Na jihu a bez signálu

Jak už jsem se v předchozím článku zmínila, vyrazili jsme s vnučkami na jih Čech.

.

Sobota 25.8.2012

.

.

Vyjíždíme krátce před desátou hodinou z Košíř, kde jsme si převzali holčičky s batůžky a hračkami v náručí. Ema je v naprosté pohodě, ale Sára je hodně smutná. Dokonce chvilkami dochází i na slzičky. Mám z toho trochu obavu, vždyt' jedeme na celý dlouhý týden a holky ještě nikdy nebyly tak dlouhou dobu bez rodičů. Maximum byl zatím prodloužený víkend.

Na odpočívadle, kousek před Benešovem, děláme zastávku. Holky dostávají toasty, které jsem udělala na cestu a manžel telefonuje do místa, kde budeme ubytováni. V emailu, který jsme dostali, byla prosba, abychom poslali SMS s přibližným časem příjezdu. Muž se rozhodl, že raději zavolá. Hlídám holky, aby se nerozeběhly před auta, která na odpočívadlo zajíždějí a slyším rozlobený manželův hlas. "Cože, já dostal jen jeden email, ne nic jic jiného! Musím se domluvit se ženou, no jasně, že už jsme na cestě!" Začíná mě mrazit a tuším, že budou komplikace. Beru holky za ruce a jdu k mužovi. Začíná mi rozčíleně říkat, že je to obsazené, sice jen do zítřka a že prý jsme o tom dostali email. "To je blbost, já včera tiskla ten jedinej, kterej přišel, abychom to snáze našli", říkám manželovi. Z tašky jsem vytáhla email a tam je datum 25.8.2012. Muž znovu volá a dozvídá se, že nám to tedy řekla telefonicky, že je nástup až v neděli. Ano, telefonovali jsme, ale jen proto, abychom si doobjednali povlečení. Začínám mít vztek. To nám ta dovolená pěkně začíná. "Já se dohodnu se ženou a pak se vám znovu ozvu." Vidím svého muže, jindy flegmatika, parádně rozlobeného. Takového ho moc neznám a holčičky už vůbec. Vytáhl z kufru auta notebook, položil ho na střechu auta a čekal, až naběhne. Samozřejmě, žádný jiný email, než ten, který jsem včera vytiskla, nepřišel. Navrhuje, že se vrátíme zpátky do Prahy a pojedeme znovu zítra. Je mi jasné, že holky budou zklamané a proto navrhuji, že budeme pokračovat a poohlédneme se po nějakém jiném ubytování. Manžel volá tedy znovu a paní mu navrhuje, že nám zajistí ubytování na jednu noc někde poblíž. Za dvacet minut volá znovu, že nám ho zarezervovala v nedalekém rekreačním středisku v chatičce.

Mám vztek, chce se mi brečet, ale před holkama musím zachovat dekorum a být statečná babička.

Nasedáme znovu do auta a pokračujeme v cestě.

Při průjezdu Táborem jsem zaregistrovala směrovky, které odkazují na penzion. "Hele, zkus tam zajet a zeptáme se." Muž souhlasil, představa noclehu v chatičce s palandami, společnými sprchami a záchody, není vzhledem k holkám to pravé ořechové. Kdybychom byli sami dva, je to v pohodě, ale holky jsou ještě dost malé na to, aby spaly na palandě.

Dojeli jsme k penzionu Kalina ve čtvrti Horky a domluvili si nocleh. Šla jsem se na pokoj podívat. Manželská postel a rozkládací malý gauč, který bude určitě holkám stačit. K tomu koupelnička se sprchovým koutem a záchodem. Pán mi ještě ukázal společnou kuchyňku s mikrovlnou troubou a po zapsání mých údajů z občanky jsem mu dala požadovaný obnos Kč 700 na noc. Přislíbil, že nám připraví do večera přistýlku z gauče. Když jsem šla zpátky k autu, řítily se ke mě holky, že potřebují na záchod. Muž dal do místnosti jednu z tašek, kde jsme měli hygienické potřeby. Co ted'? Z Jarčina blogu jsem věděla o ZOO ve Větrovech a byl to jeden z cílů našeho jihočeského pobytu. Sice návštěva nebyla plánována zrovna na první den, ale to, že nocujeme v Táboře, nás přímo k návštěvě vybízelo. Můj muž měl jiný názor, chtěl nejprve dojet do cíle a tam oznámit, že chatičku nepotřebujeme, že nocujeme v Táboře. "A nestačilo by jen zavolat?"

Zavolal a stačilo to.

V ZOO jsme trávili příjemné odpoledne. Už při vstupu jsme dostali obrovský pytel čokoládových bonbónů, protože tato ZOO slavila druhý den (v neděli) své první narozeniny. Viděli jsme lva, který se nechal drbat na břiše, svezli jsme se s koněspřežkou, pohladili si koně v ohradě a pak si prošli celou ZOO - některá místa i opakovaně.

.

.

Zvířata jsou tu nádherná, mladá, dobře živená a je vidět, že majitelé svou práci dělají s láskou.

