Od K po C

Jsem tu po pauze, která měla být vyhrazena zazimování zahrady a péči o květiny. Byla mnohem delší, než jsem původně plánovala. Ale jak říká můj muž: "Plány jsou od toho, aby se měnily." Ty mé se změnily tedy dokonale.

Mockrát jsem se zmínila o tom, že nemám ráda podzim. Trochu mě s ním smiřují slunné dny, kdy se barevná krajina ukazuje v úžasných barvách. Ten letošní měl ale nečekaný závěr.

Abych začala od začátku, tedy písmenem K, což značí mou bohatou květenu. Už před příchodem prvních chladných dnů jsem některé květiny přestěhovala do domu. Zatím na provizorní místa. Činím tak každým rokem, tentokrát jsem neudělala výjimku. Pak jsem vše venku ošetřila proti přezimujícímu hmyzu a když začali meteorologové předpovídat první mrazíky, s mužem jsme přestěhovali truhlíky z oken a další kytky do garáže. Problém byl ten, že v místech, kde se této, pro mně nemilé, činnosti pravidelně věnuju, má syn nové auto. Ochota, na kterou jsem spoléhala, se tentokrát minula účinkem. Kytky musely dočasně na jiné místo.    

Víkend jsem z větší části věnovala umístění oleandrů, bougainvilleí a další středomořské květeny na jejich zimoviště a v pondělí šla zpracovávat muškáty do garáže. Tam, kde jsem byla v předchozích letech, jsem si mohla topit. Nabalená jako pumpa na zimu a s vědomím, že mohu nastydnout, jsem se věnovala tomu, co mám nejméně ráda. 

Těšila jsem se na večer. Měli jsme lístky do Barči, kde jsme byli s přáteli. Všichni jsme při vstupu prošli kontrolou a měli respirátor. Sezení u stolů, konzumace nápojů a dalšího vedla k tomu, že během několika málo okamžiků si každý respirátor sundal. Vždyť jsme přeci očkovaní! Užili jsme si báječný večer, pozdravili se se spoustou lidí, které jsme víc než rok a půl neviděli. Byli jsme tu naposledy v únoru 2020. Během přestávky jsem si povídala se zpěvačkou naší oblíbené skupiny a ta mi řekla, že už nevěřila, že tu ještě někdy budou vystupovat. Večer byl úžasný. Po tak dlouhé době jsem zažívala pocit, že se svět vrátil k normálu a že se můžeme všichni těšit z milé společnosti a konečně se svobodně nadechnout.

Druhý den jsem byla na plicním na kontrole a pak jsme autem zajeli do tržnice pro věnce na hroby. Dušičky budou za týden.

A pak jsem pokračovala v té neoblíbené činnosti v garáži. Dokonce jsem si sebou vzala foťák a občas si něco z toho zdokumentovala. Ve čtvrtek odpoledne bylo hotovo. V bytě jsem si uvařila čaj s rumem, abych se zahřála. Obavy, že to tentokrát odskáču zdravotně, mě neustále pronásledovaly.

24. října - "bush" se začíná rýsovat

25. října - ranní stav a odpoledne, kdy už je část hotová

27. října - příprava sadby na příští rok. Velká část uschla, neopouštěli jsme byt a nikdo to nezalil.

Podobně dopadly i sazenice převislých jahod, které jsme měli venku.

27. října - hromada na vyhození a část květináčů na místě

28. října - už jsem si i trochu hrála a vytvářela koláže, práce se chýlila ke konci

28. října - část na vyhození už je v pytlích, další část na hromadě

28. října - z naší chodby je opět botanická zahrada

V pátek jezdíme ráno na velký nákup, ani tentokrát jsme neudělali výjimku. Uvařila jsem oběd a snědla jen půlku toho co jsem si dala na talíř. I večeři jsem odbyla, nějak jsem neměla chuť.  Večer jsem měla pocit, že na mně něco leze. Usnula jsem u televize. Vzala jsem si Panadol a zalezla do postele. Snad mně to do rána přejde.

Nepřešlo! Jsem člověk, který když má teplotu 37°C, je mu zle. A já si ráno naměřila 38°C. A sakra! Já v té garáži prostydla. No nic, zkusím to vyležet. Prospala jsem skoro celý den. 

Sobotní ráno

Odpoledne mi teplota vystoupala na 39°C. Bolelo mně vše, co bolet může. Nejhorší byla hlava, kdy jsem měla pocit, že mi jí někdo zavřel do svěráku a čas od času ho utáhne. Muž, který mi přinesl čaj se zeptal, zda nechci odvézt na pohotovost, či zda nemá zavolat rychlou. To jsem rázně odmítla. Přeci nebudu s každým prdem otravovat doktory. Já to vyležím. Neděle a pondělí byly jako přes kopírák. K horečkám a blouznivým snům se přidala žaludeční nevolnost, průjem a slabost. Potácela jsem se na záchod, nohy mně nenesly. Bolelo mně vše. Kosti, klouby, svaly.  Hledala jsem polohu, ve které mě to bude bolet méně. To se mi ty kytky teda vyplatily. Horečka 39°C neklesala. Bylo to divné!

