Astor

Tímto článkem reaguji na výzvu Beallary a připojuji i já své vzpomínky na stopy zvířat.

Motto:

"Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal."

Antoine de Saint-Exupéry

Ač jsem se narodila do činžáku, můj život provázela spousta zvířat.

Všechna zanechala v mém životě stopu.

Některá zůstala hluboká, jinou už zavál čas.

Mít zvíře v činžáku byl problém. Sousedům vadilo štěkání, další nesnášeli kočky.

Občas jsme domů se sestrou přivlekly zatoulané kotě, či zaběhnuté psisko, o které jsme se staraly.

Děti nechápou, že tím dokáží způsobit problémy, zejména rodičům.

Ale také nechápou, že v některých domech to prostě jde.

Babička, která bydlela také v činžáku kousek od nás, měla kočku Lízu, která bezmezně milovala dědu. Ten jí také náležitě rozmazlil a spolu s Lízou tvořili koalici proti babičce. Paradoxně děda s kočkou na klíně, nebo na rameni, neustále tvrdil, že má raději psy a čas od času vytahoval fotky, nad kterými, samozřejmě, že s Lízou, vzpomínal na foxteriéra Lumpa.

Druhá babička, ke které cesta trvala půl dne vlakem, chovala velšteriéry. Bydlela ve svém domku a to, co bude mít či nemít, bylo jejím rozhodnutím. Trávívala jsem u ní kus svého dětství a později část prázdnin, kdy mezi moje povinnosti patřilo nejen venčení, ale také dojít na louku a nožem vydloubat šťavnaté pampelišky, kterými jsem pak přilepšovala králíkům a koze. Kočku měla také, ale byla to nedůtklivá potvora, která se vyhýbala dvorku, kde kralovali psi.

Když se z našeho domu odstěhoval pan profesor, který zvířata nesnášel a o kterém se tradovalo, že jich má několik na svědomí, rodiče konečně povolili.

Mé dětství doma pak provázelo několik koček a dva psi. Nejprve Míša a později ještě Robin.

Nejedna stopa, po zvířecím souputníkovi, zůstala hluboká.

Tady je jedna z nich:

Je to už více než čtyřicet let, kdy jsme se viděli poprvé.

Já, svobodná dívka, která občas přespala u svého milého a sedmiměsíční štěně německého ovčáka, kterého si pořídili jeho rodiče v době, kdy se v okolí začaly rozmáhat krádeže. A možná i díky tomu, že jejich kamarádovi, který pracoval v nedaleké škole coby školník, zakázali psa v budově mít. Co s ním? Vrátit ho chovateli už nešlo.

Ještě, že existují kamarádi.

Můj milý mi telefonoval do práce, že si rodiče pořídili psa.

Já, která vyrostla v činžáku a milovala všechna zvířata, jsem zajásala. Těšila jsem se na štěňátko, které si pomuchlám.

Nemohla jsem se dočkat konce pracovní doby.

Cestou z práce jsme si s drahým dali sraz na půlce cesty. Nechtěla jsem k nim přijít sama. Přeci jen od našeho společného seznámení neuplynula zas až tak dlouhá doba, abych k nim natěšeně vtrhla a pídila se po štěněti.

Vstoupili jsme do zahrady a zaregistrovali velikého psího halamu, běhajícího kolem domu. První myšlenka, která mě napadla, bylo to, že se štěňátkem je tu asi i fena, která ho doprovodila do nového domova. Jako, když se dítě adaptuje ve školce.

Dnes se při vzpomínce na svou naivitu usmívám.

Žádná fena! Byl to Astor v celé své kráse. Při bližším pohledu jsem si všimla jeho obrovských tlap, tak trochu nepatřičných k sice už velkému tělu a ušisek, která ještě nestála rovně, ale občas mu vesele zaplandala.

Byl to první pes v tomto domě.