Poseděli jsme v restauraci, kde si holky a děda dali rajskou. Já nějak neměla hlad.

Po návratu do penzionu jsme zjistili, že přistýlka není připravená. Během okamžiku se objevil pan majitel s nabídkou, abychom si vzali i druhý pokoj, že se jim to nechtělo rozestýlat a hlavně, že budeme mít větší pohodlí. Domluvili jsme se, že si gauč rozložíme sami a vezmeme si z vedlejšího pokoje jen polštáře a jednu deku, která bude holkám stačit. Pan majitel nám tedy přinesl prostěradlo a rozloučil se.

Udělali jsme holkám ležení, vykoupali je, já jim v kuchyňce ohřála mléko na noc. Muž jim pustil na DVD Lvího krále. Já po sprše zalehla a jen z dálky vnímala zvuky. Usnula jsem jako první.

V noci jsem poslouchala bubnování deště.

.

Neděle 26.8.2012

..

Ráno se probouzím a pozoruji spící holčičky. Jsou kouzelné, když spí. Říkám si, že máme za sebou první den a noc a holky jsou celkem v pohodě. Doufám, že tomu tak bude i nadále.

Pomalu vstávám, v koupelně se převlékám a čekám, až se probudí někdo další. Druhý je můj muž a až po něm se budí holky. Jdu jim do mikrovlnky v kuchyňce ohřát mléko. V duchu se chválím za to, že jsem jim vzala jejich kelímky. Automat na kávu nefunguje. Naštěstí jsem přibalila pytlíčky s Nescafé 3v1, takže jsme i díky kelímkům zachráněni. Po snídani si jdeme zabalit věci do pokoje, složit gauč a pak odjíždíme do Tábora dokoupit pití, olej, vajíčka a další potraviny pro náš pobyt.

A odtud už putujeme podle emailu přes Malšice, Bečice a podél Lužnice až na místo ubytování.

.

.

Před nám stojí veliká poškozená budova a proti ní, to, co už známe z fotografií. Na těch ovšem ta poničená budova nebyla. Jsme tu o něco dříve, musíme proto počkat, až paní majitelka dokončí úklid. Dům je ve svahu, který pokračuje i nad ním. Je tu dobře vybavené dětské hřiště, bazén a trampolína. Holky si hrají na hřišti, které je zmáčené nočním deštěm a my s mužem čekáme. Po chvíli jsme pozváni dál. Veliká obytná kuchyň s krbovými kamny, dvě ložnice, koupelna se sprchou. Na první pohled paráda. Paní nám poskytuje informace, zbytek je prý na nástěnce a prý se můžeme na ní s čímkoliv obrátit. Současně se nám omlouvá za zmatky, ale byla přesvědčená, že nám o změně termínu pobytu říkala. Prý nějací lidé v průběhu léta chtěli pobyt od neděle do neděla
, tak to posunula. Ted' už je to celkem jedno, jsme na místě.

Bavíme se i o protější poničené budově mlýnice. Prý jim dříve také patřila, ale v minulém roce jí prodali. Mlýn kupovali s již poničenou mlýnicí. Předchozí majitel mlýn pojistil na vysokou pojistku, poté mlýnici zapálil a svedl vše na vodáky. Jen prý se nějak sekl v datumu, protože budovu podpálil 16. prosince. Od té doby prý stále ještě sedí za pojistný podvod.

Vzpomínala jsem, jak jsem před téměř 40 lety Lužnici jela, ale nějak mi to všechno splývá a já si na tu budovu nevzpoměla. Asi jsem měla starosti na jezu, nebo budova mlýnice před požárem vypadala jinak.

Vybalili jsme věci a já se chystala vařit oběd. Vytáhla jsem hrnec, který jsem preventivně umyla, připravila si talíře a ztuhla jsem. Z lícové strany byly jakž takž čisté, ale spodek byl odporně rezavý. Už jsem se párkrát setkala s tím, že někdo myje talíře jen z lícu, ale tohle byla síla. Na nástěnce jsem se dočetla, že voda tady má vysoký obsah železa, ale že je zdravotně nezávadná. Společně s nemytými ruby a působením železité vody, vypadaly talíře jako ze skládky. Drhla jsem houbičkou talíře, protože jíst z nich mi připadalo dost odporné a přemýšlela nad tím, zda ti, kteří odjeli zhruba před dvěma hodinami, z tohoto nádobí jedli. Pokud ano, raději nedomyslet. Bylo mi jasné, že tohle chce písek. Jar a houbička bylo málo. Polévku jsem nedělala, v druhém hrnci, který vypadal trochu k světu jsem vařila rýži. Po odklopení pokličky jsem znovu ztuhla jak Lotova žena. Varné pytlíky jsem ponořila do čiré vody a ted' se v hrnci válí v něčem hnědo-rezavém. Navíc jsem cítila síru, či spíš sirovodík. Vzpoměla jsem si na školní poučku H2S - smrdí jako pes. Naštěstí rýže zůstala bílá a voda se na její chuti nepodepsala.

