Zahradnictví

Ne, neděste se.

Rozhodně nebudu popisovat filmy, které jsou natočené podle románu Petra Jarchovského.

Za prvé, psaní recenzí mi nejde. Zkusila jsem jich napsat několik na knihy, které jsem coby naprostou novinku přečetla a o kterých jsem se domnívala, že by mohly zaujmout i další čtenáře. Skončily mezi rozepsanými články. Tedy v tom lepším případě. Ostatní jsem bez milosti smazala.

A za druhé, nebudu ani popisovat nějakou renomovanou zahradnickou firmu, kterou jsem při své vášni pro květiny, navštívila.

Zahradníkem jsem se stala sama. Tím pádem mi nezbýval čas na téměř nic jiného, tedy ani na blog.

Jaro přišlo s notmým zpožděním a já se snažila, seč mi síly a čas stačily, abych dohnala to, co nešlo dělat, když venku mrzlo.

Vyčistit jahody byla brnkačka. Hlavně proto, že už jsem v předchozích letech zrušila jahodové záhony a tudíž jsem se nemusela plazit po zemi, abych rostliny zbavila odumřelých listů. Mezi námi, klečet mně už docela bolí a být ohnutá k záhonům, už také není nic pohodlného. Jahody pěstuji v truhlících a květináčích, které zavěšuji na plot, či na ně mám různé stojánky. Výhodou je, že se nikdo nemusi při sklizni ohýbat, tedy v tom lepším případě, či se o úrodu dělit se slimáky, v tom horším. Proto jsem je pohodlně vyčistila na pracovním stole v altánku.

I rozsazení rajčat byla pohodová práce.

Okno v obýváku mi zdobí dvě akvárka s rajčaty

A pak došlo na muškáty. Už jsem se tu několikrát "pochlubila", že si muškátovou sadbu dělám sama. Vyštipuju vrcholové řízky v době, kdy muškáty ukládáme na zimu. Olámu lístky, vylomím poupě, aby se řízek nevysiloval. Bývaly doby, kdy jsem každý jednotlivě namáčela do stimulátoru růstu, ale už to pár let nedělám.

Zima, která panovala, byla divná. V lednu to vypadalo jako v předjaří a v březnu mrzlo.

Divná pro nás, ale asi ideální pro muškáty. Vrcholových řízků přežilo odhadem asi osmdesát procent.

Pondělní ráno mě přivítalo sluníčkem a já se rozhodla, že odložím endoskopii v Motole. Naštěstí nejsem objednaná na přesný datum a příští týden bude také pondělí. Proč tedy nevyužít hezkého počasí a pustit se do sázení. Odstěhovala jsem si do altánu první truhlík, manžel přivlekl pytel se substrátem a já se pustila do práce.

To je teprve začátek

Den první

Když jsem šla v poledne ohřát oběd, došlo mi, jak příšerně mě bolí nohy. Při pohledu na pracovní stůl a na minimální úbytek výpěstků v truhlíku, mi bylo jasné, že to bude práce na více dní a že si jí budu muset nějakým způsobem trochu usnadnit.

Po obědě jsem si zeminu dala na štokrdle z garáže a seděla na nízké lavičce. Končila jsem po šesté večerní a měla přesazený jeden truhlík. Manžel hotové výpěstky mezitím nanosil do chodby. Už loni mi na ně udělal veliké tácy, které leží na dřevěné konstrukci. Bylo mi jasné, že do chodby se vše nevejde. Další jsme spolu odnášeli na půdu, kde jsem je nechala v bedničkách. Zítra je také den. Následovala sprcha a pak jsem usnula u zpráv.

První část je na místě

V úterý jsem si přivstala a na půdě u okna vytvořila pomocí bedýnek a dalších táců prostor pro další rostliny. Muž vstával brzy, byl objednán na oční. Do domácí pekárny jsem uchystala ingredience na kynuté těsto a vzala si na zahradu mobil, na kterém jsem si nastavila "buzení", aby těsto nebylo v pekárně déle. A sázela a sázela. Došla mi zemina a při představě, že budu vléci pytel po schodech na zahradu, mě už předem bolela záda. Doufala jsem, že muž dorazí.

Abych jen nelelkovala, zaklekla jsem k záhonu a vyčistila ho po zimě. Dívala jsem se do sousedovic zahrady a bylo mi divné, že sousedka na ní letos ještě nesáhla. Levandule prolézala plotem k nám a já zvažovala, že jí ostříhám. Ale raději se s ní domluvím, třeba si jí bude chtít vytahat z plotu na svůj pozemek.

Záhon byl vyčištěn a muž stále nešel. Nedá se nic dělat. Klečení už bylo dost.

Z garáže jsem s přestávkami vyvlekla pytel se substrátem. Nejhorší bylo ho vytáhnout do schodů. Nakonec jsem to zvládla, ale měla jsem toho plné kecky. Síla mi ubývá. Před lety mi to takhle zabrat nedalo. Dosadila jsem to, co jsem měla vyrýpnuté z truhlíku a pak se podívala na mobil. Za 5 minut začne pípat. Sundala jsem si rukavice a šla nahoru do bytu vytvořit jahodové knedlíky.

