Křest knihy Cesty k mým matkám

.

Je to už více než dva roky, kdy jsem při svém nočním brouzdání po blogu narazila na blog Edith Holé.

Začetla jsem se do příběhu jejího hledání biologické matky, jehož první část zveřejnila v den mých narozenin. Zvláštní náhoda. A pak už jsem jen čekala na další pokračování. Vracela jsem se, četla vše znovu a někdy pro slzy neviděla na monitor počítače. Později, jsem se osmělila napsat komentář.

Co já mohu komentovat? Vyrůstala jsem v úplné rodině, kde jsem měla tátu, mámu, sestru. Netvrdím, že vše bylo úplně idylické, to bych byla pokrytec. Lidský mozek má však tu báječnou vlastnost, že špatné vzpomínky upozadí a člověk pak vzpomíná jen na to pěkné. V podstatě však bylo moje dětství hezké.

A v porovnání s příběhem Edith, si mohu dovolit napsat, že bylo krásné.

Stala jsem se jejím pravidelným čtenářem a z jejího příběhu mě mnohdy mrazilo. Neznala jsem nikoho, kdo vyrůstal v pěstounské péči. Poznala jsem jen několik svých vrstevníků, kteří žili v dětském domově a chodili k nám do školy.

Vůbec jsem netušila, ani jsem si nedokázala představit, co vše se může odehrávat v pěstounské rodině. Až při čtení těchto, občas až syrových slov, mi docházelo, že tomu tak může být. Ve stejné době, kdy Edith psala, byl medializován příběh rodiny Rosnerových, kde si jejich "děti" dovolili poukázat na to, že jsou týrané.

A tehdy mi Edith potvrdila, že tomu tak mnohdy je.

.

O datu vydání jsem věděla a ještě ten den jsem šla do Neoluxoru, abych si knihu koupila. Ještě jí neměli.

Chtěla jsem si jí vzít sebou na dovolenou, kterou jsme trávili s vnučkami na jihu Čech. Vzala jsem si sebou tedy jinou knihu, ale nestihla jsem jí ani otevřít.

.

Cestou do centra Prahy jsem si na Vypichu uvědomila, že jsem zapoměla vzít fot'ák.

Na křtu Pohádek pro kulíšky jsem ho měla - ta skleróza. Budu-li se vracet, přijdu pozdě. Přiřítila jsem se Štěpánskou do Pasáže Lucerna a první, koho jsem zaregistrovala, byl Standa Rulc, který šel proti mě a rozhlížel se stejně jako já. Také hledající. Došla jsem k pokladně kina, vyčkala, až si pán přede mnou koupí lístek a pak jsem se osmělila zeptat, kde je knihkupectví, kde se bude kniha křtít. Pokladní mi s milým úsměvem popsala cestu, já poděkovala a vyrazila.

V pasáži jsem zaslechla už známý hlas a věděla jsem, že jdu dobře. S Edith jsme se přivítaly, na chvilku jsem se posadila, pronesla několik slov se spolusedícími blogerkami a Standou Rulcem. Bylo mi v ten moment jasné, že opět budu nejstarší a budu zvyšovat věkový průměr zúčastněných. Ale co je to věk? Důležitější je stav duše a ta nestárne.

Potom jsme se přesunuli do druhé části knihkupectví a já zaregistrovala Punerank, která volala: "Už jí slyším." Konečně jsem poznala osobně i Tygra, který sice kdysi tvrdil, že tygři jsou teritoriálními zvířaty, jež nerada opouštějí svůj prostor. Malkiel přišel o něco později. "Tak jsme zase nejstarší, co?"

.

Při křtu přečetla Edith krásnou recenzi, kterou napsala Punerank. Přiznám se, že jsem byla jedna z mála, která knihu ještě nečetla. Příběh jsem znala jen v syrové blogové podobě. Ilustrátorka Ida Novotná se přiznala, že se po přečtení knihy dívá trochu jinýma očima na své rodiče. Petra Pávková z Natamy, která byla Edith při hledání biologické matky oporou, nám osvětlila mnohé z oblasti pěstounské péče. Řeč přišla i na nepříliš povedený zákon o adoptivní péči.

.

Co dodat?

Kniha je pokřtěna a já jí přeji, aby se dostala do co nejvíce rukou a k co nejvíce čtenářům.

Edith přeji, aby jí šlo psaní stále tak dobře a hlavně - moc Ti děkuji za odvahu se kterou jsi do toho šla.

.

P.S. Začala jsem psát už včera večer, po návratu ze křtu.

A jak to dopadlo?

Knížka s černým srdíčkem na přebalu ležela hned vedle počítače a já mezi psaním tohoto článečku do ní občas nahlédla.

Četla jsem si do tří do rána. :-)