V úterý ráno se muž rozhodl, že do mého rodiště pojde na hrob sám. Ten pražský obstaral den předtím. Poprosila jsem ho, aby se nejdříve zastavil v lékárně a koupil antigenní testy. V noci jsem přemýšlela, proč mi neklesá horečka a proč je mi pořád zle. Co kdyby to nebylo jen to nachlazení. Když odjel na sever, vylezla jsem z postele a podle návodu si udělala test. Dvě čárky se objevily téměř okamžitě. Co teď? A tak jsme se dostali k písmenu C. Zalezla jsem znovu do postele a usnula. Muž se vrátil kolem druhé hodiny domů. Probudil mě s dotazem, jak dopadl test. "Vypadá to, že mám covid." Dovolat se na hygienu? Vyloučeno! Linka určená pro covid? Totéž. Naše praktická lékařka ordinuje jen dopoledne. Co teď? Zavolala jsem lékařce, která tu naší zastupuje. Zadala mně do systému a mám si co nejdříve nechat udělat PCR test. Nerada jsem opouštěla postel. Cesta k autu byla pro mně náročná, nohy se mi klepaly jako drahému psovi. U okénka na odběrovém místě jsem od paní v okénku dostala vynadáno, že nejsem registrovaná. Jen slabě jsem namítla, že mně do systému zadala paní doktorka. "Nojo, to už jste dneska desátá!" Nakonec se slitovala a s náležitým komentářem mně do systému zadala. Sestra, která prováděla výtěr, byla na rozdíl od ní příjemná. Výsledek přišel během čtyř hodin a jen potvrdil to, co jsem po AG testu tušila. Zavolala jsem přátelům, se kterými jsme byli v Barče a sdělila jim, co mi je. Současně jsem je poprosila, kdyby měli nějaké problémy, aby šli na test. Preventivně! Ležela jsem a přemýšlela, kde jsem to mohla chytit. V pátek v Globusu? Jezdíme brzy ráno, kdy je tam minimum lidí a navíc jsem měla celou dobu náhubek. V Barče? Tam jsem si to sundala a chvíli si užívala života. A nebo na plicním? Tam jsem také na chvíli náhubek sundala, když jsem byla na spirometrii. V tržnici jsem se zdržela 10 minut a měla nasazený respirátor. Jinak jsem byla doma a blbla kolem kytek a zahrady. 

Ve středu naše praktická doktorka ordinovala až odpoledne. Zavolala jsem jí hned po poledni a ona mi řekla, že jí to kolegyně vyřídila a ví o mně. Zeptala se, jak je na tom muž. Nebylo mu nic, jen pokašlával. Ale to on pokašlává každou zimu! Prý ať si udělá také AG test a pak ať jí zavolám. Opět dvě čárky.  Prý nás oba pošle na infuzi monoklonálních protilátek a muž si má dojet na PCR test a pak jí jen prozvonit a ona mu podá papíry se kterými půjdeme do ÚVN. Takže jsem opět opustila postel a raději manžela zaregistrovala, aby nedostal také čočku, jako já den předem. Výsledek, který mu přišel byl pozitivní. 

Ráno muž zavolal naší praktické a řekl jí, že PCR má také pozitivní. Byl bez teplot, jen pokašlával. Uvědomila jsem si, kolik mohl nakazit lidí.  Preventivně jsem doma polkla krom Panadolu raději ještě  Imodium, abych to zvládla bez návštěvy záchodu. Prý zastaví i vlak. Cesta do ÚVN byla pro mně únavná. Parkovali jsme mimo areál. Dojít k infekční klinice bylo jako dálkový pochod. Doktorka na infekci byla protivná, sprdla nás, že nemůžeme jít oba najednou, ale po půl hodině. Podala jsem jí desky od naší praktické, kde byl vložen papír a na něm 9:00 OBA. Muže zavolali o něco dříve, mně chvíli po něm. Já, která omdlívá při odběru krve, jsem si nechala napíchnout žílu, dokonce jsem se na to i apaticky dívala. Doktorka nás pak zevrubně prohlédla, změřila saturaci, poslechla si plíce a pak nás vyzpovídala. Sestra nám změřila teplotu. A pak do nás kapala infuze. Obě sestřičky byly příjemné a milé a daly zapomenout na nesympatickou doktorku. I pak, když už jsme měli Regeneron v sobě, nás chodily kontrolovat. Jak já se těšila domů, do postele. 