Podívala jsem se na sousední dům a bylo mi trochu divné, že už sousedka není vyložená v okně a nekomentuje, tak jako každoročně, že těch muškátů zase mám. Nahoře jsem se umyla, opláchla jahody, osušila je a pustila se do knedlí.

Muž dorazil domů krátce před dvanáctou. Přesně v momentě, kdy jsem knedlíky dovářela. Ne, nebyla to souhra náhod, já se s ním telefonicky domlouvala, v kolik bude doma. Hned po obědě jsem šla pokračovat na zahradu.

"Proč jsi rvala na zahradu ten pytel? To sis mohla odsypat v garáži jen kyblík a já bych to tam pak donesl."

Měl pravdu a já se s ním nedohadovala.

Horší bylo, že mi začaly docházet kelímky od jogurtů. Pod dojmem, že jich máme spoustu, jsem je tentokrát vyhazovala.

Ano, měli jsme jich spoustu, ale nikdo nečekal, kolik se těch sazenic ujme. V garáži jsem pak objevila ještě nějaké, ale i to bylo málo. Nakonec došlo i na sadbovače. Muž mi odpoledne přinesl hrnek čaje a já mu říkala, že už mi z těch muškátů asi začíná pípat v hlavě. Řekl, že to není v hlavě, že to jde odněkud z ulice, asi alarm. Končila jsem v sedm večer, servaná jako rybíz. Cestou do domu pípání sílilo. Zdravila jsem se s paní z druhého konce ulice a obě jsme konstalovaly, jak je to nepříjemný zvuk.

Večer jsem ještě uvařila kuře po srbsku, abych se mohla hned od rána věnovat kytkám. Uleželé chutná lépe.

Já, která má špatný spánek a závidí manželovi jeho spaní, jsem si opět zdřímla po sprše u televize a pak se přesunula do postele. Spala jsem jako dřevo.

Ve středu jsem byla vzhůru už v půl sedmé a překvapilo mě, že muž vstává také brzy.

"Slyšela jsi něco v noci?"

"Neslyšela, spala jsem jako zabitá."

"Milena je mrtvá."

"Cože?"

A pak mi muž vyprávěl o noční bojovce. Pípání alarmu nepřestávalo, takže někdo zavolal na policii. Ti přijeli okamžitě a po nich ještě ti městští. Po nich dorazili hasiči, protože pípání pocházelo z hlásiče kouře a bylo podezření na únik plynu. Hasiči, kteří lezli po žebříku, aby se něj
ak dostali do bytu, probudili mého muže, který se šel podívat, co se děje. Vrátil se pro sousedčiny klíče, aby se nemusely vylamovat dveře. Následovala záchranka a druhý vůz policie. Sousedku našli doma mrtvou. Muž se dozvěděl, že policie volala její dceři, která asi jejich zavolání pokládala za nejapný žert, protože zavěsila. Při opakovaném volání už měla mobil vypnutý. Protože sousedka ležela v nepřirozené poloze, přijela i kriminálka. Následoval koroner a ve finále pohřebáci.

Když jsem šla ráno pokračovat v zahradničení, všimla jsem si, že dveře u domu jsou zapečetěné.

Pokračovala jsem v práci a každou chvíli jsem se dívala na okno, ze kterého už nikdy neuslyším větu: "To zas pěstuješ kytky pro celou Bílou Horu?" Provázel mě zvláštní pocit, když jsem si uvědomila, že už si v červenci společně nepřipijeme na narozeniny, které jsme měly dva dny od sebe.

Ani ta rajčata, která "zdobí" okno v obýváku, jí letos už nedám.

A divný pocit navíc umocňovalo to, že se neobjevila její dcera.

V myšlenkách mi šla práce nějak rychleji od ruky a já sázela a sázela. Po převislých muškátech následovaly klasické a pak anglické. Na závěr jsem zasadila sazenice fuchsií. A pak nastala typicky "nerudovská otázka" : "Kam s nimi?" Míst u půdních oken, kam jsem v pravidelných intervalech rozkládala nádoby s rostlinami, se začalo nedostávat.

Co ted'?

Nakonec jsem si vypomohla rozebranou dětskou postýlkou a starými židlemi, ze kterých jsem pod střešním oknem na půdě vytvořila další plochy. Předtím jsem ale pečlivě vyměřila v jednu hodinu po poledni prostor, kam přímo nedopadají sluneční paprsky.

Končila jsem se sázením před půl osmou. Tentokrát jsem po sobě nic neuklízela, tak jako v předchozí večery. Dokonce jsem už ani neměla sílu vylézt na půdu a umístit kytky na místo.

Zítra je také den.

Ve čtvrtek jsem zaspala, i přesto, že jsem šla spát už v devět hodin večer, navíc s mokrými vlasy.

Nebyl by to zase tak velký problém, kdybych nebyla objednaná na plicní.

Muž vstával také pozdě a jen ucedil: "Myslel jsem, že už jsi pryč."

