Jak to nazvat....

Nevím, jak nazvat tento článek - nedostatek času, prostá lenost, nechut' cokoliv psát, či snad tvůrčí krize?

Poslední varianta je velice troufalá formulace. Copak já jsem nějaký tvůrce?

Ale na druhou stranu je to bohužel asi to nejvýstižnější přirovnání toho, proč jsem udělala takovou dlouhou pauzu.

Ve svém posledním příspěvku jsem psala o našich peripetiích s poskytovatelem internetu a současně i mobilního připojení. Zlost a vztek, ze kterého jsem se snažila článkem vypsat, mě ale neopustil. Spíš naopak. Kdybych přirovnala svůj stav k něčemu hmatatelnému, bublala jsem jako papiňák.

Ale zázraky se dějí.

T-Mobile se ozval a ejhle! Za problémy, které způsobil jeden jejich zaměstnanec, kterého jsem si dovolila nazvat ve své stížnosti diletantem, se omluvili. A jako bonus za utrpěnou újmu poskytli finanční bonus na mobilní připojení. Ještě, že jsem se nenechala manželem odradit od toho, abych stížnost napsala.

Až tehdy mě vztek začal opouštět.

Definitivně mě opustil díky vnoučatům, kterými jsem byla obklopená.

Holky u nás bydlely a ta mladší, kterým s mužem říkáme "trpaslíci", jsem měla "na drátě". Snacha při odchodu do práce zapínala chůvičku a já pak po jejich probuzení si pro ně chodila dolů do bytu. Nazývat někoho "trpaslíky" asi není moc lichotivé, nicméně pro holky máme také jednotný výraz "kukačky". Začal je takhle nazývat syn, který o své sestře prohlašuje, že nám svá mlád'ata vkládá pravidelně do hnízda. Mně se výraz kukačky líbí. Obě holky mají nádherné tmavé oči, prostě kukadla. A vkládání mlád'at do hnízda? Vyloženě se na ně těším, i když už jsou velké a mají spoustu svých zájmů. Nebude to dlouho trvat a budeme na vedlejší koleji. Budou mít pak kukačky ještě zájem o prarodiče? A oslovení trpaslíci se líbí hlavně vnoučatům, která máme v domě a se kterými si stále užíváme prarodičovské radosti.

Hlídat čtyři děti je náročné.

Ale podstatně náročnější je hlídat jen dvě mladší vnoučata.

Když tu byla celá parta, holky se o ty malé báječně postaraly, co se zábavy týče. Krásně jim vyplnily čas a na nějaké stesky a otázky typu: "Kdy přijde maminka?", nezbyl čas. Bětku jsem dávala po obědě spát a těm zbylým třem jsem nakázala, aby se chovaly pokud možno tiše. Vyvařovala jsem jim podle jejich přání, dokonce jsem v jeden den vařila koprovku a rajskou. Chtěla jsem naučit trpaslíky jíst koprovku. Ochutnali, řekli "mňam", ale pak zvolili rajskou. V duchu jsem "poděkovala" svému synkovi, který svým potomkům vysvětlil, že zelené se nejí.

Času se mi hrubě nedostávalo zejména tehdy, když tu byla jen ta mladší vnoučata v době, kdy holky byly týden s druhou babičkou.

A když už jsme konečně měli na konci prázdnin volný čas, protože kukačky byly týden na chatě s rodiči, naprosto masochisticky jsme se zabalili a odjeli se stanem za trpaslíky na Šumavu.

Prázdniny utekly, nastalo září a my s mužem relaxovali chvilku v Českém ráji.

Chodili jsme po místech známých a objevovali i místa neznámá. Jen ty vzdálenosti nám připadaly tak nějak delší a únava po tůrách větší.

Po našem návratu jsme hlídali Bětku, která nastoupila od září do normální školky. A samozřejmě onemocněla. Z logiky věci vyplývá, že jsem pak onemocněla i já. Můj muž to hodnotil slovy: "Jako ty školkové děti."

Můj úmysl, že se po prázdninách zase začnu věnovat blogu, padl.

Najednou jsem zjistila, kolik času jsem vysedáváním u počítače trávila.

Rozhodla jsem se, že si udělám pauzičku.

Z pauzičky se stala pauza a z té pak téměř odmlka.