V pátek teplota trochu klesla, ale bolesti, nevolnosti a průjem trvaly dál. Muž se cítil naprosto v pohodě. Došlo mi, jakou je výhodou jeho bezpříznakový průběh, protože se o mně opravdu staral. Z mrazáku si vytahoval zbytky jídel, protože jsem se stále nenaučila vařit jen pro dva a ta si ohříval. Já jedla půlky rohlíků, víc jsem do sebe nedostala. Stejně jsem měla pocit, že jím piliny. Dcera nám vozila nákup, který nechávala za dveřmi bytu. Byli jsme s ní v kontaktu po telefonu. Kdyby bylo mužovi tak jako mně, byla rozhodnutá se k nám nastěhovat a postarat se o nás. Ještě, že jí máme. Syn a snacha, kteří bydlí s námi v domě ..... Škoda slov.

Ležela jsem ještě víc než týden, neschopná cokoliv udělat. Vleže jsem přemýšlela, co bych měla nebo mohla, ale když jsem vstala, ráda jsem si znovu zalezla. Horečku už jsem neměla, jen teplotu. Konečně přestal zlobit žaludek a střeva, ale další příznaky se mně držely jako klíště. Hlavně ty úporné bolesti hlavy. První, co jsem udělala po opuštění postele, byl silný hovězí vývar. Zvládla jsem ho sníst sběračku. Jinak jsem pokračovala ve svých porcích půlek rohlíků či půlek banánů, nebo půl krajíčků chleba. Bylo mi jedno, co jím. Všechno mělo stejnou chuť.  Už jsem neležela celé dny, ale občas jsem si zalezla. Zůstávala jsem v pyžamu a županu. Prostě pacient. 

Pyžamo jsem svlékla až 24. listopadu. Nicméně jsem i v domácím oblečení chvílemi polehávala. Ve čtvrtek jsme si udělali oba AG test a měli jednu čárku. Muž jel po měsíci v pátek na velký nákup. Já poprvé  vylezla z bytu až v pondělí 29. 11. a to jen proto, abych na branku a dveře pověsila věnce. Na první adventní neděli jsem to nestihla. U branky jsem se potkala s vnoučkem, který byl doma v karanténě, protože měli ve třídě několik případů covidu. Dojal mně, když se mně zeptal, jak mi je. Od tak malého kluka bych tuhle otázku nečekala. Navíc od dítěte  rodičů, kterým bylo jedno, co s námi je. Vylézt k nám do patra bych přirovnala k výstupu na Sněžku. Měla jsem toho plné kecky. V pátek 3. prosince jsem po pěti týdnech jela s mužem na nákup. Opírala jsem o vozík a byla ráda, že ho mohu použít jako berličky. Jak ráda jsem pak byla znovu doma. Výstup na Sněžku a pak jsem seděla a byla jako vypnutá. 

Sejmulo mně to parádně. Kombinace astmatu, obezity, problémů se srdcem a covidem způsobily, že se cítím o spoustu let starší. zažívám pocity bezmoci, kdy nejsem schopná dokončit, co jsem začala. Jsem stále unavená, bolí mě vše, Většinu činností vykonávám pomalu a v sedě, v kuchyni u linky používám barovou stoličku. A víc než pracovní činnosti se věnuju odpočinku. Tělo si prostě řekne. 

Vánoce budou letos jiné. Nebude tolik cukroví, na které byla rodina zvyklá. Nebudu péct ani tu spoustu vánoček, kterými jsem obdarovávala příbuzné a přátele. Prostě na to ještě nemám. Prý ty problémy trvají většinou 3 měsíce. Chodím na procházky okolo bloku, stejně jako 92 letý soused. Někdy mívám pocit, že jsme vrstevníci. Jsem ráda, že to ujdu. V pondělí jsem na procházce potkala kamarádku. Ona si tím svinstvem prošla na jaře a dodnes není v pořádku. Moc mě tím nepotěšila. 

Jsme oba očkováni a covid se nám nevyhnul. Jsem přesvědčená o tom, že mně očkování zachránilo před ještě těžším průběhem. Neteř, která normálně pracuje na urgentu, je už potřetí "převelena" na covidový JIP a dle jejich slov, je to teď mnohem horší, než to bylo v předchozích dvou vlnách. Stejný názor měly i obě sestřičky v ÚVN. Oddělení plná neočkovaných, kteří přijdou a chtějí okamžitě zachránit. Nechápu proč spousta lidí vakcínu stále odmítá. Bohužel mezi ně patří i moje sestra. 

I když není očkování stoprocentní jistotou toho, že se člověku nákaza úplně vyhne, rozhodně zmírní průběh nemoci a zmenší počty těch, kteří končí v nemocnicích na ventilovaných lůžkách, v horším případě na JIP.  

Pokud můžete, nechte se prosím očkovat!

Moc se omlouvám, že nestíhám chodit na vaše blogy.