Čas

Zjišt'uji, že čím více stárnu, tím mi čas utíká nějak rychleji.

Narodíme se a začínáme pomaloučku stoupat do kopce. Nabíráme vědomosti a zkušenosti a stále stoupáme. Potom kráčíme po vrcholu kopce a zúročujeme to, co jsme během výstupu nabrali. Někteří z nás, kteří mají to štěstí, kráčí svou cestu po stolové hoře, ta je delší. Pak ale všichni dojdeme na konec vrcholu kopce a začínáme pomalu sestupovat dolů.

Tohle životní moudro jsem kdysi slyšela a myslím si, že se dá klidně aplikovat na život a na ubíhající čas.

Kdysi jsem ho řekla před svým bývalým kolegou, který to ukončil slovy: "A my už dolů nejdeme, ale běžíme a uši máme připlácnutý až u hlavy."

Mám už také pocit, že jsou mé uši připlácnuté a můj života běh se nějak zrychlil. Ten kopec, ze kterého sestupuji je stále příkřejší a příkřejší.

Vzpomínám si, jak byla k nepřečkání jedna školní hodina v délce 45 minut, když byla o ničem. A já přitom do školy chodila moc ráda. Jak se vlekly vteřiny, když jsem někde na někoho, či něco čekala. Jak jsem mnohokrát hypnotizovala hodinovou ručičku, aby zrychlila svůj chod.

Dnes bych spíš potřebovala, aby se ta hodinová ručička zpomalila.

Co mě vedlo k této úvaze?

Po přeinstalaci počítače stále ještě není vše tak, jak bych chtěla. Dnes jsem začala dávat do pořádku svůj fotoarchiv a pak si uvědomila, že jsem ještě nestáhla fotky z právě uplynulého víkendu.

Stalo se a já při jejich prohlížení zjistila, jak ten čas opravdu letí.

Jsou to už dva roky, co mi zemřela maminka. Je to krátká, nebo dlouhá doba? Pro mě je to jen takový okamžik. Někdy je to ještě hodně čerstvé, hodně bolestivé, těžko se o tom mluví. Je snažší psát, i když mi přitom tečou slzy. Nikdo mě však naštěstí nevidí. Jsou to však už dva roky.

V sobotu jsme jeli do mého rodného města, hlavním důvodem byla návštěva hřbitova. Na maminku vzpomínám stále, nejen při návštěvách hřbitova. Žila však na malém městě, kde se lidi znají, kde není taková anonymita, jako je tady u nás. A neupravený hrob je pro místní drbny celkem výživné sousto.

V pátek jsem se telefonicky domluvila se sestrou, zda bude doma. Bude, kvůli našemu příjezdu si změnila víkendové plány a "né, abyste chodili do hospody, já něco dobrého uvařím." Při té příležitosti jsem se jí ptala, kolik je tam "u nás na severu" sněhu. Prý je to už celkem v pohodě. Můj muž dal pro jistotu do kufru auta lopatu, protože si vzpomněl, jak jsme před vánoci hrabali sníh z hrobu holýma rukama. A že ho tam tehdy bylo.

Ráno bylo mrazivé a pošmourné. Rosničkáři však pro tento den slibovali slunce. Nikam jsme nespěchali, cestou jsme se párkrát zastavili a já si udělala několik obrázků. U nás na Bílé Hoře byl ještě sníh, ostatně i dnes je ho tady stále ještě hodně, ale na druhém konci Prahy nebylo po sněhu ani památky.

Cestou na sever se však začal objevovat. Nejprve osamělé ostrůvky roztátého a poté zmrzlého sněhu v místech, kam nedosáhnou sluneční paprsky, poté už souvislejší sněhové plochy a nakonec poměrně slušné závěje sněhu.

Královský hrad Bezděz, škoda jen, že nesvítilo sluníčko

Stoupání ze Svoru, tady už je sněhu trochu více

Velký Buk (736 m.n.m.)

Bouřný (703 m.n.m.)

Ojíněné stromy na vrcholu Šébru, který je hodně známý díky zprávám. Pokaždé, když napadne sníh, ucpou ho kamiony a stává se neprůjezdným.

Osamělý smrk mezi listnáči

Pohled na vrchol Jedlové (774 m.n.n.) ze Šébru

Sluníčko si hrálo na schovávanou

Cesta na Studenec (736 m.n.m.)

Obyvatelé lesa se už těší na jaro, stejně tak jako já. Možná i více.

Stoupání ke Studánce, kolem silnice jsou ještě parádní závěje sněhu.

O Lužických horách jsem psala už před dvěma lety, můžete porovnat, kolik sněhu bylo v roce 2011 v únoru a kolik letos v březnu. Článek z mého rodného kraje najdete zde.

Po výtečném obědě u mé sestry jsme se vypravili nejprve koupit kytku a pak na hřbitov. Můj muž se u auta zeptal, zda si má vzít sebou lopatu. "Určitě si jí vezmi, vždyt' vidíš, jak to kolem vypadá." U kaple ve skříňce viselo parte. Šly jsme se se sestrou podívat a já, zjistila, že zemřela kamarádka naší maminky, která byla o osm let mladší než ona. Když jsem to četla, v duchu jsem si říkala, že jí to odpoledne musím říct. Proboha, já už blbnu, vždyt' maminka nežije. Zase ten čas, zase ten okamžik. Ale jsou to dva roky!

