Týden utekl...

..

... a já zjišt'uji, jak málo jsem se během něj dostala na počítač, potažmo na blog.

V práci to jde opravdu málokdy, vlastně minimálně, na rozdíl od doby minulé, kdy jsem tu mohla pobýt každý volný okamžik mezi prací. Ne, nemám více práce, spíš naopak. Mám však novou kolegyni. Spíš bych měla napsat nástupkyni. Můj odchod se blíží.

.

Od pondělního odpoledne jsem denně přebírala na Vypichu Emu, aby dcera mohla se Sárou do Motola na injekci. Pak obě přijížděly k nám a společně všechny odjížděly až večer. A já se pak teprve dostávala k práci, kterou dělám obvykle po příchodu domů. Nestěžuji si, ta odpoledne ve společnosti Emy a posléze všech děvčat, byla příjemně prožitým časem. A jak se říká, práce nemá nožičky a neuteče.

.

V úterý mi volala nějaká paní z České pojišt'ovny a dost důrazně mi sdělila, že se se mnou musí sejít jejich pracovník. Ptala jsem se proč? Vždyt' téměř veškeré smlouvy, které jsme u nich měli, jsme převedli k jiné pojišt'ovně a já osobně u nich mám jedinou smlouvu, kterou jsem uzavírala krátce po svatbě. Platím si svých 30 korun měsíčně a byla jsem již mnohokrát kontaktována telefonicky, abych si uzavřela smlouvu jinou. Tato je nevýhodná. Ovšem nevýhodná je pro Českou pojišt'ovnu, protože ta mi, pokud se dožiju 65 let, bude muset vyplatit poměrně slušnou částku.

Na druhé straně se ozvalo, že vše mi řekne jejich pracovník a kdy budu ochotná ho přijmout. "Odpoledne hlídám děti, takže se mi to nehodí." "A co kdyby přišel za vámi do práce?", zazněla otázka na druhé straně. Nerada jsem se domluvila na páteční dopoledne. Ještě jsem se zeptala, zda si svou smlouvu mám vzít sebou. Ne, postačí jen občanka.

"Nojo, telefonáty byly málo, ted' na mě vytáhnou zbraně těžšího kalibru."

.

Ve středu po injekci dcera přijela se Sárou k nám a měla v očích slzy. Měla jsem při pohledu na ní husí kůži a mou hlavou prolétla myšlenka na to, že níkam nepojedou. Že se prostě někde něco po......

"Co se stalo?"

"Představ si mami, že já narazila dneska na nějakou krávu sestru, která mě dořvala jak malýho sirotka, protože chodíme na penicilín na pohotovost. Marně jsem jí vysvětlovala, že to jinak časově nejde, že má manžel odpolední, že nemám kam dříve dát druhé dítě. Prostě mi oznámila, že kartu posílá na polikliniku a že tam mám být ve dvě."

"Prosímtě nebreč, co na to říkala doktorka?"

"Mlčela!"

"Nějak to uděláme, neboj."

Vzala jsem telefon a zavolala kolegyni, zda zítra něco nemá. Neměla, krátce jsem jí vysvětlila situaci a poprosila jsem, zda by za mě zítra mohla zaskočit. Dcera se začala usmívat. Šla jsem jí vybrat nějaké staré cíchy na povlečení s tím, že je s klidným svědomím může v Chorvatsku pak nechat. Jen prostěradla bych chtěla vrátit. Z půdy ze skříně jsem přinesla kufr na kolečkách. Pak jsem jí ještě dala pár věcí, které by se jí mohly hodit. Všimla jsem si, že pořád není v pohodě.

"Co je ještě?"

"Víš mami, je toho na mě nějak moc. Honím časopis, abych stihla termín, v pátek má jít do tisku maketa, všichni ostatní na to kašlou. Do toho jsou holky doma, denně do Motola a Tomášovi je všechno jedno, jako bychom nikam nejeli. Je to všechno na mě."

Bylo mi jí líto a uvědomila jsem si, jakého já mám báječného mužského.

Jen doufám, že toho bylo na ní opravdu hodně, že se srovná a nebude takový plašan, jako jsem já.

V noci jsem spala hodně špatně, hlavou mi procházely dceřiny starosti, přemýšlela jsem, co ještě chybí. Klasická cestovní horečka, ale vždyt' já nikam nejedu! Asi jsem se už zbláznila.

.

