Po dobrém, nebo po zlém?

Zachovala jsem se opravdu hnusně a přiznám se, že se za to i stydím.

Můj muž přišel před čtyřmi roky o práci. Není to nic neobvyklého, naopak. Takových, jako se on, je hodně a v poslední době ještě víc, než před těmi zmíněnými čtyřmi roky. V té době měl už několik let živnostenský list, šel tedy na "sociálku" a následně pak i na zdravotní pojišt'ovnu, aby tam nahlásil, že ted' bude živnost jeho jediným výdělkem. Nebylo to na veliké vyskakování, ale s mým příjmem to bylo na celkem slušné živobytí.

Do důchodu jsem se těšila. Prostředí v práci, kde se netopilo, blbý šéf a navíc pár jedinců, kteří dokázali lézt po zádech druhých, aby byli blíže na výsluní, dokázali otrávit tu většinu, která se snažila pracovat poctivě a napravovat chyby těch ctižádostivých a ambiciózních. Několik mých kolegů odešlo do předčasného důchodu. Já o tom uvažovala také a pak jsem se za mrzké dva tisíce hrubého, o které byl navýšen můj plat, nechala přesvědčit, abych zůstala. Přesně ve znění Murphyho zákona, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, jsem dopadla i já. Dvakrát po sobě zápal plic mi sebral hodně sil.

Když jsme se vraceli minulý rok v neděli navečer z jihu Itálie a stáli v koloně na dálnici, nevěděli jsme, v kolik hodin dorazíme domů, kolona aut byla dlouhá a nebyl vidět její konec. Jediné, co jsem věděla, bylo to, že budu muset ráno ve čtvrt na šest vstát a jet do práce. Auta stála ve třech pruzích, můj muž nervózně klepal do volantu a já pronesla: "To už je naposledy." "Co je naposledy?" "To, že dorazíme v noci a já budu muset vstávat v tu nekřest'anskou hodinu." Podíval se na mě, jako bych něco provedla. Tenhle pohled znám, takhle se dívá pokaždé, když se zlobí. "Nikdy neříkej nikdy", ucedil. Seděla jsem a přemýšlela, zda je naštvaný na mě, pro to, co jsem právě řekla, nebo ho zlobí ta stojící dálnice.

Kolona se po nějakém čase rozjela, znovu se zastavila, pak zase rozjela.

Domů jsme dojeli v noci. Po krátkém spánku jsem překročila na chodbě nevybalené tašky a po sprše a snídani jsem jela do práce.

V červenci jsem dojela na "sociálku" a požádala o důchod. Moje rozhodnutí odejít ten den, kdy opravdu budu moci, zůstalo nezměněné. Opravdu jsem se těšila na to, že už nebudu muset sedět v nevytopené hale, nebudu muset časně ráno vstávat a cestovat hodinu tam a hodinu zpátky. Těšila jsem se na to, že budu mít více času na vnoučátka, dám do pořádku spoustu věcí, na které nezbýval čas, doženu resty, dodělám seznam svých knih, budu mít čas na to, abych se vrátila k vyšívání.

A pak jsem konečně byla doma. Nejprve jsem dobírala dovolenou a pak nastal důchod. Nemůžu si ani stěžovat na jeho výšku, protože mezi čistým platem a důchodem je rozdíl něco přes tři a půl tisíce. Doma se dá tento rozdíl ušetřit. Nikam nejezdím, méně utratím. Stejně tak ušetřím i na jídle. Zatímco dříve jsem si chodila kupovat oběd do lahůdek, dnes uvařím za polovinu nákladů.

V klidu, bez nočního pečení a hektického úklidu, jsem chystala vánoce. Bylo to týden před vánoci. Manžel tehdy přijel dříve a říkal, že do práce půjde až po Novém roce. Nevadí, uděláme si pohodu, v klidu zajedeme do mého rodného města, můžeme něco podniknout s holčičkama.

Je to, jako by překročil bludný kořen. Firma, pro kterou z větší části pracoval, pro něj nemá práci. Od ledna je z větší části doma. Občas je jen nějaká menší práce. Je to rozdíl. Zatímco před těmi čtyřmi roky byl aktivní a hned si vše zajistil, ted' rezignoval. Občas jsem se ho zeptala, jak to vypadá. Seděl, pokrčil rameny a většinou mi toho mnoho neřekl. Prý snad něco bude příští, nebo přespříští týden a nebo, že by to byl měsíc?

Takhle to přeci nejde dál.

Ano, je mu šedesát, celý život dělal, je možná unavený. Ale hlavně je otrávený a z toho vyplývá, že i protivný. Když byl na "sociálce" s přehledem výdělků za minulý rok, zeptal se na předčasný důchod. Dostal telefonní kontakt, kam si má zavolat, domluvit si konzultaci a kde mu vše předběžně spočítají. Ale tím to skončilo. Je to už více než měsíc, kdy byl u nás kamarád. Muž mu říkal, že uvažuje o tom, že by šel do předčasného důchodu. Kamarád mu říkal, že by si mohl dát inzerát a mohl by pracovat jako tzv. "hodinový manžel". Opět pokrčení rameny.

Včera odpoledne konečně dorazil "počítačový Honza", aby mi nainstaloval poštu a další věci, které chyběly. Měl přijít už ve čtvrtek, ale nevyšlo mu to, my měli pro změnu zase nabitý víkend - v sobotu návštěva severu a v neděli oslava narozenin Emy. Tomášova maminka se během nedělního odpoledne ptala mého muže, jak to má s prací. "Jsem doma, práce není." "Tak to máte docela pohodu, ne?"

