Rukama a jehlou

V jednom z únorových článků jsem psala, že jsem se pustila do tolik odkládaného úklidů skříní. Pojala jsem ho tentokrát důkladněji a začala "vyrábět" krabice na úschovu věcí, které ve skříni jsou. V komentářích pod článkem jsem byla požádána, abych hotové krabice ukázala. A přiznám se, že jsem na to úplně zapoměla.

Na výrobu krabic jsem použila bedýnky od ovoce, které jsem si po zeptání mohla vzít v supermarketu, protože, jak mi bylo řečeno, budou slisovány a poté se vrátí zpět do papíren. A pokud prý někomu poslouží, bude to jen dobře. Kromě bedýnek jsem ještě použila samolepící tapetu, šňůru na prádlo a manžel mi udělal destičky z nějaké umělé hmoty, aby se šňůra při prvním vytažení krabice ze skříně nevytrhla.

Kromě již výše zmíněného jsem potřebovala obrovskou dávku trpělivosti, protože jsem původní krabice musela o 3 cm zmenšovat a navíc, některé byly hodně křivé a tapeta mi "utíkala". Nejhorší bylo vytapetovat krabice i zevnitř. Nakonec se povedlo a já do nich mohla roztřídit ubrusy, ubrousky a další věci. Ted' mám přehled, kde co je.

Tak tady jsou hotové krabice.

Při třídění ubrusů jsem některé z nich vyfotila. Už jsem se přiznala, že mezi mé koníčky patří, kromě jiného, i vyšívání. Odchodem do důchodu jsem se k této vášni vrátila a když už sedím u televize, zaměstnávám své ruce a jehlu. Jen tak sedět a koukat nedokážu. Od listopadu, kdy jsem doma, jsem vyšila už pět ubrusů a na šestém pracuji.

Při svém hobby používám různé techniky.

Malá ukázka toho, co jsem rukama a jehlou vytvořila.

Včera večer jsem zjistila, že mi chybí jeden odstín perlovky, kterou vyšívám. Nevadí, dopoledne si zajedu na sídliště do galanterie a tam si jí koupím.

Ráno jsem se probudila a zjistila že opět napadl další sníh a navíc je téměř -7°C. Moc se mi nechtělo do zimy, proto jsem se pustila do jiné činnosti a po obědě, kdy už se trochu oteplilo, jsem se vydala v mrazu na zastávku autobusu. Jel hned. V galanterii měli obrovské množství odstínů, ale ten, který potřebuji, jako na potvoru nebyl. Zkusila jsem ještě jednu prodejnu textilu, kde mají také galanterní zboží. Paní prodavačka byla velice ochotná, ustříhla si kousek perlovky, kterou jsem si vzala sebou, abych měla stejný odstín. Mám se prý stavit v pátek, zítra jede do skladu pro zboží. Zlatá ženská.

Autobus zpátky mi ujel a já čekala 20 minut na další. Mráz mě štípal do tváří a já byla vděčná, že jsem si vzala nejen rukavice, ale i čepici. Navíc mě hřálo vědomí, že ještě existují tak báječní lidé, kteří se snaží pomoci. Kéž by takových bylo víc.

Domů jsem dorazila sice zmrzlá, ale s dobrým pocitem. Před domem jsem věnovala pohled sněženkám, které jsme v neděli s vnučkami obdivovaly. Rozkvetly už v lednu, ale od té doby je už několikrát pokryl sníh.

Nahoře v bytě jsem si vzala fot'ák a vrátila se na zahradu a chudinky sněženky jsem vyfotila. Bude vůbec letos jaro?

Při focení jsem zaregistrovala, že nejsem na zahradě sama.

"Ahoj babí, my jsme tady, my jsme šly ze školky po "O". Za vnučkami stála dcera. Nechala jsem focení a všechny jsme šly nahoru do bytu. S dcerou jsme si udělaly kávu a pak jsme všechny společně vyrazily do nákupního střediska. Holčičky měly ve svých kasičkách naspořené nějaké korunky a měly slíbeno, že si za ně budou moci koupit, co budou chtít.

Jak to dopadlo? V hračkářství jsme byly více než hodinu.