Na kolotoči .....

.... tak si totiž připadám.

Také by se to dalo interpretovat, že se cítím jako veverka v bubnu.

.

Víkend jsem si představovala, alespoň z části, jinak. Začal báječně na křtu knížky Cesty k mým matkám od Edith Holé. Přijela jsem domů v euforii s knížkou. Sedla jsem si k počítači, abych uspořádala své myšlenky do slov, která pak zveřejním. Knížka ležela vedle mě. Miluju vůni nových knih, občas jsem k ní přivoněla. A pak jí otevřela. Měla bych to dopsat, myslela jsem si. Knížka na mě však působila jako magnet. Nechala jsem rozepsaný článek, vypnula počítač a začetla se. Četla jsem si do tří hodin. Pak mě přemohl spánek.

.

Ráno jsem vstávala brzy. Jednak proto, že bych měla dopsat to, co jsem v noci rozepsala a také proto, že musím na tzv. "velký nákup", který jsem včera kvůli křtu neudělala.

Potom jsem mluvila s dcerou a ptala se, jak je starší vnučce. V pondělí šly obě holky do školky. Ve čtvrtek už šla Sára ze školky s teplotou. "Má teplotu a stále leží", zněla odpověd'. "Ale teplota není přeci nemoc, to je jen projev toho, že něco není v pořádku." "Mami, já vím."

Po nákupu jsem se pustila do vaření oběda a pípla mi SMS. "Tak máme zase angínu a píchají nám penicilín." Dceři jsem okamžitě volala. Byla se Sárou ještě v Motole, musely po injekci ještě půl hodinu čekat.

To není vůbec dobrá zpráva, blesklo mi hlavou. Všichni mají odjíždět v pátek do Chorvatska. Od dcery jsem se dozvěděla, že injekčně podávaný penicilín a na závěr pendepon, by snad mohly pomoci, aby odjeli. Hlavně, aby neonemocněla také Ema. Bylo by dobré je od sebe na čas izolovat.

Když mi Tomáš dovezl Emu, bylo mi jasné, že na svoje víkendové plány mohu zapomenout. Udělám to pro ně ráda. Já to štěstí neměla, když byly mé děti nemocné, byla jedna z babiček daleko a druhá už nebyla. Když mohu pomoci ...

Sára je bledá a křehká, Ema jí za chvilku doroste a asi i přeroste. Po jarní spále a následných spálových angínách se ani není čemu divit. Antibiotika oslabují její imunitu, má-li ještě vůbec nějakou, angíny mají neblahý vliv na její srdíčko.

Byly jsme s mrňavkou na zahradě, pak jsme si spolu četly a malovaly. Potom si sama hrála na počítači kostičky. Přes Skype si pohovořila s maminkou a Sárou, aby jim zdůraznila, že se jí stýská.

Připadala jsem si jako magor, když jsem jí v pravidelných intervalech sahala na čelo, zda už také nemá horečku. Asi jí to došlo, je to chytrá holčička: "Babí, ploč mi polád šaháš na tu hlavu, jestli jsem studená?" Asi jsem opravdu blázen.

V neděli dopoledne přijel Tomáš i náš syn. Jeden si potřeboval udělat cosi na autě, druhý má v garáži "rozdělanou" nějakou zbroj, či co. Nepátrala jsem po tom. Spíš jsem pátravě sledovala Emu, zda se u ní nezačínají projevovat příznaky nemoci. Připadala mi skleslá a moje ruka se opět pohnula k tomu, abych jí sáhla na čelo. "Nesmíš být tak vyplašená", říkala jsem si. Ano, jsem plašan a vím to o sobě.

Při obědě Ema baštila jako o závod, kdyby jí něco bylo, moc by asi nejedla. Zůstala jsem s ní po obědě chvíli doma a udělala jí pelíšek z polštářů, aby si odpočinula. Chvilku ležela a já seděla v křesle u počítače a pozorovala jí. Neusnula, na rozdíl ode mně. Probudil mě její smích. Seděla jsem zkroucená v křesle, hlava mi visela dolů: "Babí, ty tu spíš." Připadala jsem si jako po velkém flámu a nebyla jsem schopná udržet oči otevřené.

Volala jsem dceři, abych se zeptala, jak je na tom Sára. "Antibiotika už zabraly, řádí." Pak mi řekla, že se odpoledne, až pojedou z Motola, možná staví. Přijely kolem páté odpolední. Ema jako zázrakem ožila a po předchozí skleslosti nebylo ani vidu, natož slechu. Antibiotika už opravdu zabrala. Sára byla jen hodně bledá a jinak vypadala v pohodě. Projevila dokonce přání vytáhnout z garáže plastovou motorku a projet se. Jako správná "ježibaba" jsem jí to zakázala. Udělala jsem jí v altánu pelíšek ze dvou křesel a přinutila jí, aby odpočívala. Byl to boj. Byla už bez teplot, v krku už to prý také vypadá lépe a je prý už menší pravděpodobnost, že by svou sestřičku nakazila.

Měla jsem koupené buřty, rozdělala jsem v krbu oheň a buřty jsme s dcerou upekly. Potom mladí odjeli a já zkonstatovala, že je víkend za námi. S manželem jsme "oběhli zahradu" s konvemi a já se potom vrhla na hory nádobí od oběda a od buřtů.

Před usnutím jsem se znovu vracela ke knížce CKMM.

,

Ráno jsem vstávala s pocitem, že víkend nebyl. Měla jsem pocit, že znovu sedím na nějakém debilním kolotoči, ze kterého nejde vystoupit.

V práci mi to neutíkalo a jen jsem litovala, že se nemůžu volně brouzdat po netu, číst si mé oblíbené blogy, tak, jako když jsem tu byla sama.

.

Odpoledne jsem měla sraz s dcerou na Vypichu. Zet' má odpolední. Převzala jsem si Emu a tramvají jsme spolu pokračovaly na Bílou Horu. Dcera byla skleslá, jen pípla: "Něco na ní leze." Ema seděla v tramvaji přede mnou a mě zase přepadly hloupé myšlenky, že by také mohla onemocnět. Všimla jsem si, že má pod nosem nudli, vytáhla jsem papírový kapesník. "Maminka mě už vyluxovala", řekla mi na mou snahu jí zbavit nudle. Cestou od tramvaje mi oznámila, že jí bolí bříško. Kdyby jen tušila, co to udělalo s mou nervovou schránkou. Přišly jsem domů, umyly jsme si ruce a já se šla převléknout. Za chvilku stála za mnou a pronesla: "Babí, mám hlad." "A co to bříško?" "Babí, to byl jen malej pldík." Spadl mi kámen ze srdce. Po svačině jsme šly do altánu, vzala jsem pastelky, blok a pití. Dcera se Sárou přijely z Motola po páté hodině. Jsou v polovině, ještě dvakrát penicilín a ve čtvrtek pendepon.

V pátek, když vše dobře dopadne, snad odjedou na první dovolenou.

.

A já pak konečně sestoupím z kolotoče.

Do té doby však budu opět ve čtyři připravená převzít si na Vypichu Emu.

.

Chci se moc omluvit, že absolutně nestíhám odpovídat na vaše milé komentáře, natož navštěvovat blogy.

Zkusím se polepšit, slibuju.