Po obědě šel manžel s holčičkama na zahradu, která byla báječně vybavena. Za takovéto vybavení by se nemuselo stydět hřiště v okresním městě. Já se snažila pomocí houbičky a Jaru likvidovat rez. Umyla jsem zatím jen to, co budeme nezbytně potřebovat do doby, než zakoupíme písek.

.

.

Po svačině jsme se vydali na první výlet k řetězovému mostu u obce Stádlec, který je vzdálen zhruba 2 km. Cestou tam jsme krátce zmokli, ale moc nám to nevadilo. Cesta je značená červenými turistickými značkami, občas je pro zdatnější turisty. Na několika místech jsme měli obavu, aby nám holky, nebo i my, "nezahučeli" do Lužnice. Když jsem pak později viděla na "červené" cyklisty, přemýšlela jsem, jak se v těchto místech s kolem pohybovali.

Večer manžel zkoušel notebook. Ani t'uk. To, že zde nefungují telefony, jsme zjistili už v poledne po příjezdu, kdy jsem se snažila dovolat dceři, že už jsme na místě. Až pak z kopce nad mlýnem se mi podařilo poslat SMS. T-Mobile nefungoval vůbec, Vodafon občas a jen odněkud.

Večer jsme po vykoupání holek, kterým voda smrděla, pustili další díl Lvího krále. Ema se několikrát ptala, zda už ráno pojedeme za maminkou.

.

Pondělí 27.8.2012

.

Po snídani jedeme do Tábora dokoupit vše potřebné. Kromě písku na nádobí si kupujeme i dva hrnky, holky mají sebou naštěstí kelímky, které jsem jim vzala z domova. Cestou zpátky na mlýn se Ema ptá, proč tam zase jedeme, že chtěla jet za maminkou. Ach jo! Obě holky v autě usnuly, muž zůstal u auta a já šla nejprve umýt všechno nádobí, které budeme potřebovat a pak vařit oběd. I pytlíkovou polévku raději vařím z balené vody. Po obědě jdou holky s dědou na zahradu a já pokračuji v boji se rzí. Takhle jsem si tedy zažátek dovolené nepředstavovala. Písek je účinný a nádobí, dřez, umyvadlo a záchod se lesknou. Holky si hrají na pískovišti, potom blbnou na trampolíně. Navečer jdeme na druhý břeh Lužnice. Umožňuje nám to odkloněný tok řeky, přes který jsou nájezdy pro stavební techniku a pak sypaná hráz, která tu je z důvodu opravy jezu a budování malé elektrárny.

.

.

Chceme pokračovat po proudu řeky, ale po malé chvíli si ocitáme v mokřadech. Vracíme se proto raději zpět. U jezu jsou chaty, které patří VŠE a je tady pořádán minitábor pro děti. Dostává se nám nabídky, že jim tu můžeme holky na chvilku nechat a odpočinout si. Holky nechtějí, přeci jen děti, které tu jsou, jsou mnohem větší. V další z chat funguje "osvěžovna", kde se mimo jiné prodává zmrzlina a točí pivo. Holky začínají vrzat, že chtějí zmrzlinu a já se jim snažím vysvětlit, že sebou nemáme peníze, protože jsme netušili, že něco takového tady je. Mladý muž za okénkem nám nabízí, že nám naleje na dluh a stejně tak, že nám dá i zmrzlinu. Nemám dluhy ráda, můj muž také ne, vydává se proto na "náš břeh" pro peníze. A já zatím upíjím pivo a holky cucají Twister. Tváří se spokojeně. Navíc si hned našly kamarádku Verču, která je starší o dva týdny než Sára a je tu s rodiči a bratrem v pronajaté chatě, kousek od mlýna. Údolí Lužnice je hluboké a po západu slunce je chladno. Všichni se společně vracíme zpět. Holky jsou v pohodě, noc je hodně chladná.

.

Úterý 28.8.2012

.

Ráno se budím dříve než včera. Pod oknem je nějaký hluk. Stavební firma, která budovala jez, odváží stavební buňku. Je zvláštní, že to nikoho jiného neprobudilo. Jdu se umýt a při pohledu z okna vidím, že na střeše vedlejší chaty je jinovatka.

Holky vstávají pozdě, moc se jim z pelíšků nechce. Slunce už svítí, ale tráva na zahradě je hodně mokrá. Po snídani si obouvají holínky a vyrážejí ven.

Čtu si průvodce Jižními Čechami, kterého jsem si přivezla sebou a který vyšel v "roce tabák".

Dočítám se, že lázně Bechyně jsou známé svými siřičito-železitými prameny. No vida. A nám vadí lehce páchnoucí a rezavějící voda a tyto lázně si na tom postavili svou prosperitu. S telefonem v kapse jsem se šla podívat za holkami a dědou na zahradu a u okapu mi pípla SMS. Dcera - "Co je s vámi, že se vůbec neozýváte, už jsem z toho nervózní." Zkusila jsem od okapu zavolat, slyšela jsem každé páté slovo a dcera neslyšela nic. Napsala jsem tedy SMS, že jí odpoledne zavolám, že tady není signál. SMS byla úspěšně odeslána. Alespoň nemusím na kopec.