"Já zaspala."

Tramvaj mi jela naštěstí hned a na plicní jsem dorazila 5 minut před časem, na který jsem byla objednaná. Tak plnou čekárnu jsem za těch dvacet let, co tam chodím, ještě nezažila. Stoupla jsem si před dveře a když sestra vyšla, podala jsem jí kartičku. Mám se prý obrnit trpělivostí, jsou ve skluzu. Už zase!

Uvolnilo se místo po paní, kterou sestra zavolala do ordinace a já se posadila. Vedle mě seděla dlouholetá známá. Její dcera chodila s mým synem od 1. třídy do školy. Začaly jsme se smát, protože nám oběma došlo, že ač bydlíme kousek od sebe, naposledy jsme se potkaly v divadle. Když jsem osaměla, pustila jsem se do knížky, kterou jsem si sebou vzala. Lidí v čekárně neubývalo. Když už jsem si myslela, že bych mohla jít, vrátil se pacient z rentgenu. Pak přišla paní, která asi měla nějaký akutní problém. Do ordinace jsem se dostala po hodině a půl od příchodu. Byla jsem domluvená s mužem, že se sejdeme v obchodě, kam já dorazím MHD a od přijede autem. Asi mu čas, který trávím u lékařů, připadal dlouhý, protože mi poslal SMS, jak na tom jsem. A to nerad na mobilu píše. Když jsem konečně opustila polikliniku, zavolala jsem manželovi, že může vyrazit. Když jsem přijela tramvají, muž už čekal. Nakoupili jsme a pak se vydali k optikovi, kde mám členskou kartu. Když jsem si jí pořizovala, bylo mi sděleno, že se týká i ostatních rodinných příslušníků. Optička nám řekla, že to už neplatí, navíc měla problém sloučit recepty a ve finále mužovi řekla, že bifokály už jsou out a jediné, co mu může nabídnout jsou skla za cca 7300,- Kč. Neochota z ní jen kapala. Bylo mi jasné, že tady nepochodíme.

Jeli jsme proto do optiky, kde nám oběma už dělali brýle v době, kdy tu ještě nebývaly optiky renomovaných firem. Tam jsme narazili na ochotného mladého muže, který se manželovi věnoval. Já figurovala v roli odborného poradce, aneb, jak se mi muž v obroučkách líbí. Optik neměl problém se sloučením receptů, bifokály nabídl ztenčené, aby šly do subtilních obrouček, které jsme vybrali.

Domů jsme dorazili v půl druhé. Ohřála jsem oběd, potom šla na půdu dokončit umístění rostlin, kde budou až do zmrzlých.

Konečně jsou sazenice na místě. Došla jsem na zahradu, kde jsem po sobě nechala večer pěkný nepořádek. Občas se můj pohled zatoulal k vyklopenému oknu sousedního domu. Zaklekla jsem k záhonu, ostříhala prolezlou loňskou levanduli. Navečer jsem ještě pohnojila hortenzie. Díky pytlům z netkané textilie, přežily až na jednu všechny.

V pátek dopoledne jsem se věnovala záhonům s bylinkami a pak se pustila do přípravy oběda. Po něm jsme jeli pro vnučky. Emu bolelo bříško, byla dost mrzutá. Sáru děda odvezl na parkour a my s Emou vymýšlely, jakou jí ušít sukni. Na chvilku se na nás přišli podívat i trpaslíci, kteří čekali, až se táta vrátí z práce, aby mohli odjet na víkend do Českého ráje. Začalo pršet. A zatímco já déšt' vítala, syn se snachou mou radost nesdíleli. Odjížděli všichni kolem čtvrté za vydatného deště.

Muž pak přivezl Sáru a večer si pro holky přijel tatínek.

A já se vydávala opakovaně na půdu, ale už jsem nesázela. Jen zalévala a zalévala.

Budu si muset přistěhovat do domu větší konev.

Sobota už byla méně pracovní. Probudila jsem se brzy a pustila se do psaní tohoto článku, kterým chci ospravedlnit to, že jsem zase začala flákat blog.

Nicméně stihla jsem toho hodně. Pohnojila jsem trávníky a pak elektrickými nůžkami trochu, možná trochu víc, ořezala dvě tůje, jejichž větve zasahovaly do chodníku. Ostříhala jsem buxus a pak vše vyhrabala a zametla. Muž dával větve do pytlů.

Po obědě vyrazil, letos už potřetí, do sběrného dvora. Odpoledne jsme se společně věnovali růžím. Měla jsem obavu, že budu muset dělat hloubkový řez kvůli březnovým mrazům, ale některé už pěkně vyrašily. Ostříhala jsem proto jen to, co bylo už na první pohled suché. Muž je všechny odkopčil. Jarní řez se ještě na pár dnů odkládá.

Měli jsme hotovo a konečně si sedli do altánu, muž s kávou a já s čajem.

Přijely holky, abychom si domluvili zítřejší výlet.

Už se docela těším. Bude to změna a já na chvíli opustím to své zahradnictví.