Mezi moje záliby patří historie, cestování, poznávání nových krajů a fotografování.
Před každou další cestou se snažím získat nějaké informace o místě, které navštívím.
Ráda se proto o své poznatky z cest podělím.

"Půjdu kamkoliv, pokud je to kupředu."
David Livingstone


Vítejte na mém blogu ...

neděle 17. března 2013

Nechvalme dne před večerem...


.... nevíme totiž, co nám přinese.
Ve svém minulém článku jsem pochválila prodavačku v galanterii. Kdybych jen pochválila, já z ní byla úplně nadšená. Slíbila mi totiž, že v pátek budu mít u ní na prodejně požadované odstíny bavlnek, které mi chyběly k dokončení vyšívací předlohy. Jaro se blíží a já bych tento dárek, který jsem dostala k vánocům, ráda dokončila ještě před tím, než se začnu věnovat zahradě. Ještě než jsem z obchodu odešla, podívala jsem se na provozní dobu a zjistila, že má otevřeno až od 11 hodin.

V pátek ráno jsem mluvila s dcerou a ptala se jí, zda půjde s Emou na chirurgii. Jeden chlapeček ve školce předváděl naší mladší vnučce kung-fu tak vehementně, že jí nakopl ruku. Ema mi ve čtvrtek ukazovala modročerný malíček a říkala, že byl ohnutý na druhou stranu a že jí ho ten chlapeček pak sám narovnal. Nejen bojovník kung-fu, ale i lékař praktik, napadlo mě. "Bolí tě to?" "Jen trošičku, babičko." "Myslím si, že to nebude mít zlomené, i když já si malík zlomila", pronesla jsem k dceři. "A co jsi s tím dělala, mami?" "Šla jsem na chirurgii, pak mě poslali na rentgen a ve finále mi doktor dal na vybranou. Bud' mi dá ruku do sádry až k lokti, nebo si mám malík lepit k prsteníčku." "No, z toho mám taky strach, že by jí to mohli dát do gypsu. Jak jsi se tehdy rozhodla?" "No já ho lepila a pak, když už to tolik nebolelo, jsem to nechala plavat a mám trochu křivý malíček." Když jsem v sedm večer odcházela od dcery řekla jsem jí, aby mi když tak ráno zavolala, že přijedu a odvedu Sáru do školky.
Dcera volala už v devět večer a říkala, že Ema pláče bolestí.
Poradila jsem jí, at' jí dá studený obklad a ráno uvidí. Když bude potřeba, přijedu.
Obklad stačil a Ema šla do školky a já nikam nemusela.


Konečně vysvitlo sluníčko a den byl hned o něco veselejší.
Po desáté dopoledne jsem se oblékla a zjistila, že i když se sluníčko snaží, jsou stále -4°C. Na hlavu jsem si narazila baret, vzala si rukavice a sluneční brýle. Bylo tak krásně, že jsem se rozhodla, že půjdu na sídliště pěšky. Nadechovala jsem se mrazivého vzduchu a nechala se hřát slunečními paprsky.

U galanterie jsem byla krátce po jedenácté hodině a narazila na zamčené dveře. Co ted'? Mám počkat? Postávat před zavřenými dveřmi se mi moc nechtělo. Prošla jsem nákupní středisko, vyzkoušela si dvoje boty a aniž bych cokoliv koupila, vrátila jsem se po více než půlhodině zpátky před galanterii. Stav nezměněn, dveře byly stále zamčené.
Nojo, ale já bez té bavlnky nemůžu pokračovat.