Mezi tímto a sousedním domem chyběl kus plotu. On v podstatě nechyběl, jen tu prostě nebyl, protože ho nebylo zapotřebí. Sousední zahrada byla kvůli navážce před vchodem o víc než metr níž, než tato. V místech, kde se zahrady dostaly na stejnou úroveň, už plot byl. A zatímco zahrada, která se stala Astorovým královstvím, byla zanedbaná, protože se o ní už delší dobu nikdo nestaral, ta sousední byla přímo ukázková. Její majitel byl vyhlášený zahradník ve firmě Sempra a navíc ještě nadšený zahrádkář. Astor na jedné zahradě žil a druhou si vybral pro svůj záchod. Překonat metrový rozdíl jedním skokem bylo pro psího puberťáka hračkou. V té době téměř ztroskotalo dlouholeté přátelství obou rodin. A budoval se plot, ve kterém pak už zbyla jen branka.

Z mých občasných návštěv a přespání se postupně stalo soužití pod jednou střechou. Už jsem o tom párkrát psala, jak jsem dodnes vděčná mamince, dnes mého muže, která nám umožnila společné soužití před svatbou. To, co je dnes normální, bylo v roce 1974 a 1975 naprosto nemorální záležitost. Svobodná holka a svobodný kluk, aby spolu bydleli? Maminka měla dlouholetou kamarádku ve Vídni a tam už to v těch letech normální bylo. To, že nás spousta lidí v ulici odsoudila, hodila za hlavu.

Můj muž má z velkých zvířat a tím pádem i ze psů respekt.

Astor byl prvním, se kterým se blíž seznámil.

Psi mají v sobě zakódovanou hierarchii smečky a muž se díky svému respektu dostal až za Astora, který poslouchal jen jeho otce a pak mně. A ti ostatní? Prima parťáci pro psí hry, kdy Astor míval povětšinou trochu navrch. Marné bylo volání, pískání, mávání rukama.

Občas se mě muž ptal, jak je to možné, že mě pes poslechne a z něj si dělá srandu.

"Protože jsi mu ukázal, že se ho bojíš."

"Já se ho přeci nebojím."

"Ale máš z něj respekt a on to ví."

Chystala se svatba a dům se připravoval na večerní posezení svatebčanů a dalších přátel. Vytapetovali jsme chodbu nahoře v patře, aby se líbila nejen nám, ale i těm, kteří tu budou po svatbě přespávat.

Den před svatbou lilo jako z konve. Astor čekal před domem, a i když měl boudu, neměl jí rád.

Byl mokrý jako krysa a poněkud páchl.

"Tak pojď, ty kluku ušatej." Svlékla jsem kabát, převlékla se do domácího a Astora zahnala nahoře do vany.

"Musíš být na svatbu hezkej."

Koupání nemiloval. Zvlášť to ve vaně. Vlézt do rybníka pod kopcem v Ruzyni, to moc rád. Ale vana? Brrrr.

Namočila jsem mu hřbet, vetřela do něj psí šampón a začala psovi prát kožich. Dveře do koupelny se otevřely a zvědavá nájemnice, která tu bydlela, se šla podívat, co se děje. Namydlený a mokrý vyskočil z vany, vběhl do vytapetované chodby a tam se oklepal.

A bylo vymalováno!

Musela jsem ho hodně přemlouvat, aby do vany vlezl znovu a já mohla alespoň spláchnout šampón. Vytřela jsem ho pak ručníkem a z domu ho pustila, až když proschl. Pak jsem se jen dívala na to, jak se válí v mokré trávě a z jeho výrazu vyčetla.

"Já ti dám šampón."

V náš svatební den také pršelo. Astor znovu páchl tím nezaměnitelným psím smrádkem a když jsem se vracela od kadeřníka, radostně na mně skočil u branky. Koupání bylo odpuštěno.

Začali jsme s ním chodit na cvičák. Nejprve tchán, kterého jsem občas vystřídala a pak už já, kterou občas a pak stále méně a mé
ně, střídal tchán. Nakonec jsem chodila se psem sama. I když s výcvikem začal později, byl velice učenlivý.