Po obědě balím do tašky pití, svačinu pro holky a vyrážíme směrem Hluboká. Naším cílem je Zoologická zahrada Obora. Holky jsou veselé, těší se na návštěvu ZOO. Na parkovišti telefonuji dceři a vysvětluji jí, že v místě kde jsme, není téměř žádný signál. Pak se svou maminkou hovoří obě holčičky a Ema zůrazňuje, že se jí stýská. Sára je v pohodě a mamince líčí, co všechno na mlýně je a jak jí chutnal řízek k obědu. Dceři potom říkám, že kdyby byl nějaký problém, určitě bychom se ozvali, ale že krom malých stesků jsme všichni O.K.

Milým překvapením při vstupu do ZOO je to, že poslední prázdninový týden mají všechny děti vstup zdarma, takže platíme jen my.

.

.

A zatímco já si fotím zámek Hluboká přes Bezdrev, schyluje se k tragédii hodné Shakespeara. Alespoň pro nezúčastněné a přihlížející, se to tak jevilo. Ema si sundala své puntíkaté sluneční brýle a dala je dědovi, aby jí je hlídal. Ten měl strach, že by je mohl v kapse poškodit, tak si je zavěsil do výstřihu trička a pak se společně s Emou sklonili ke kaprům v rybníce. Žbluňk! Brýle spadly mezi kapry a zmizely pod hladinou. Ema řvala jako o závod, slzy jí netekly, ty stříkaly kolem hlavy a nebyla k utišení. Ano, malá parádnice přišla o své milované beruškové brýle. To by se ještě dalo pochopit, ale co jsem nechápala já ani můj muž, bylo to, že začala řvát i Sára, které se nic nestalo. Duet řevu ve dvou různých oktávách přivolal publikum. Dav se na nás díval jako na duo Herodesů, kteří něco provedli těm dvěma roztomilým holčičkám. A ty dvě nebyly k utišení. Budili jsme opravdu hodně nechtěnou pozornost, holkám jsme slibovali, že koupíme jiné a ještě hezčí brýle. Návštěva ZOO proto pokračovala v krámku se suvenýry, kde jako na potvoru žádné brýle neměli, natož dětské. Znovu řev a slzy. Holkám jsem koupila náramky se jmény, ale bylo to málo platné. Řvaly a řvaly. Ema si ho vztekle sundala z ruky se slovy, že chce "blejle a puntikovaný". Manžel zavolal dceři, aby jí vylíčil, co se stalo. Pak rozpačitě zavěsil a pronesl: "My se tady z holek skoro hroutíme a ta káča se chechtala." Mínil tím samozřejmě dceru.

.

.

Holky se pak uklidnily, tedy částečně, protože kdykoliv si Ema vzpoměla na brýle, znovu brečela. Sára už byla v pohodě, ale Ema byla špatná hodně dlouho. Abychom trochu napravili újmu, mohly si holky vybrat hračku v ZOO obchodě. Sára si vybrala tygra a Ema hada. Odcházeli jsme po půl sedmé. Cestou jsme se zastavili v Týně nad Vltavou, dokoupili jsme dva balíky vody a nějaké potraviny. Holky v autě obě usnuly a já očekávala, že budeme mít noční párty. Kupodivu po vykoupání v "lázeňské vodě" usnuly bez problémů. S hrůzou zjišt'uji, že umyvadlo i dřez znovu začínají mít rezavou barvu. Tak to bude běh na dlouhou trat'.

.

Středa 29.8.2012

.

Vstáváme do jednoho z nejkrásnějších dnů. Předpověd' počasí vyšla na sto procent a sluníčko svítí jako o závod. Holky jsou od rána na zahradě a nikam se jim nechce.
Začíná se bagrovat hráz u jezu, tak se chodí občas s dědou podívat ke břehu řeky. Ví, že samy tam nesmějí. Odpoledne, po velkém přemlouvání, se nám podařilo je vytáhnout na vycházku. Mají slíbenou zmrzlinu. Jde s námi i sedmiletá dcera našich domácích Maruška. Holky si cestou hrají, sbírají žaludy, pak s klackem předstírají lov ryb. Děláme zastávku v tábořišti Saloon na břehu Lužnice, holky dostávají zmrzlinu, my s dědou si dáváme pivo. Krásný a pohodový den. Pokračujeme podél řeky na Lužničanku a pak k Bejšovcovu mlýnu, kde pozorujeme vodáky, kteří se ve šlajsně "cvakli" a vylévají vodu. Ještě, že mají věci v barelech. I přesto jim docela závidím. Jak ráda bych se svezla.

.

.

Telefon - volá neznámé číslo, řvu haló, haló a je mi jasné, že si ten volající myslí, že jsem dement. Posílám proto na telefonní číslo SMS, že jsme na Lužnici a není tu signál. SMS v pohodě odchází a já zjišt'uju, že mám SMS od dcery s prosbou, zda můžeme někde koupit bačkůrky pro Emu, která hned po návratu nastupuje do školky. Odpovídám i dceři.