Tramvaj mi jela téměř okamžitě. Vystoupila jsem na Kavalírce a šla směrem dolů do Vrchlického ulice, kde je také galanterie. Paní prodavačka byla milá, vzala si ode mně vzorečky. Jedna barva odpovídala přesně mému zbytku, druhá byla o něco málo světlejší. Problém byl ten, že měla jen tři klubíčka a já měla obavu, že to nebude stačit. Ale přesto jsem je koupila. Nějak to dopadne. Chvíli jsem váhala, zda mám ještě zajet do centra, nebo se vrátit domů. Nakonec jsem se rozhodla pro domov. Jednu barvu mám, tak mohu pokračovat a tu druhou? Bud' doplním tu světlejší, nebo něco seženu. O víkendu nebudu u televize zahálet.
Přijela jsem zpátky na sídliště, vyběhla z tramvaje a "s jazykem na vestě" doběhla na autobusovou zastávku. Jedné dívčiny, která tam stála jsem se zeptala na můj autobus. Prý před chvilkou odjel. No prima, mám půlhodiny čas. Pešky se mi jít už nechtělo.
Co ted'? Rozhodla jsem se, že udělám třetí pokus s galanterií. Už jsem o tom přemýšlela v tramvaji cestou zpět do sídliště. Tak trochu mě hryzalo svědomí, říkala jsem si, že paní se mi obětavě nabídla, že mi požadované barvy opatří. Když tam nepůjdu, zůstane jí to ležet na krámě. Je slušnost tam jít a něco koupit. Vždyt' jsem jí ve středu neříkala, kolik těch perlovek budu chtít. Nemůžu se chovat neslušně, něco si objednat a pak si to nevzít. To se přeci nedělá. S těmito a podobnými myšlenkami jsem vystoupala dvě patra.
Bylo čtvrt na jednu. Galanterie byla už otevřená. Přede mnou stála paní, která také něco sháněla a paní prodavačka jí slibovala, že jí to opatří, at' se staví v úterý. Paní s poděkováním odešla.
Přišla jsem k pultu a říkala prodavačce, že jsem se dnes měla stavit pro slíbené perlovky. "Nojo, pani, já se tam nedostala, mohlo by to být možná ve čtvrtek." V tu chvíli jsem cítila, že začínám mít zlost. "Já ted' dorazila, ale určitě se stavte ve čtvrtek, já těch požadavků tady mám víc." Chvíli se ve mě svářela slušnost se zlostí. Možná ve čtvrtek, určitě ve čtvrtek - copak visím někde v batohu na zdi? Slušnost nakonec zvítězila "Víte, já už jsem tady dneska potřetí, a když jste tu nebyla, tak jsem si zajela dolů do Košíř a ty bavlnky jsem si tam koupila. Tak tu objednávku prosím zrušte." Prodavačka za mnou ještě něco drmolila, že by mi je taky dokázala sehnat, ale já už sestupovala ze schodů.
Sliby, sliby, sliby a skutek? - ten nakonec utek.

Paní jsem ve středu pochválila, ale unáhlila jsem se. Proto, nechvalme dne před večerem.
Jo, a také není všechno zlato, co se třpytí.

P.S. Bavlnky v požadované barvě jsem nakonec sehnala v pátek večer v Břevnově. Usmívající se

23 komentářů:

  1. A tomu se říká - přístup dělá zákazníky. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Já myslím že je to normální u prodavačů. Já taky slibuji a taky zapomínám. Vím že to není hezké, ale to taková profesionální vada, aspoň dát lidem naději.

    OdpovědětVymazat
  3. Alenko, věřím, že pomalu začínala stoupat "pára" Být milá v profesi prodavačky by mělo být na prvním místě a to už některé zvládly, mluvím o ženách, protože v galanterii je nejčastěji najdeme. Ale umět dodržet slovo, to už může být někdy problém a to nejen v prodejně. Ty ses zachovala slušně a i tvůj přístup schvaluji, udělala bych totéž.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahoj pěkný blog budeš prosím hlasovat na této stránce http://liyll-ellie.blog.cz/1303/2-kolo-sonc#komentare pro Bee-Kristen Stewart .. díky moc..

    OdpovědětVymazat
  5. Taky mi vadí liknavost některých lidí. Asi s tím nic neuděláme. Taky jsem z těch, co plním přání pomalu dříve, než si o ně řeknou, tak bych taky si myslela, že když něco slíbí, splní.

    OdpovědětVymazat
  6. Sama dělám v obchodě a beru si vždy telefon zákazníka,aby nemusel extra kvůli něčemu.Někdy něco objednáme a ono to není na skladě,a pak je problém.

    OdpovědětVymazat
  7. Bojovník kung-fu v kombinaci s chirurgem mne dostal. To musí být správný poděs.