Stále však převládala jeho svobodomyslnost.

Když jsem po třech letech čekala své první dítě, přemýšlela jsem, jak na něj bude pes reagovat. Někdy ve mně i zahlodal červíček pochybností a trochu jsem se obávala toho, aby se ze psa nestal rodinný tyran, jako tomu bylo v případě psa mých rodičů, který po mém narození na ně začal útočit. Dokonce se mu prý i podařilo převrátit kočárek s mou maličkostí.

Možná i proto jsem tak trochu praštěná.

Na psy, kteří v mém životě zanechali stopu, jsem zavzpomínala už v roce 2010 tímto článkem, kde jsem popsala patálie mých rodičů s Kazanem. Kdyby začal Astor také vyvádět, byl by problém. Utěšovala jsem se ale tím, že pes patří manželovým rodičům a bude-li nejhůř ....

Ne, nebylo.

Z Astora se stal vzorný hlídač.

Většinou se takhle chovají feny. Kdykoli jsem dala syna spát do kočárku na zahradu, Astor se od něj nehnul. Když se syn probudil, Astor, který se naučil otevírat dveře, si pro mně pokaždé došel. Stejně intenzivně hlídal v kočárku i dceru.

Děti miloval. Snášel i to, když se mu šťouraly v uších, strkaly mu prstíky do očí, tahaly ho za fousy, nebo se po něm válely.

Byly přeci součástí jeho smečky.

Jednou mě hodně rozzlobil. Bylo to v zimě, dceři bylo osm měsíců. Ulice a chodníky byly pokryté sněhem a ledem a příšerně to klouzalo. Za normálních okolností jsem vozila obě děti v kočárku, syn měl na něm udělané sedátko. Astor chodil na vodítku s námi. Vždy vzorně vedle kočárku.

Měli jsme pro něj postroj a on díky tomu mohl tahat sáňky. Vzadu ohrádka, v ni ve fusaku dcera, před ní seděl tříletý syn a držel tašku s prázdnými lahvemi. Jeli jsme na nákup. S klidem jsem nechala děti před obchodem, věděla jsem, že je Astor ohlídá. Vrátila jsem lahve, nakoupila a jelo se domů.

Do té doby naprosto poslušný pes, ucítil fenu.

Rozeběhl se po chodníku tak rychle, že já mu nestačila. Běžela jsem za ním, řvala, aby zůstal stát, místy se i sklouzla. Nejprve jsem narazila na rozsypaný nákup, kousek od něj stál syn a plakal a vedle ležel fusak se řvoucí dcerou.

Za plotem byl Astor a fena, která po psovi toužila. Kdykoli se přiblížil, zarámusily za ním převrácené sáňky. V náručí řvoucí mimino, kterému se naštěstí nic nestalo, vedle uslzený chlapeček. Mačkala jsem zvonek u vchodu.

"Maruno, já mám u vás psa." "

Ten dobytek", jen ucedila.

Astora i se sáněma vyhnala ze dvorku na chodník, kde jsem stála s výrazem boha pomsty. Mít volné ruce, asi by dostal i nějakou vodítkem. V rukách jsem však držela fusak s plačícím miminem. Řvát na psa, by znamenalo děsit ještě víc děti. Ale zlost jsem na něj měla pořádnou. Houkla jsem na něj, on poslechl a tvářil se schlíple. Děti se uklidnily a přestaly plakat. S Marunou jsme sesbíraly nákup. Děti jsem znovu umístila na sáně, psovi sundala postroj a připnula vodítko. Raději už je potáhnu sama.

A pak jsme s Marunou dostaly záchvat smíchu.

"Jen doufám, že to nestih a nebudou z toho štěňata."

"To by mě starej zabil. Já tu potvoru pustila jen na chvilku."

Děti byly opravdu obě v pořádku, kromě úleku z rychlé jízdy po zledovatělém chodníku a následném pádu, se jim nic nestalo.