Cestou zpátky Ema padá. Odřený loket, rozbité koleno, sedřená kůže na dlani a řev. Nosím sebou naštěstí stále vlhčené ubrousky, takže jsem to nejhorší vyčistila. Pak jsem v brašně na fot'ák objevila i náplast a Zyrtec, zůstalo to tam od loňského výstupu na Vesuv. Naštěstí.

Emě lepím rány a děda si jí bere "na koně". Nechala se nést celou cestu až k Suchomelovu mlýnu a celou dobu tvrdila, že má "zlomené koleno". U mlýna jakoby zázrakem ožila, zapoměla na "zlomeninu" a až do večeře řádila se Sárou a Maruškou na zahradě.

.

Čtvrtek 30.8.2012

.

Dopoledne jedeme do Tábora splnit prosbu dcery, co se týče bačkůrek a náš slib, týkající se zakoupení nových brýlí, místo těch, které ted' nosí nějaký kapr v Bezdrevu. Projíždíme celý Tábor až do nákupní zóny. Předpokládáme, že tady je větší šance sehnat to, co máme koupit. Začínáme v Tescu. Bačkůrky tu nemají žádné, ale kupujeme nové brýle. Sice nejsou puntíkaté, ale mají kytičky. Ema se tváří spokojeně. Kupujeme i brýle pro Sáru, budou se jí hodit za dva týdny, až pojede s rodiči do Chorvatska. Bačkůrky nakonec kupujeme v Deichmanu, za "lidovou cenu" 249 Kč. Ema od začátku chtěla bačkory s princeznou, tak je má. Je na nich Sněhurka a výhodou je zapínání na suchý zip.

Pak telefonuji dceři, abych jí oznámila splnění úkolu. Je ráda. Telefon předávám holkám, aby si s maminkou promluvily. Ema jí vysvětluje, že by se s ní chtěla pomazlit a dostává se jí odpovědi, že až v neděli. Sára jen líčí, jak se jí tu líbí, co všechno už viděla a na čem řádí na zahradě u penzionu. Dcera holčičkám vysvětluje, že zítra ráno (v pátek) odjíždějí s tátou na svatbu.

Vracíme se na mlýn, holky jsou v pohodě. Rozhovor s maminkou jim evidentně pomohl, tedy hlavně Emě.

Po obědě si holky hrají na zahradě, skáčí na trampolíně, vozí se na skluzavce. I my využíváme krásného letního počasí a relaxujeme v jejich přítomnosti. Ema se odmítla svléknout ze šatů a dalo nám velké přemlouvání, aby si alespoň zula stříbrné sandálky s kamínky, které jsme jí dovezli z Itálie. S keckami se smířila, ale na šatech trvala. Ostatně, má sebou troje a dnes je má na sobě poprvé. Po obloze se začínají honit mraky.

Navečer jdeme se starým, rozkrájeným chlebem a rohlíky na hráz, abychom je hodili rybám. Holky si berou holínky, protože po bagrování hráze je všude spousta bláta.

.

..

Ema opakovaně odmítá sundat šaty. No na druhou stranu jí holínky jdou alespoň do barvy jejího outfitu. Zjišt'ujeme, že rohlíky rybám chutnají více než chleba, mnohem dříve totiž mizí a je okolo nich skrumáž.

Končíme v osvěžovně VŠE, holky jako tradičně u zmrzliny, my dva u piva. Večer po návratu z druhého břehu začíná pršet a pak později je bouřka.

.

Pátek 31.8.2012

..

Vstáváme do deštivého a zamlženého dne. Po snídani si čteme pohádky, hrajeme Člověče nezlob se, pexeso. Manžel odjíždí do obce Lány ke kameníkovi, aby u něj objednal kámen na pečení do venkovního krbu. Abych mohla v klidu uvařit, p
ouštím holkám další část Lvího krále. Ještě, že manžel sebou notebook vzal, protože tady při dešti nefunguje ani televize.

Po obědě a po chvílích přemlouvání jedeme do Bechyně. Obě holky cestou usínají. Celou dobu leje a leje. Holky probouzíme, navlékáme do pláštěnek a jdeme se projít po městě. Naše cesta nás zavedla do zámeckého parku. Ema je otrávená, Sára aktivně sbírá kaštany. Mám jich plnou tašku na fot'ák. Vracíme se na náměstí a jdeme se podívat do infocentra. Přilákala nás tam hlavně výloha plná keramiky. Holčičky vybírají dárek pro rodiče. Sára kytičku pro maminku a Ema kapra, asi jako připomínku svých utopených brýlí. Při placení je nám nabídnuta prohlídka nedalekého areálu kláštera, který je proslavený gotickou diamantovou, či sklípkovou klenbou. Paní v infocentru se ptám, zda je prohlídka vhodná i pro tak malé děti, jako jsou holky. Prý tam chodí i školky, tak proč ne. Sáře se prohlídka líbila, tiše, aby nerušila výklad průvodkyně, se mě ptala na různé detaily v klášteře i kostele. Zjišt'uju s potěšením, že tohle je moje holka a už se těším, až bude větší a bude s námi chodit po památkách. Snad jí to vydrží. Ema trochu prudí a občas se potichu ptá, kdy už půjdeme pryč. Je ještě hodně malá a vyloženě jí to nebaví. Asi bude po své matce, ta s námi také prohlídky památek většinou jen přetrpěla. Důležité však je, že se chová způsobně a neruší.