Z práce jsem odešla krátce po jedné hodině a na Vypichu chvilku počkala, až dorazí dcera. Převzala jsem si Emu a chvilku jsme čekaly na tramvaj. Cestou domů mi oznámila, že má hlad jako vlk. Nojo, ale já nebyla za celý týden na nákupu. Doma jsem oloupala pár brambor, dala je vařit a udělala Emě kaši. Pokrájela jsem šunku, kterou jsem měla (naštěstí) v lednici a dala jí k tomu okurku. Futrovala, jako by opravdu nejedla. Dcera přijela až po čtvrté hodině a vypadala ještě zdrchaněji než včera. Znovu slzy. "Mami, v Motole nefunfuje bankomat, seděly jsme tam dvě hodiny a navíc Tomáše fakt asi budu muset zabít, víš, co zase vymyslel?" Netušila jsem.

Dcera mi pak vylíčila, jaký geniální plán vymyslel její muž. Zítra, v den odjezdu, vstanou brzy, jeden pojede vyměnit peníze za kuny a druhý pojede nakoupit, to, co jim ještě chybí. Vzala jsem telefon a zavolala manželovi, zda by mohl zajet do směnárny a koupit pro mladé kuny. Jen mi řekl, at' mu necháme peníze dole na botníku na chodbě, aby se nemusel zouvat a jít do patra, že to rád udělá.

S dcerou a holčičkama jsme vyrazily na nákup. Nálada se jí zlepšila. Sešli jsme se pak společně všichni u nás doma. Můj muž řekl dceři, at' se sebere, odjede domů a začně balit, protože zítra už je opravdu pozdě. Holčičky zůstaly u nás a manžel je krátce před osmou odvážel do Košíř. Když se vrátil, řekl, že dcera už je celkem v pohodě a má zabalený první kufr.

Spala jsem už klidněji, žádná cestovní, ani jiná, horečka mě v noci netrápila. Jen nad ránem jsem přemýšlela o návštěvě pojišt'ováka, který se mě bude snažit přesvědčit o nevýhodnosti mé pojistné smlouvy. "To bude ostuda, až se s ním budu před svými kolegy dohadovat", napadlo mě. Jeden z pojišt'ováků mi totiž před časem do telefonu řekl, že jsem neústupná. Ale já opravdu nechci tu starou, pro pojišt'ovnu nevýhodnou, smlouvu rušit.

.

Krátce po osmé hodině mi zazvonil telefon. Neznámé číslo. Zvedla jsem ho a na druhé straně se ozval bodrý hlas s moravským přízvukem. Pojišt'ovák! A prý kudy se k nám do firmy dostane. Zeptala jsem se ho, zda se bude jednat o mou starou pojistku a on mi řekl, že ne. Naopak! Pojišt'ovna má prý pro mne "velice výhodnou" nabídku a to, uzavření nové pojistné smlouvy. Pánovi jsem vysvětlila, že odcházím za dva měsíce do důchodu, který díky podprůměrnému platu bude také podprůměrný a že v žádném případě nemám zájem uzavírat jakoukoli smlouvu. Nevnucoval se, řekl že to chápe. Zeptala jsem se, proč už mi tuto informaci nesdělila jeho kolegyně, která to se mnou telefonicky domlouvala. "Tož to také nechápu, já to od ní dostal mejlem." "Myslím si tedy, že by to pro nás oba byla ztráta času a je zbytečné, abyste za mnou jezdil." "Mám stejný názor", řekl hlas na druhé straně. Popřáli jsme si příjemný zbytek dne a hezký víkend a rozloučili se. Uffff, alespoň jednu položku si mohu odškrtnout.

.

Dopoledne mi dcera poslala SMS.

.

Její muž opravdu vstal mimořádně brzy a začal si chystat svoje věci. Asi mu to došlo. Dcera na něj byla tak namíchnutá, že zabalila jen sebe a holky. "At' tam třeba chodí nahatej, mě je to jedno." Tuto větu pronesla, když jí ve čtvrtek veče
r dovezl děda holky.

.

Manžel k mladým přijel v pátek v poledne a dovezl je na Florenc, odkud odjížděli se Student Agency do Brna. Raději počkal, elektronická jízdenka nebudila moc důvěry a co kdyby? Do Brna by je dovezl. Asi jsme staří, nevěřící současným dokladům, ale jízdenka fungovala. Poté, co všichni mladí seděli v autobuse, muž jim zamával a odjel domů.

Odpoledne mi pípla v kabelce SMS a po ní následovaly další.

To jsem moc ráda, že už jste v autobuse.

.