Když jsem večer manželovi vyprávěla Astorovu sexuální anabázi, smáli jsme se oba.

"A který ty sáně dostal přes plot?" "

Ty veliký."

"Chudák pes, takhle se dřít a ani si neužil."

To je ta mužská solidarita.

Astorova svobodomyslnost se začala projevovat kolem jeho osmi let, kdy se začal toulat.

Žádný plot pro něj nebyl dost vysoký. Občas se vrátil sám, ale většinou jsme měli každý svůj rajón, kde jsme psa hledali. Muž, tchán a švagr ho objížděli auty a já na kole. Maminka zůstávala doma, protože se občas stávalo, že toho našeho tuláka někdo přivedl.

Byl už pěkně profláknutý.

Někdy byl mimo domov i pár dnů, kdy se vracel hladový, občas i s nějakými šrámy. Jen co pookřál, utekl znovu. Ani problémy s páteří, kdy měl záda prohnutá kvůli srůstajícím chrupavkám a která ho nutně musela bolet, mu v překonávání překážek v podobě plotů, nikdy nezabránily v útěku. Prostě svobodomyslný tulák.

Po čtyřech letech toulání jsme ho jednou nenašli.

Čas plynul a my se pomalu smiřovali všichni s tím, že už nemáme psa.

Uplynuly čtyři měsíce, manželovi rodiče byli na dovolené, když někdo zazvonil.

"Není to váš pes?"

Čekala jsem zbídačelou trosku, ale opak byl pravdou. Astorovi se leskla srst, bylo vidět že je dobře živený. Hrnul se do domu a moc dobře si pamatoval, kde míval misky. Už tam nebyly. Dala jsem mu napít, z mrazáku vytáhla kus masa a dala ho vařit. Na krku měl obojek s malou taštičkou. Tam bylo uvedeno jméno Bart, spolu se jménem majitele, adresou a telefonním číslem. Asi i jemu párkrát utekl. Když přišel muž z práce, telefonovali jsme na číslo, které stále ještě Astor, ale už talé Bart, měl v taštičce.

Pánovi chvilku trvalo, než pochopil, že mu okamžitě psa nevrátíme.

Nemohli jsme rozhodnout sami, protože pes stále patřil rodičům. Na druhou stranu jsme chápali to, že si novou rodinu náš pes vyhlédl kvůli jejich malým dětem, které vždy miloval. Ty naše už byly na něj velké. Byli jsme přesvědčeni, že i rodiče budou svolní a Astora, jehož rodokmen, očkovací průkaz a psí známku, které jsme měli stále doma, novému majiteli s malými dětmi, nechají. Přeci jen, už jsme byli smířeni s jeho odchodem, odvykli jsme velkému psovi, který si zásadně lehal tam, kde byl největší provoz, aby byl v centru veškerého dění. I já už nastoupila do práce a nebyla doma s dětmi, abychom s ním mohli absolvovat denně dlouhé procházky.

"Domluvíme se za dva dny, až se vrátí naši", ukončil hovor můj muž.

K masu jsem uvařila rýži, Astor povečeřel a zůstal spát dole v kuchyni. Večer přivítal švagra a absolvoval s ním procházku.

Ráno už nebyl. Švagr ho pustil na zahradu a překonat plot ve dvanácti letech, stále nebyl problém.

Nevrátil se. Ani k nám, ani k novým majitelům na nedalekém sídlišti.

O tom, jak skončil, jsem se dozvěděla s dvouletým zpožděním.

Ten konec ale byl smutný.

Vzpomínek na Astora je spousta, téměř dvanáct let byl součástí domu, kde ho později vystřídala řada dalších zvířat: jezevčík Filip, beauceron Kerber, několik kocourů a koček, křečíci, morčata a nezapomenutelný potkan Monty.

P.S. Fotografie jsou zdigitalizované diapozitivy, všechny staré kolem čtyřiceti let.