Po prohlídce kláštera a obchůzce ještě několika stromů s kaštany se vracíme na náměstí. Jdu si do infocentra koupit nějakou publikaci, v kláštěře byl striktní zákaz fotografování. Je tam i průvodkyně, se kterou jsme byli na prohlídce. Usmívá se a říká mi, že zrovna tady ty naše holky chválila, jak byly vzorné. Docela mě to potěšilo. Obešli jsme v dešti náměstí a rozhodli jsme se, že pojedeme zpátky. Stále totiž leje jako z konve. Celý svět je šedý a ponurý.

.

.

Na mlýně zatápím v krbových kamnech, protože teploměr v autě ukazoval, že je pouhých 12°C. Nerada bych, aby holky nastydly. Můj muž se přiznává k tomu, že nikdy v kamnech nezatápěl. Já zavzpomínala na své dětství, kdy tato práce patřila k mým povinnostem. Jak vidno, tato zkušenost se mi ted' celkem hodila. Během chvilky je v obytné kuchyni příjemné teploučko. Necháváme otevřené dveře do všech místností, aby se teplo dostalo i tam. Pouštím se do loupání kaštanů, které jsou ještě v zeleném pichlavém obalu. Některé jdou loupat ještě hodně špatně. Loupu, přikládám do kamen. Pak jdu holkám a mužovi chystat večeři. Přemýšlím, kde jsem si tak umazala ruce. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že kaštanové slupky barví podobně jako ty ořechové, jen s tím rozdílem, že na černo. No nádhera. Nehty mi od mytí nádobí a úklidu chytly rezavou barvu od železité vody, ruce mám černé. Drhnu je kartáčkem a pískem, který jsme koupili na likvidaci rzi. Moc se mi to nedaří. Zbylé, nevyloupané kaštany dávám do igelitového pytlíku, aby se zapařily, pak snad půjdou snáze loupat.

Sára si před spaním všimla mých rukou a ptala se, proč si je nejdu umýt.

Sedím v kuchyni, poslouchám déšt' a pilníkem na nehty si brousím kůži na rukou a říkám si jen - nojo, blondýna.

.

Sobota 1.9.2012

..

Ráno je mlhavé, ale už alespoň neprší. Před mlýnem jsou louže a bláto od bagrování hráze. Holky se povalují v pelíšku a moc se jim nechce ven. Ani se jim nedivím, protože je zima. Zatím netopím, je tu po včerejšku ještě docela příjemně. Holky mají dnes slíbené palačinky, tam mi pomáhají s přípravou těsta: "Maminka to dělá taky tak", říká mi Sára. "Já vím, vždyt' jsem jí to naučila." "A my se to naučíme taky, my máme palačinky rádi." Těsto je hotové a já ho nechávám odpočívat.

Sára se rozhodla, že půjde ven. Oblékám jí softshellovou bundu. Sama si bere holínky a vyráží. Když už se potřetí přijde ptát po Emě, rozhoduje se ta mrňavka, že půjde také ven. Oblékám jí stejně jako Sáru. Děda jde na chvilku za nimi a já se pouštím do palačinek.

Holky se říti dovnitř jako velká voda. Polévku odmítají a vrhají se na palačinky. Je vidět, že je opravdu mají rády, Sára slupla čtyři a Ema tři.

Po obědě vyráží Sára znovu na zahradu a Ema sedí v kuchyni. Chce na nějaký výlet. Chvíli nám trvá, než se nám podaří přesvědčit Sáru k výletu. Nakonec souhlasí. Před druhou hodinou vyrážíme do Tábora, auto parkujeme nedaleko Kotnova. Kdyby tak ty "moje holky" tušily, jaké já mám trauma z věží.

Při koupi vstupenek Sára šokovala paní v pokladně Bechyňské brány. Já si kromě vstupenek kupovala publikaci o městě a okolí a ona stála vedle mě. "Hele babi, tady je na obrázku Hluboká." Paní se na ní podívala a ptala se, zda jsme na Hluboké byli. "Ne, nebyli, jen v ZOO Ohrada a Hlubokou jsme viděli zdálky." "To je ale chytrá holčička, kolik jí je?" "Pět." Paní se usmívala a já se v tu chvíli cítila jako ta nejšt'astnější babička na světě. Mám šikovnou vnučku.

.

.

Překonala jsem sama sebe a na věž Kotnova jsem vylezla. Což o to? Nahoru to jde vždycky, ale co dolů. Naštěstí není schodištní konstrukce houpavá, volně se pohybující ve věži. Dolů jdu jako první a za sebou vedu Sáru. Drží se mě za ruku, schody v horních patrech věže jsou hodně příkré. Děda podobně svádí dolů Emu. Dole na pevné zemi jsem si docela oddychla. Je to po mnoha letech, kdy jsem znovu vylezla na věž, ve které nejsou kamenné schody.

