Nejen malinový dort

Ve svém předchozím příspěvku jsem už napsala, že nás čekají oslavy dvou svátků a tudíž setkání celé rodiny.

Přiznám se, že jsem s tím vším měla celkem dost práce, ale odměnou pro mě bylo to, že všem chutnalo a já mohla ve společnosti svých dětí a jejich rodin prožít krásnou neděli.

Přesvědčovala jsem holčičky, aby se vyfotily společně s Jiříčkem. Nechtěly a já nevím, co proti tomu klukovi mají. :-)

Jediné, co mi trochu kalilo radost, byly myšlenky na pondělní ráno, kdy mě čekala endoskopie na ORL v Motole. Díky vnoučátkům se mi však celkem úspěšně dařilo na to nemyslet.

Ráno jsem byla vzhůru už před pátou hodinou. Moje psychika a "syndrom bílého pláště" mi nedovolili spát. Poslouchala jsem manželovo pravidelné oddechování a díky vyklopené ventilaci okna i auta, která šplouchala po Karlovarské. Už zase prší, napadlo mě. Byla jsem líná vylézat a podívat se z okna a navíc mi byla docela zima. Manželův budík zazvonil krátce po šesté ranní. Má na pár dní práci a navíc mi slíbil, že mě do Motola odveze. Vstala jsem, abych udělala pro oba snídani a zjistila, že venku je zase bílo a navíc -3°C. Ještě na naší zahradě nestačil roztát ten minulý sníh a už je tu další. Včera odpoledne jsem smutně zkonstatovala, že trávník je opět zasažen sněžnou plísní. Nepomáhají ani zaručené podzimní postřiky.

Manžel mě odvezl před nemocnici, já si koupila regulační poplatek, v kartotéce jsem si vyzvedla svou kartu a šla si sednout před ambulanci, kde mi budou ubližovat. Chodím sem už téměř patnáct let. Není to nic příjemného, ale dá se to přežít. Samozřejmě - přežila jsem to, tak jako obvykle a pak si šla sednout s "jedním z kolegů - pacientů" do nemocniční kavárny na kus řeči a na kávu. Známe se už více než deset let, chodíme oba ke stejnému vynikajícímu lékaři, sedáváme spolu v čekárně před ambulancí a na tu kávu se domlouváme už hodně dlouho. Ted', když jsem v důchodu a nemusím spěchat po vyšetření do práce, na to byla ideální příležitost. Poseděli jsme, probrali jak jde život a pak se rozloučili. "Tak zase za tři měsíce", řekla jsem při loučení, i když vím, že Jaroušek tam půjde znovu příští týden. Od nemocnice na nákup a pak domů, než mě po vyšetření začne bolet hlava.

Včera ráno jsem vstávala už v sedm hodin, abych stihla všechny přípravy. Krůta rozmrzla. Krk a drůbky jsem dala vařit na polévku, krůtu potřela vevnitř i vně solí. Udělala jsem si korpus na malinový dort a po jeho upečení dala do trouby krůtu na anglické slanině. Manžel vstal a poté, co se nasnídal, jsme jeli koupit kytku pro Gábinu a dokoupit ještě některé potraviny. Hlavně čerstvé rohlíky na jednohubky, na které už jsem si v sobotu připravila pomazánky.

V květinářství jsem si všimla, že mají mimózu. Květinářka mi uvázala kytici podle mého přání a já pak ještě požádala o mimózu. Byla mladá a chvíli se na mě dívala nechápavě. Ukázala jsem jí, co chci. "Aha", řekla, "tohle mi před chviličkou přivezl řidič a já to vidím poprvé." Pak se podívala na dodák a řekla: "Máte pravdu, tady píšou mimóza - akácie." Kytku pro Gábinu jsem dala do vázy na chodbu, aby byla v chladu a mimózu jsem umístila do obýváku. Okamžitě se rozvoněla.

Zadělala jsem na knedlíky a pustila se do malinového dortu.

"Hele, mám udělat i červené zelí, nebo bude stačit bílé?" Manžel odpověděl, že jemu určitě bude stačit bílé a že by mi tím červeným mohli hosté "zaflákat" nový ubrus. Uznala jsem, že má pravdu.

Dodělala jsem polévku, knedlíky se vařily, krůta se téměř rozpadala. Když všichni přišli, popřáli jsme oslavencům a zasedli k nedělnímu obědu.

Můj milovaný malinový dort. Lopatičkou jsem z pekáče dávala jeho porce na talířky a když jsem dávala poslední, porce spadla. Zákon namazaného krajíce platí i pro dort! Naštěstí spadl zpátky do pekáče a jeho lovením jsem pobavila nejvíc obě vnučky. "Tak tenhle bude pro kuchařku", řekla jsem. "Ale babí, pro jakou, tady žádná není." Vysvětlila jsem, že ta porce je pro mě. I když jsem notně pochroumala vzhled, na chuti to znát nebylo. Došlo i na přídavky.

K odpolední kávě se opět podával malinový dort. Můj muž významně zvedl obočí a pak se zeptal: "Kdo tady seděl?" Na ubruse byl červený flek. Začala jsem se smát, protože na tom místě seděl u oběda on. Obě vnučky mu to potvrdily. Vítězně objevil druhý červený flek tam, kde při obědě seděla Sára. Jako malej kluk!

"Hele, já bych si ještě kus dal, sed', já si ho vezmu sám." Zákon namazaného krajíce podruhé. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se dort rozplácl vedle talířku na novém ubruse. To už jsme se chechtali všichni.

Večer, když všichni odjeli, jsem šla sundat ubrus ze stolu a dát tam jiný. Flek honil flek. Jen mě tak v duchu napadlo, že jsem nedělala červené zelí, aby na novém ubrusu nebyly fleky.

Několikrát jsem tento moučník zmínila a proto se s vámi podělím i o recept. Uvedené množství je do velkého pekáče.

Malinový dort

4 vejce

20 dkg cukru (písek, krupice)

20 dkg polohrubé mouky

půlka vanilkového cukru

lžička prášku do pečiva

10 lžic teplé vody

2 - 3 lžíce oleje

3/4 až kilo mražených malin

malinový sirup

dortové želé ( 6 sáčků = 1,5 l)

marmeláda

Čtyři žloutky vyšleháme s 10 dkg cukru, vanilkovým cukrem a vodou do pěny.

Ze čtyř bílků ušleháme sníh a do něj potom zašleháme zbylých 10 dkg cukru.

Do mísy se žloutky přidáme prosátou mouku s práškem do pečiva, opatrně vmícháme sníh a nakonec lehce přimícháme olej.

Peče se v troubě na cca 170°C asi 10 minut.

Ještě teplý korpus potřeme marmeládou, která zamezí tomu, aby želatina protekla. Pak necháme vychladnout.

Dortové želé připravíme podle návodu na sáčku. Používám želé dr. Oetkera. Cukr nahrazuji tím, že do vody dávám malinový sirup. Uvařené želé dáme stranou.

Na korpus poklademe zmrzlé maliny a horkým želé je hned pokapeme. Želé okamžitě tuhne. Zalijeme zbytkem želé a dáme na chladnější místo.

Můžeme podávat ozdobené šlehačkou.

Přeji dobrou chut'.