Občas jsem sice k počítači zasedla, pročetla si oblíbené blogy a začala psát. A pak .... konec.

K dnešnímu dni mám rozepsaných deset článků!!!

Dokončím je někdy?

Tento je jedenáctý.

A snad i ta dlouhá pauza způsobila to, že se mi "povedlo" půlku tohoto článku včera smazat.

V době své odmlky jsem ale vůbec nelenošila.

S mužem jsme zlikvidovali chvojku, která byla napadená rzí hrušňovou.

V celém širokém okolí jsem neviděla hrušeň a kdybych občas nešla na nákup, ani bych skoro nevěděla, jak hruška vypadá. Tak kde k tomu ta chvojka přišla? To, že je odsouzená k zániku, jsem věděla už delší dobu. Stříkat jí neustále nějakými fungicidy a vědět, že stejně zahyne, bylo zbytečné. Zahradu zdobila téměř čtyřicet let a musela už být pravidelně umenšována, aby se kolem ní dalo projít. Byla však ideálním zdrojem materiálu na venkovní vánoční výzdobu.

Nu což, máme ještě túje. Střiháme je pravidelně jen směrem do zahrady, aby nás z ní nevyháněly. Z druhé strany k silnici si pravidelně beru větve na zimní pokrytí květeny a na již zmíněnou výdobu.

Ovšem, nepočítala jsem s existencí pilného blba.

Jednou mi muž po návratu domů sděloval, že se kolem Karlovarské uklízí a že nám poněkud ostříhali túje. Šla jsem se podívat a bylo mi do breku, když jsem výsledek viděla. Nedaleko postávali nějací dělníci a sledovali mě, jak nešt'astně chodím kolem plotu. Ořezané větve už měli naložené. Můj plán, že si je posbírám, uložím v altánu a až nastane čas, pokryji jimi květenu, padl.

Šla jsem k postávajícím a zeptala se, proč nám nesdělili, že nám budou ořezávat zeleň. Prý jim jejich vedoucí nařídil, že mají uklidit kolem chodníku. "Kolem čeho?" "No, chodníku." "Ale tohle není chodník, to je jen vyšlapaná pěšina na zeleném pásu." Zkusila jsem jim vysvětlit, že chodník je komunikace, na které se provádí nejen zimní údržba a že pěšina vznikla zejména díky pejskařům, kteří tudy chodí na procházky se svými čtyřnohými kamarády. Asi nepochopili. "Kde máte toho vedoucího?" "Je támhle." Na druhé straně od našeho domu stál muž s fukarem a veškerý nepořádek, který zůstal, odfoukával k plotům jednotlivých pozemků. Vzpomněla jsem si na peprnou verzi Babičky Boženy Němcové: "Pořádek musí bejt", řekla babička a kopla h...o pod postel.

Manžel stál ve vratech a tiše sledoval co se děje. "Já bych se na to vykašlal", řekl, když jsem kolem procházela. Byla jsem tak naštvaná, že jsem mu odsekla: "To mě ale vůbec nepřekvapuje." Ano, je hodný, chce mít klid, ale někdy je ta jeho "pštrosí politika" fakt k zbláznění.

Došla jsem k vedoucímu s fukarem. Z očí mi sršely blesky. "Můžete mi laskavě sdělit, kdo vám tohle nařídil." "A co?" V duchu jsem si jen říkala, "moc mě neštvi." "To brutální ořezání tújí." "Jo, tohle. No to nám nařídili na životním prostředí." "A nemyslíte si, že by bylo vhodné a nanejvýš slušné nás na to upozornit." Krčil rameny a bylo na něm vidět, že mu vadím. "My jsme dostali za úkol uklidit kolem chodníku." "Kolem čeho?" "Chodníku!" "A vy tu nějakej chodník vidíte?" Ukázal mi vyšlapanou pěšinu. "Aha, tak to se můžeme těšit, že to tady budete protahovat a zametat, až v zimě nasněží." Znovu krčil rameny, kroutil se jako had a bylo na něm vidět, že by se mě rád zbavil. Vysvětlila jsem mu rozdíl mezi chodníkem a pěšinou a pak se ho zeptala na jméno. Nejprve mi ho sdělit nechtěl, ale když se k nám přiblížili jeho podřízení, jméno mi prozradil. "Ještě mám poslední otázku. Proč jste ty tú
je ořezal až do výšky, kde určitě nikomu nepřekážely?" "No, když už jsem měl tu pilu v ruce..." Měl štěstí, že jsem já v ruce neměla nic.