Pokračujeme na Žižkovo náměstí a Sára trvá na tom, že se půjdeme podívat do strašidelného podzemí, na něž máme v penzionu plakátek na nástěnce. Marně jí vysvětluji, že se bude bát a pak špatně spát. Říkám jí, že je to pro větší děti, vše marno. Ema odmítá. Rozdělujeme se, děda jde s Emou do cukrárny na náměstí a my pokračujeme za kostel. Při našem příchodu vyvádí ven po schodech nějaká paní kluka, který je o hlavu větší než Sára a který brečí na celé kolo. Sára se na něj zaraženě dívá. Kluk a brečí? "Asi se tam Sáruško hodně bál." "Tak já tam taky nepudu, babi." Udělám jí fotku s rytířem u vchodu a jdeme za zbytkem výpravy do cukrárny. Moc daleko nedošli, stále stáli u pultu, protože Ema si vybírala zmrzlinu.

Poseděli jsme v cukrárně u výborné kávy a ještě lepších dortíků a pak jsme se ještě prošli Táborem pod zamračenou oblohou. Kolem nás procházeli cizinci, Sára se na ně chviličku dívala a pak mi oznámila, že mluvili anglicky. Měla pravdu a mě došlo, že ta naše vnučka asi opravdu bude chytrá holka. Byla zima, proto jsme nasedli do auta a vraceli se na mlýn. Cestou tam jsme se zastavili v Lánech u kameníka pro kámen na pečení. Cena nás velice mile překvapila, protože byla třetinová oproti kamenu, na který jsme se ptali v minulém roce na Zahradě Čech v Litoměřicích. Holky nám cestou z Lán na mlýn opět usnuly. Děda zůstal s holkami v autě a já šla zatopit. Za chviličku přišla Sára a potom děda s Emou. Hráli jsme znovu Člověče nezlob se, oheň v
krbových kamnech praskal a příjemně hřál.

Po večeři se holky koupaly, pak jsme jim pustili naposledy Lvího krále a já začala pomalu balit věci, které už nebudeme potřebovat.

..

Neděle 2.9.2012

..

Vstávám jako první a dívám se na oblohu. Mraky už se trošku protrhávají. Venku je ale vlhko.

Když se probudí děda, dělám pro oba snídani. Holčičkám se vstávat moc nechce, ale není žádný spěch. Penzion bychom měli opustit do 11 hodin, je spousta času. Když se holky konečně budí, dělám jim snídani a jdu přichystat věci, ve kterých pojedou domů. Ostatní balím. Z pyžámek je převlékám ještě do tepláčků. Chystám nějaké jídlo a pití na cestu a děda odnáší věci do auta.

Krátce před jedenáctou hodinou je vše hotovo. Sbírám poslední naše věci. Jdeme zaplatit pobyt a předat obydlí, které se na čas stalo naším domovem.

Loučíme a odjíždíme. Na kopci v Lánech volám dceři, že už jsme na cestě k domovu. Odpovídá mi, že oni ještě ne, protože táta holčiček ještě spí po včerejším svatebním veselí. Telefon pak podávám holkám, které mamince říkají, jak se na ní těší. Nejedeme daleko. V obci Slapy je pout'. Parkujeme auto a jdeme se podívat. Cestou kolem plakátů, které hlásají, že je to "Tradiční slapská pout", se usmívám, protože výraz "poutička", by byl příhodnější. Dva stánky vietnamských hadříků, jeden stánek u kterého prodávala češka, lákající mě ke koupi triček a ponožek a poslední stánek se srdíčky, cukrkandlem a kokosovými suky. Na pouti vláček, jímž jezdily naše holky samy, autodrom, který ještě nejezdil, bazén se dvěma míči na způsob zorbingu, ve kterém se potácela dospívající dívčina a jeden smutný oslík uvázaný u zábradlí. Holky se krom vláčku svezly ještě na autodromu, ale protože Sára nedosáhla na pedály, povozil je nakonec majitel této atrakce, když si k nim přisedl do autíčka.

.

.

Po návratu do auta se holky dožadují něčeho k jídlu. Vlhčeným ubrouskem jim čistím ruce, dávám jim jídlo a lahev s pitím. Nakonec jíme na parkovišti i my dva. Pak vyrážíme na cestu k domovu. V Miličíně je také pout', o poznání větší, než ta, kterou jsme navštívili. Holky jí naštěstí zaregistrovaly dost pozdě a já si všimla jen mužova potutelného úsměvu. "Víte co, holky, my pak půjdeme na pout' do Břevnova, až bude." Tato odpověd' je uklidnila a během chvilky obě usnuly. Probudily se až u nás v garáži.

