Nechvalme dne před večerem...

.... nevíme totiž, co nám přinese.

Ve svém minulém článku jsem pochválila prodavačku v galanterii. Kdybych jen pochválila, já z ní byla úplně nadšená. Slíbila mi totiž, že v pátek budu mít u ní na prodejně požadované odstíny bavlnek, které mi chyběly k dokončení vyšívací předlohy. Jaro se blíží a já bych tento dárek, který jsem dostala k vánocům, ráda dokončila ještě před tím, než se začnu věnovat zahradě. Ještě než jsem z obchodu odešla, podívala jsem se na provozní dobu a zjistila, že má otevřeno až od 11 hodin.

V pátek ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se jí, zda půjde s Emou na chirurgii. Jeden chlapeček ve školce předváděl naší mladší vnučce kung-fu tak vehementně, že jí nakopl ruku. Ema mi ve čtvrtek ukazovala modročerný malíček a říkala, že byl ohnutý na druhou stranu a že jí ho ten chlapeček pak sám narovnal. Nejen bojovník kung-fu, ale i lékař praktik, napadlo mě. "Bolí tě to?" "Jen trošičku, babičko." "Myslím si, že to nebude mít zlomené, i když já si malík zlomila", pronesla jsem k dceři. "A co jsi s tím dělala, mami?" "Šla jsem na chirurgii, pak mě poslali na rentgen a ve finále mi doktor dal na vybranou. Bud' mi dá ruku do sádry až k lokti, nebo si mám malík lepit k prsteníčku." "No, z toho mám taky strach, že by jí to mohli dát do gypsu. Jak jsi se tehdy rozhodla?" "No já ho lepila a pak, když už to tolik nebolelo, jsem to nechala plavat a mám trochu křivý malíček." Když jsem v sedm večer odcházela od dcery řekla jsem jí, aby mi když tak ráno zavolala, že přijedu a odvedu Sáru do školky.

Dcera volala už v devět večer a říkala, že Ema pláče bolestí.

Poradila jsem jí, at' jí dá studený obklad a ráno uvidí. Když bude potřeba, přijedu.

Obklad stačil a Ema šla do školky a já nikam nemusela.

Konečně vysvitlo sluníčko a den byl hned o něco veselejší.

Po desáté dopoledne jsem se oblékla a zjistila, že i když se sluníčko snaží, jsou stále -4°C. Na hlavu jsem si narazila baret, vzala si rukavice a sluneční brýle. Bylo tak krásně, že jsem se rozhodla, že půjdu na sídliště pěšky. Nadechovala jsem se mrazivého vzduchu a nechala se hřát slunečními paprsky.

U galanterie jsem byla krátce po jedenácté hodině a narazila na zamčené dveře. Co ted'? Mám počkat? Postávat před zavřenými dveřmi se mi moc nechtělo. Prošla jsem nákupní středisko, vyzkoušela si dvoje boty a aniž bych cokoliv koupila, vrátila jsem se po více než půlhodině zpátky před galanterii. Stav nezměněn, dveře byly stále zamčené.

Nojo, ale já bez té bavlnky nemůžu pokračovat.

Tramvaj mi jela téměř okamžitě. Vystoupila jsem na Kavalírce a šla směrem dolů do Vrchlického ulice, kde je také galanterie. Paní prodavačka byla milá, vzala si ode mně vzorečky. Jedna barva odpovídala přesně mému zbytku, druhá byla o něco málo světlejší. Problém byl ten, že měla jen tři klubíčka a já měla obavu, že to nebude stačit. Ale přesto jsem je koupila. Nějak to dopadne. Chvíli jsem váhala, zda mám ještě zajet do centra, nebo se vrátit domů. Nakonec jsem se rozhodla pro domov. Jednu barvu mám, tak mohu pokračovat a tu druhou? Bud' doplním tu světlejší, nebo něco seženu. O víkendu nebudu u televize zahálet.

Přijela jsem zpátky na sídliště, vyběhla z tramvaje a "s jazykem na vestě" doběhla na autobusovou zastávku. Jedné dívčiny, která tam stála jsem se zeptala na můj autobus. Prý před chvilkou odjel. No prima, mám půlhodiny čas. Pešky se mi jít už nechtělo.

Co ted'? Rozhodla jsem se, že udělám třetí pokus s galanterií. Už jsem o tom přemýšlela v tramvaji cestou zpět do sídliště. Tak trochu mě hryzalo svědomí, říkala jsem si, že paní se mi obětavě nabídla, že mi požadované barvy opatří. Když tam nepůjdu, zůstane jí to ležet na krámě. Je slušnost tam jít a něco koupit. Vždyt' jsem jí ve středu neříkala, kolik těch perlovek budu chtít. Nemůžu se chovat neslušně, něco si objednat a pak si to nevzít. To se přeci nedělá. S těmito a podobnými myšlenkami jsem vystoupala dvě patra.

Bylo čtvrt na jednu. Galanterie byla už otevřená. Přede mnou stála paní, která také něco sháněla a paní prodavačka jí slibovala, že jí to opatří, at' se staví v úterý. Paní s poděkováním odešla.

Přišla jsem k pultu a říkala prodavačce, že jsem se dnes měla stavit pro slíbené perlovky. "Nojo, pani, já se tam nedostala, mohlo by to být možná ve čtvrtek." V tu chvíli jsem cítila, že začínám mít zlost. "Já ted' dorazila, ale určitě se stavte ve čtvrtek, já těch požadavků tady mám víc." Chvíli se ve mě svářela slušnost se zlostí. Možná ve čtvrtek, určitě ve čtvrtek - copak visím někde v batohu na zdi? Slušnost nakonec zvítězila "Víte, já už jsem tady dneska potřetí, a když jste tu nebyla, tak jsem si zajela dolů do Košíř a ty bavlnky jsem si tam koupila. Tak tu objednávku prosím zrušte." Prodavačka za mnou ještě něco drmolila, že by mi je taky dokázala sehnat, ale já už sestupovala ze schodů.

Sliby, sliby, sliby a skutek? - ten nakonec utek.

Paní jsem ve středu pochválila, ale unáhlila jsem se. Proto, nechvalme dne před večerem.

Jo, a také není všechno zlato, co se třpytí.

P.S. Bavlnky v požadované barvě jsem nakonec sehnala v pátek večer v Břevnově.