Stoupali jsme hřbitovem do kopce, byly tu projeté koleje od auta a cestičky od těch, kteří tu kráčeli před námi. Všude byly záplavy sněhu. Pomníky a hroby z větší části zasněžené, stromy pod tíhou sněhu ohnuté, někdy až k zemi. Bylo mi v ten moment jasné, že budeme tuto zimu už počtvrté dobývat hrob ze sněhu. Ještě, že muž vzal tu lopatu.

Hroby pod záplavou sněhu, j
en jeden z mnoha byl očištěn.

Vše bylo pod sněhem.

Můj muž pracoval lopatou a odhazoval sníh za pomník, já pomocí košt'átka ometala věnec, který vypadal velice dobře a mohl tu ještě zůstat. Pak jsem očistila i vánoční svícen. Původně jsem ho chtěla vyhodit, ale sestra usoudila, že nevypadá vůbec vánočně a že s největší pravděpodobností znovu zapadá sněhem. Očistila jsem pomník, ometla zbytky sněhu z hrobu a pak jsme na něj položili kytici růží.

Se sestrou jsme pak absolvovali velký nákup, zejména těžké věci, které ona nemůže nosit. Její ruka, která jí v minulém roce ochrnula, je už sice částečně funkční, ale nesmí v ní nic těžkého nosit. Pak jsme seděli u ní v bytě a probírali co život dal a i vzal. Prohlédli jsme si vzájemně fotky z poslední doby. Vídáme se málo, ale dokážeme "prokecat" spoustu času. Lákala nás, abychom přespali a druhý den vyrazili společně na ledopády do NP České Švýcarsko. Rádi bychom, ale čekala nás oslava narozenin naší mladší vnučky.

Odjížděli jsme v jedenáct hodin večer. V autě byla zima jako v lese, silnice, která během dne roztála, se leskla jako zrcadlo a pěkně to klouzalo. Podívala jsem se na teploměr v autě. Ukazoval -4,5°C. Bylo mi jasné, že růže na hrobě rodičů už zmrzly.

Domů jsme přijeli v jednu hodinu po půlnoci.

V neděli jsem se probudila v šest ráno. Spíš bych mohla napsat, že mě probudila úporná bolest hlavy. Vstala jsem, napila se vody a znovu si lehla. Bolest neustupovala. Vstala jsem tedy znovu a vzala si paralen. Opět jsem ulehla. Manžela moje opakované vstávání neprobudilo, spal spánkem spravedlivých. Hlava byla otupená a já usnula. Vstávala jsem v devět hodin, hlava bolela, ale už ne tak úporně.

Nemusela jsem vařit, byli jsme pozváni na druhou hodinu odpolední k zet'ovým rodičům na oběd a na oslavu Eminých 4. narozenin. Připadá mi to, že to bylo včera, když mi Tomáš v noci volal, že se narodila. Už je to čtyřletá slečna. Čas opravdu letí.

Dopoledne jsem zabalila dárky pro obě holčičky. Ema toho samozřejmě měla víc, ona je oslavenec. Sáru však nemůžeme vynechat, bylo by jí líto, že nic nedostala. Bolest hlavy se ozvala znovu s naléhavou intenzitou. Hlásila se migréna, žaludek se mi houpal. Kdybych nikam nemusela, zalezla bych si do postele. Není zbytí, musím sáhnout pro účinnější lék, napadlo mě. Takhle nemůžu fungovat. Prášek, který na migrénu zabírá jsem spolkla celý. Většinou si ho beru jen půlku, ale chtěla jsem, aby opravdu zabral. Hlava byla tupá, jako by mi jí někdo omotal molitanem.

Z domova jsme vyrazili ve čtvrt na dvě, zastavili jsme se v květinářství, kde jsme koupili kytici pro Marii, coby hostitelku a malou růži pro Emu, coby oslavence. Sářiny narozeniny, které má v létě, jsou v mojí režii. V té době kytičky nekupuji, moje zahrada je jich v té době plná.

Po výborném obědě jsme se podívali na video ze zimní dovolené, na které byly holčičky s druhou babičkou a dědou. Pak došlo na předání dárků a konečně na dort. Ema sfoukávala svíčky a pak znovu žadonila o jejich zapálení. Sára jí v této činnosti aktivně pomáhala.

Vše, co bylo na stole, bylo výborné a chutné. Od všeho jsem ochutnala. Hlava začala zase trochu bolet. "Ještě nechod'te, kam tak spěcháte", říkala Marie. Bylo mi jasné, že se musíme rozloučit, než hlava začne bolet ještě víc. Vzduch venku, než jsme došli k autu, mi trochu prospěl. Domů jsme přijeli v půl sedmé a mě nebylo vůbec dobře. Nebyla jsem přejedená, nebyla jsem přepitá, ale kombinace prášků, jídel a zejména piva k obědu a pak vína a kávy, udělaly v kombinaci s migrénou své. Žaludek se mi houpal, na čele jsem měla studený pot a celý svět se se mnou točil. Uvařila jsem si hrnec mátového čaje, sedla si do svého vyšívacího koutku pod lampu, domnívajíc se, že bych mohla něco svýma rukama vytvořit a během chvilky jsem usnula. Jako Šípková Růženka. Jenže ta měla ve své ruce vřetýnko, já držela jehlu.

Tak takový byl můj víkend.

Ten následující bude v lecčems podobný.

Zet' je Tomáš, snacha Gabriela - znamená to, že nás čekají další oslavy. Pozvala jsem všechny na nedělní oběd. Budeme zase v devíti lidech a i když s tím budu mít práci, těším se, že budeme všichni zase všichni pohromadě.