Usmála jsem se, ale bojím se, že můj úsměv byl asi křivý. Marie si toho určitě všimla a dál se už raději neptala.

Honza odešel a já si říkala, že si sednu k počítači, u kterého jsem byla naposledy v pátek, nepočítám-li těch několik sobotních minut na sestřině počítači. Zvonek! Dorazil kamarád. Počítač jsem vypnula a šla uvařit kávu.

"Tak co? Jak to máš s tím důchodem?" Můj muž pokrčil rameny. "Hele, a dal jsi si ten inzerát?" Další pokrčení ramen. Pak mu kamarád nabídl materiál, který má a nebude ho potřebovat. "Vezmeš si ho?" Můj muž neodpověděl, jen seděl a rezignovaně koukal. A já cítila, jak mnou začíná cloumat vztek. Všechny otázky, které kamarád mužovi položil, zůstaly bez odpovědi, stejně tak neodpověděl, zda si vezme tři krabice elektromateriálu. Pan elektrikář! Sakra, to už se ani nedokáže rozhodnout, zda něco chce, nebo nechce?

Věděla jsem, že pokud bude pokračovat hovor tímto směrem, že bouchnu. Přehodila jsem výhybku a jakmile hovor začal znovu směřovat k práci či nepráci mého muže, okamžitě jsem řekla nějakou blbost, abych oddálila pohromu. No co? Kamarád mě zná tak dlouho jako můj muž a ví, že dokážu bouchnout jako papiňák.

Kamarád večer odešel, já si zalezla k šicímu stroji a šila. Hlavou mi táhly divné a černé myšlenky. Asi bych si měla spíš vzít křížovku, nebo knížku, abych těm myšlenkám trochu zabránila. Šla jsem do kuchyně, abych si vzala křížovku. Můj muž seděl za stolem a prohlížel si výpis z účtu, který po odchodu kamaráda vytáhl z kaslíku. "Víš to, že máme na účtu o deset tisíc míň, než na začátku měsíce?" "Vím to a taky vím, že bude hůř, pokud budeš sedět doma a čekat, až se stane zázrak." A je to, bouchla jsem! Kdyby jen mlčel, ale ne. "A to jsi tolik utratila? Neříkej mi, že za měsíc utratíš tolik peněz?" Vzala jsem si výpis z účtu, sedla si vedle v pokoji. Na papír jsem začala sepisovat výdaje. Zdravotní, socální a nemocenské pojištění, pojistky, důchodové pojištění, inkaso, internet. Sečetla jsem položky a dostala se na částku něco přes dvanáct tisíc. Muž seděl za stolem. Položila jsem před něj papír a jedovatě jsem mu řekla, že to jsou jen položky, které šly přes účet. "Je to bez jídla, bez nákladů na auto. Ani můj důchod na to nestačí. A já se bojím toho, že budeme muset zrušit i tu dovolenou, i když přijdeme o nějaké peníze, prostě na ní nebude.

A taky se b
ojím toho, že pokud zůstaneš sedět doma, nebudeš nic řešit, že se s tebou asi budu hádat."

Odešla jsem do koupelny a můj muž s papírem přišel za mnou a pronesl: "Vždyt' jsem snad toho tolik neřek'". Bum!!!

Jsem cholerik, sice dlouho vydržím, i když to ve mě bublá, ale ted' to muselo ven. Přiznám se, že jsem se ho zvýšeným hlasem zeptala, kdy si zavolá na to číslo, které dostal na "sociálce", aby se informoval o předčasném důchodu. A pak jsem použila i sprostý výraz a křikla jsem: "Ty jsi se na to prostě vy..al, tak jako obvykle na všechno."

Mrzelo mě to, styděla jsem se, ale kdybych to v sobě dusila....

Šla jsem si lehnout. Spala jsem špatně. Jednak ve mě doznívala hádka a druhak jsem věděla, že jdu ráno k lékaři. Syndrom bílého pláště působí neomylně a nedovolí mi klidně spát. Prostě psycho!

Ráno jsem vstávala ještě před svítáním. Blbé myšlenky a vzpomínky na večerní hádku, která mě mrzela. Nemusela jsem spěchat, byla jsem objednaná až na devátou. Ve čtvrt na devět manžel vstával. "Dobré ráno", pronesl. "Dobré, co tak brzo?" "Nemusím každý den chrápat do půl desáté." Uvařila jsem mu kávu, oblékla si kabát a rozloučila se.

Tramvaj mi samozřejmě ujela, tak jako obvykle. Naštěstí jela za chvilku další. Na polikliniku jsem dorazila za deset minut devět. Paráda. Čekárna byla plná lidí. Domnívala jsem se, že alespoň tady to bude fungovat lépe, než v lednu na očním. Do ordinace jsem byla zavolána za deset deset - tedy po hodině. Sestřička se omlouvala, že to nestíhají, že paní doktorka měla minulý týden dovolenou. Plíce se mi nezhoršily, tachykardii jsem dnes neměla, tlak a tep byl v normě. S receptem v ruce jsem opustila polikliniku, v lékárně si vyzvedla léky na své astma a doběhla jsem tramvaj.

Domů jsem dorazila v půl jedenácté. Manžel doma nebyl. Přišel v půl dvanácté a hlásil mi, že se byl ptát po práci asi v pěti firmách v okolí, ráno prý volal na dva inzeráty, na dvě místa má poslat životopis. A pak konečně zavolal na číslo, které dostal před měsícem na "sociálce".

Po dobrém, nebo po zlém?

V tomto případě jsem přesvědčená, že to "po zlém", mělo snad nějaký výsledek.