Vynosili jsme tašky z auta, já udělala jídlo, dala prát první pračku prádla a věnovala se holčičkám. Při příchodu na zahradu jsem si všimla, že můj nejstarší a největší oleandr stojí v míse s vodou, na jejímž povrchu jsou mastná kola od benzínu či nafty. Ještě je vedle čerstvá louže. Je mi jasné, kdo to mohl udělat. Švagr, nebo jeho současná konkubína, která s ním sdílí obydlí. Má jich několik, alespoň jak tvrdí, ale vždy si nějakou "vylosuje" a tu si nastěhuje. Nikdo jiný, kromě nich, nás dvou a holek v domě nebyl. S manželem jsme oleandr vytáhli z mísy a já ho hadicí prolévala. V duchu jsem toho, kdo to udělal, proklínala.

Dcera s manželem si pro holky přijeli v šest hodin večer. Stihla jsem ještě vyprat druhou pračku prádla. Do desáté hodiny večer jsem chodila na zahradu hadicí prolévat oleandr.

A je po dovolené.

..

Pokračování - 3.9. - 6.9.2012 - a také trochu vysvětlení toho, kde jsem byla

..

Ráno, tak jako obvykle, vstávám ve čtvrt na šest. Musím do práce, kde mě kromě měsíční účetní uzávěrky, čeká moje nástupkyně. Nerada bych přišla pozdě. I přesto všechno znovu prolévám oleandr a vidím, že z něj během noci vytekly na chodník u domu další ropné produkty. Pak sprintuju na tramvaj a naštěstí přicházím včas.

Paní je milá a sympatická. Problém je jen ten, že už nemám možnost volně se v pracovní době brouzdat na počítači, procházet blogy.

Odpoledne průběžně prolévám oleandr a přitom hlídám holky. Byly dnes poprvé obě ve školce. Večer peru další várku, žehlím to, co už uschlo a liju vodu do oleandru.

V úterý ráno opět liju vodu do květináče s oleandrem. Nadávám už docela hlasitě a doufám, že moje neslušné výrazy ti dva dole slyší, mají otevřené okno.

V práci se měním v lektora, jak ráda bych se podívala, co je nového na blogu.

Odpoledne pokračuji v plýtvání vodou, ale nevidím jiné východisko. Slovo "svině" se stalo téměř mou součástí.

To bude účet za vodu, sakra. Hlavně, že mám svedený okap do sudu, abych neplýtvala a ted' jsem nucena lít pitnou vodu skrz obrovský květináč na chodník.

Středa ráno je jako přes kopírák, liju vodu do květináče s oleandrem a sprostá slova ze mě padají jako penízky v pohádce o oslíkovi, který se má otřást. Navíc si polévám nejen nohy, ale i sukni. Vraždila bych. Mokrá jdu k tramvaji, naštěstí v šest hodin ráno nechodí moc lidí.

Během dne mluvím s panem Kopřivou, který je odborník přes zahrady a ten mi říká, že jediná šance je oleandr vyndat z květináče a vymýt kořeny. I když prý už je hodně špatná doba na jeho přesazení, ale je to jediná šance, jak ho zachránit. Ropné produkty prý vydrží v zemi až 30 let.

Odpoledne čekám na návrat muže a sděluji mu, co mi řekl pan Kopřiva. Oleandr je skoro 40 letý, květináč je obrovský, stěhují ho vždy dva. Nedaří se nám dostat ho z květináče. Pomocí gumové palice, prolévání vodou se to nakonec zdařilo. Wapkou prolévám kořenový bal, bahno teče podél domu, od bahna jsou jiřiny, moje nohy. Mám vztek a nadávám. Pak se jdu umýt, převléknout a jedeme urychleně do Hornbachu koupit nový květináč a zem. Další zbytečné výdaje, které nemusely být, kdyby se někteří lidé chovali slušně. Po nákupu se svlékám už na schodišti a když muž přichází do bytu, běžím už zpátky v pracovním na zahradu. V půl deváté, kdy si svítíme světlem u vchodu do domu, je oleandr v novém květináči. Problém však je, že jsem vyplavila mnohem víc zeminy, než jsem jí ted' dodala. Prolévám novou zem a dosypávám jí. Mám chut' těm dolním šmejdům alespoň plivnout na rohožku. Ale nechci být jako oni. Vždyt' jak říkávala moje babička, na každou svini se vaří voda.

V noci spím špatně, přemýšlím, zda oleandr tuto akci přežije.

Přemýšlím nad lidskou zlobou, nad nenávistí. Proč jsou na světě lidé, kteří ubližují dětem, zvířatům, kytkám?

Odpoledne znovu zalévám novou zem v květináči a doufám, že se dostane k obnaženým kořenům. Větší květináč už totiž v Hornbachu neměli. Dosypávám zem a pak uklízím ten binec, který po naší včerejší akci zůstal na chodníku.

Přijíždí dcera s Emou. Další špatné zprávy. Sára má po čtyřech dnech docházky do školky horečku a Eminy předražené bačkůrky mají odlepené stélky.

Ted' si konečně sedám k blogu, abych zrekapitulovala náš jihočeský pobyt.

.

Poslední kapitola tohoto deníku je zdůvodněním toho, proč mám po dovolené opět blogovou pauzu a nepříliš dobrou náladu..

.

P.S. Za případné komentáře děkuji, doufám a pevně věřím, že se na blog dostanu znovu zítra večer.

.

P