    OdpovědětVymazat
  8. Alenko, třeba se řídí heslem : Slibem nezarmoutíš. Hlavní teď je, aby byla vnučka v pořádku. Ten bojovník musel mít "ránu".

    OdpovědětVymazat
  9. Tak slibovat a nesplnit, to se mi nelíbí. Pokud jsem někdy něco slíbila, tak jen to, co jsem si byla jistá, že splním. Sliby se mají plnit a cedulka na dveře obchodu patří, pokud ví, že nepřijde včas, může tam dát upozornění den předem.

    OdpovědětVymazat
  10. Mě v tvém článku zaujalo, že se dcera bála, že Emička dostane sádru. Proč se bála? Že to bude nepohodlná komplikace? Mně přijde, zvlášť pro dítě, lepší sádra než lepení - kvůli pořádné fixaci. Často si něco malujeme horší, než to pak ve skutečnosti je. A jak to tedy vlastně dopadlo? Má ten prstík dobrý?

    OdpovědětVymazat
  11. Možná to myslela opravdově, když ti slibovala ony bavlnky. A pak se tam možná už nedostala, nebo je neměli ani na skladě...kdo ví.

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Přiznám se, že mě nejvíc namíchlo to, že bylo zavřeno a nikde žádná zmínka o pozdějším otevření.

    OdpovědětVymazat
  13. Vidím, že školka je pro děti dost nebezpečné místo, měli by ji povolit až od patnácti.   

    OdpovědětVymazat
  14. Takže ty sis děla těžkou hlavu, že by ses mohla zachovat neslušně, kdybys objednávku nevyzvedla a milá paní prodavačka, ji nevyřídila. To si nedělá dobrou reklamu, jen slibovat dlouho nefunguje. Takže teď se můžeš pustit do vyšívání, stejně se nic lepšího v tomhle počasí dělat nedá a my se můžeme těšit, až nám předvedeš hotové dílo.

    OdpovědětVymazat
  15. Nakonec se slušností nejdál dojdeš viď? Já vím, ne vždy, ale lepší je být slušný. Chlapeček mě pobavil, jsou to divoši. Tak snad bude vše OK.

    OdpovědětVymazat
  16. Paní prodavačka patří k lidem, kteří slíbí i nemožné. Určitě si z toho hlavu nedělá a říká si, že to vždycky nějak dopadne.

    OdpovědětVymazat
  17. Ahoj, je to pro mne dost důležité, tak se už teď omlouvám za reklamu.. jestli máš čas, prosím hlasuj na http://brnensky.denik.cz/z-regionu/deti-vyrobily-originalni-knihy-z-prirodnin-i-odpadu-20130309.html?_fid=huuo#anketa pro čtvrtou knihu od spodu, moc děkuji :)

    OdpovědětVymazat
  18. [13]: To bychom dětem báječně prodloužili dětství.

    OdpovědětVymazat
  19. Máme stejnou náturu :), taky by mi to nedalo a stejně bych se tam stavila, ovšem pak bych to paní prodavačce asi dala pěkně vyžrat .

    OdpovědětVymazat
  20. [19]: Já vztek v sobě udusila, nemám ráda konflikty. Vím však jistě, že do tohoto obchodu už nepůjdu.

    OdpovědětVymazat
  21. Ali, s prodavačkou v galanterii ses vypořádala dobře, ale dovedu si představit, jak to v tobě asi vřelo.

    OdpovědětVymazat
  22. Obdivuji chladnou hlavou, se kterou jsi to s prodavačkou vyřešila, mě by to asi velmi žralo, ale to člověku nepomůže, že...

    OdpovědětVymazat
  23. Jo, jo, taky mne, bývalou prodavačku v dnešní době pěkně vytáčej svým přístupem. Když si vezmu jak na nás mistrová při odborným výcviku a praxi seděla, jak nás honila tak si říkám, že i když se nám to tenkrát hrubě nelíbilo, byli jsme ale určitým způsobem vychování v přístupu k lidem a ke službám vůbec. A to jsme dýška jako kadeřnice a servírky nedostávali ani omylem... Tak hlavně že si sehnala. Jo a v té galanterce v Máji mi poprvé a zatím snad naposled v životě ukradli peněženku

    OdpovědětVymazat

MOC DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE ❤❤❤