No vidíš a já měla na křtu knížky naprosto opačný problém, já průměr zvyšovala. Potencionální babičky a dědečkové můžou být výhoda i nevýhoda. Záleží na tom, jak se budou holčičky chovat. Pokud budou zlobit, ti starší je budou s největší pravděpodobností nenávidět.

Tak to je báječné, to by holky mohly akorát tak vstávat.

Jo, to znám. Ale co jsou řízky proti tomu, když si cestou do Paříže manželský pár loupal vejce natvrdo, to byl teprve puch.

A ted' už víš, proč já do Chorvatska přestala jezdit. Ano, máš pravdu, jsou to kreténi. Ale moře mají nádherné.

Ráno mi došla MMS.

Popřála jsem jim všem příjemný pobyt.

Fotografii z MMS jsem později stáhla do počítače, prohlížela jsem si jí totiž už v autě, cestou na můj rodný sever. Vypadá to opravdu krásně a navíc fotka z mobilu je zdařilá.

....

První naše zastávka byla v Litoměřicích na Zahradě Čech, kde jsme nakoupili nějaké rostliny a pak jsme pokračovali dál.

,

.

.

Uvědomila jsem si, že od doby, co maminka minulý rok zemřela, jezdím "domů" méně a méně. Nějak nemám důvod.

.

Víkend byl za námi a já večer po návratu jen stihla namočit nakoupené růže, kterými musím nahradit mezery po těch, které nepřežily zimu. Opět jsem nakoupila u polských zahradníků. Ta loňská, kterou od nich mám, je nádherná a báječně roste.

.

Pondělní ráno jsem zahájila v Motole na ORL. Jsem v pořádku, tak zase za tři měsíce. Prý jen, kdybych měla nějaké problémy, mám přijít kterékoli pondělí. Radostně jsem opouštěla nemocnici. Zapnula jsem si sako, počkala na autobus a sedla si na první sedadlo za řidičem. Sluníčko svítilo a mě zaujal odraz na skle, kde jsem se zrcadlila. Samou radostí jsem se zapnula o dírku vedle. V ten moment mi došlo, proč se pán, čekající před nemocnicí, usmíval. Usmála jsem se na něj také, netušila jsem, jak jsem "krásně" upravená.

.

Při přestupu z tramvaje na Vypichu jsem se rozhlédla, zda neuvidím známé auto. Blbost!

Ale cestou k domovu jsem se usmívala a vzpomínala na malou, filosofující, Emu a její malou ručičku v té mé.

.

Odpoledne jsem trávila na zahradě, zasadila jsem nové růže a další kytičky, které jsem si dovezla z Litoměřic. Můj muž prořezával staré pnoucí růže, které nám začaly odcházet. Větví byla celá bedýnka. Rozhodla jsem se, že udělám teplou večeři. Došla jsem do bytu pro buřty, nakrájela jsem chleba, vzala další ingredience a zatopila venku v krbu. Opekli jsme si s mužem buřty, spálili všechny větve a pak jen seděli a dívali se do plamenů.

.

Kolik takových večerů ještě letos bude?

Co když je to poslední letošní? Počasí se má zkazit.

...

Domů jsem se dostali až za naprosté tmy. Vysprchovala jsem se a sedla jsem si na chvilku v kuchyni. Probudil mě smích manžela. Seděla jsem pokřivená na židli a spala jako dudek.

.

Dnes dopoledne mi cinknul mobil a přišla mi druhá MMS z Chorvatska.

.

Dcera překonala svůj odpor k lodím a s manželem a holčičkami se plavili na Hvar, který zná z našich dřívějších pobytů. Pak poslala SMS, abych jí zavolala. Dozvěděla jsem se, že jsou všichni v pohodě, holky si to užívají a Emě se ztrácí ekzém.

Odpoledne jsem opět pracovala na zahradě, likvidovala jsem keře rajčat, které byly napadeny plísní a ponechala už jen ty, na nichž jsou ještě rajčata. Dozrají ještě? To je otázka.

V podvečer přijel syn s rodinou. Malého Jiříčka vídám málo. Hodně silně vnímám rozdíl mezi vnoučaty od dcery a od snachy. Nevím, cítím tam jakýsi odstup a trochu mě to mrzí. Holčičky jsem vídala téměř denně, vnoučka jen občas. Je to už pěkný klučík, váží 7 kilo a měří 69 cm. Ráda bych ho vídala častěji, ale....

.

Sedím u počítače, bolí mě "celej člověk" a vím, že se do práce ráno budu belhat jako ortopedický pacient. Taková zahrada, to je tělocvik. Kolik já jen dnes udělala dřepů, shybů a pak i kleků?

.

Tak takový byl můj týden.