Nechala jsem otevřená vrata, došla si pro fot'ák a zdokumentovala si ořezané větve a hlavně ty hory veškerého nepořádku, které byly fukarem nahnány k plotu. Parta odborníků ze známé zahradnické firmy, která má v naší čtvrti na starost péči o zeleň, mě sledovala.

Ukázka práce odborníka

Fotky jsem stáhla, našla si příslušné paragrafy v novém občanském zákoníku a napsala na odbor životního prostředí. Připojila jsem fotky. Můj muž stál za mým křeslem a evidentně nesouhlasil. Kopii emailu jsem poslala šéfovi renomované zahradnické firmy, která sídlí ve Střešovicích.

Světe div se! Odbor životního prostředí odepsal. Omluvili se a sdělili, že se pracovníci dopustili chyby a špatně pochopili zadání. Měli se prý postarat pouze o veřejnou zeleň! Dostalo se nám příslibu, že pokud by k něčemu podobnému mělo ještě někdy do budoucna dojít, budeme o tom včas informováni.

Jsem kverulant? Do jisté míry ano. Ale na druhou stranu si nechci a nemůžu nechat všechno líbit. To by se z občana stal ovčan a tím opravdu být nemíním.

Omluva potěšila, ale nepřikryju s ní hortenzie a skalkové růže. Hortenzií mám zase víc, po zlikvidované chvojce jsme s mužem udělali nový záhon. Z netkané textilie jsem ušila pytle, něco větví jsem ostříhala v horní části zahrady, kam chodím opravdu jen vyjímečně.

Pytle jsem na hortenzie dávala v době Halloweenu. Díky teplému podzimu, kdy oproti jiným rokům v říjnu nemrzlo, jsem zazimovávala zahradu a přenosné kytky podstatně později. Trpaslíci pytlům říkají "duchové" a líbí se jim. A to prosím já osobně Halloween sabotuji.

Podzim utekl jako voda a je tu advent.

I když jsem na blog téměř nechodila, čas jsem využila jinak. S mužem a občas i s vnoučaty jsme podnikli spousty výletů po naší krásné zemi. Vzniklo mnoho fotek a navštívených míst bylo tolik, že mám na dlouhou dobu o čem psát. Upletla jsem čtyři "dospělé" svetry a společně s Emou jsme začaly kamínkovat. Je nadějná a o ruční práce, na rozdíl od své sestry, má veliký zájem.

Žijeme stále kulturou a navštěvujeme s mužem koncerty a divadelní představení. Minulý týden jsme byli na muzikálu Romeo a Julie. I když je děj notoricky známý, emoce přemohly asi všechny. Na kraji naší řady seděl režisér Zelenka, který si také utíral oči. A pak, že brečí jen baby. Po skončení byla dlouhá fronta nejen u šatny, ale i před záchodem. Ne, že by si všechny dámy potřebovaly odskočit, většina z nich si upravovala svůj makeup. Jak já jsem vděčná za voděodolnou řasenku. Ve čtvrtek jsme byli na koncertu naší oblíbené Asonance a už se těšíme na další koncert v prosinci.

Mám já vůbec nějaký volný čas?

Včera brzy ráno jsem začala psát tento článek. Od změny času z letního na zimní se budím kolem půl šesté a stále jsem se ještě nesrovnala. Hlava ví, že je o hodinu jinak, ale tělo je stále ještě v letní době. Metabolismu neporučím.

Když se mi včera povedlo půlku článku smazat, vztekle jsem vypnula počítač a šla se věnovat jiné činnosti. Dokončila jsem venkovní vánoční výzdobu, pustila se nejprve do ořechů a pak do těsta na cukroví. Dnes začnu péct.

Připadám si stále v jednom kole a mám pocit, že čas, který je kolem nás, se neustále zrychluje.

Měla bych se "hodit do klidu".

Přeji vám všem krásný a pohodový adventní čas a slibuji, že se zase objevím.

Snad to nebude zase až po tak dlouhém čase.

Venku už mám hotovo