela.

Můj dojem o solidnosti pohřební služby se potvrdil i poté, co obřadní síň opustili všichni návštěvníci a my tu v tichosti stáli a dívali se na zavřené dveře nad katafalkem. Přišel za námi vedoucí poh
řebního ústavu a předával nám všechny květiny, které přinesli přátelé a známí. Pak nám ještě chtěl předat i kytici z rakve. S díky jsme jí odmítli, protože byla veliká a na hrob by se nevešla. Jen jsem si vzpomněla při té příležitosti na pohřeb babičky, kdy jsme před krematoriem v Liberci nakoupili květiny a pak, když jsme už stáli po obřadu venku, viděli jsme paní květinářku, jak si všechny kytky odnáší z obřadní síně zpět do svého krámku, aby je pak znovu a znovu prodávala dál. Tenhle přístup byl na rozdíl od Liberce lidský a milý.

Po obědě jsme se rozcházeli. Mladí většinou odjeli domů a my starší jsme se poskládali do aut a jeli k sestře do bytu. My s mužem a bratrancem s manželkou jsme se cestou zastavili u táty na hrobě a položili květiny z maminčina obřadu. Hrob byl plný. Celé odpoledne a večer jsme vzpomínali, probírali se starými fotkami a konstatovali, že jako rodina se nejsme schopni všichni sejít, vyjma pohřbů. Večer jsme se sestrou osaměly. Manžel se vracel zpátky do Prahy, odvážel příbuzné a hlavně jel pro dodávku, abychom byli schopni převážet věci z maminčina bytu.

V noci jsem nemohla dlouho usnout. Jen jsem si říkala, jakou by maminka měla radost, kdo všechno přišel. A pak mi došlo, že už se to sakra nedozví. Ležela jsem v sestřině ložnici, z očí mi tekly slzy a pak se konečně dostavil spánek. Po téměř týdnu jsem usnula a spala celé čtyři hodiny. Pokládala jsem to za zázrak.

V sobotu jsme se sestrou odešly do maminčina bytu. Přišla i sousedka a říkala, že o nábytek nemá zájem nikdo, ale že by si ho vzali cikáni na topení. Čas byl v tomto případě proti nám a na tuto možnost jsme kývli. Sousedka nám potom pomáhala vyklízet skříně, občas se nám podařilo jí "vnutit" něco na sebe. Maminka byla původní profesí dámská krejčová a vždy chodila elegantně oblečená a na tom, jak vypadá, si zakládala. Zbylé šatstvo jsme balili do pytlů. Přijel manžel s dcerou a synovec a na práci nás bylo šest. Vzali jsme si každý něco na památku a pokračovali v balení a "vyhazování" věcí. Manžel a synovec odjeli s první várkou do Technických služeb a my pokračovali v práci až do večera. Sestra, která na rozdíl ode mně nečte, chtěla knihy vyhodit, ale já je zabalila do krabic s tím, že udělám jejich seznam a nabídnu je do antikvariátu.

Večer jsme padli únavou a smutek a bolest, jako by nebyla. V neděli jsme šli dobalit další věci a v deset hodin ráno přišli cikáni. Dva muži a mladá žena. Vnutili jsme jim kufry, ve kterých bylo povlečení a ubrusy. Přemýšleli, že skříně by si vzali celé a další kusy nábytku také. Manžel šel do auta pro popruhy, ale upozornil, že má kýlu a nemůže tahat příliš těžké věci. Ve finále se vcelku stěhovala jen křesla a židle, stolek si odvezl synovec, stůl si vzala sousedka. Cikán pak palicí rozbil během hodiny veškerý nábytek. Než prý se s tím dřít, tak s tím raději zatopí. Dívala jsem se s nostalgií na sekretář, který byl součástí mého dětství. Pak knihovna, která se změnila několika údery palice na hromadu dříví. Tak tohle je opravdu definitivní konec.

Prázdný byt, na podlaze už jen část koberce a všude zbytky dřeva a nábytkového kování. Zůstal jen bar, který chtěl majitel zachovat. Pustili jsme se s dcerou do úklidu a naše hlasy se odrážely od prázdných zdí. Uvařili jsme si poslední kávu, hrnky jsme věnovali sousedovi přes chodbu a varnou konvici jsme odnesli cikánům, kteří před domem nakládali dřevo na topení. Ten starý, pracovitý, měl obrovskou radost a děkoval.

Přišel majitel a sepsali jsme předání bytu. Doplatila jsem mu nájem, který po nás požadoval, i když jsem s tím bytostně nesouhlasila, protože neudělal ještě vyúčtování za předchozí rok. Maminka měla vždy přeplatek, ale já neměla sílu se s ním dohadovat a hlavně už jsem to chtěla mít za sebou. A navíc už venku čekala nová zájemkyně o byt. Dívala se na nás s výrazem, proč jí ještě zdržujeme a co tu ještě chceme. Majiteli oznámila, že bar tu nechce. Prý se mu hodí a současně se zeptal, kam jsme dali šicí stroj, ten si chtěl také nechat.

Vrátili jsme se všichni k sestře do bytu. Unavení, ale št'astní, že jsme i tohle zvládli. Odpoledne jsme se vraceli do Prahy, odvezli jsme dceru domů a pak odvezli pytle s šatstvem do kontejnerů na humanitární účely.

Doma jsme vynosili krabice s knihami do bytu. A já, místo abych sepisovala jejich seznam, tu "klovu" do počítače a rekapituluju předchozí týden.

Kdysi mi moje kamarádka, které také zemřela maminka, říkala, že se do likvidace věcí po ní byla schopná pustit až po třech letech. Stejný problém měla i moje kolegyně z práce, která prý vždy došla ke skříni, ale dál už nemohla.

Nevím, ale to, že jsme byli nuceni vyklidit byt a zlikvidovat pozůstalost okamžitě, mi po psychické stránce moc pomohlo. Už tolik nebrečím a jsem schopná i racionálně uvažovat.

Nevím však co bude, až se pustím do knih...