Jedenáctá cesta do Itálie

Tak už po jedenácté.

O cíli letošní cesty bylo rozhodnuto v podstatě už koncem minulého roku.

Při našich poutích po Apeninském poloostrově jsme poznali, až na malé výjímky, téměř celé pobřeží. Jižní Puglia a její pobřeží chybělo. Poznali jsme Taranto na břehu Jónského moře a na "druhém břehu" jsme skončili v Bari. Ale to, co leží dál, bylo pro nás neznámou. Navštívit Salento, místo ležící v Puglii na podpatku pomyslné italské boty, jsem si přála už dlouho. Z vyprávění svého šéfa, který si po mnoho let pronajímal vilku nedaleko Gallipoli, jsem tušila, že tu bude krásně. Z publikací a knih, které o Itálii mám, jsem věřila, že tomu tak bude.

V roce 2005 jsme se seznámili s italskými manželi Mauriziem a Flavií. Byli to tehdy naši sousedé při pobytu v Puglii na Garganu. S minimální znalostí italštiny, spíš by se hodilo napsat s nulovou znalostí tohoto jazyka, jsme za pomoci slovníku a zejména lahve grapy, našli společnou řeč. Maurizio a Flavia tehdy podnikli dalekou cestu z Gargana do městečka Alberobello, ležícího v Salentu a potom nám s obrovským nadšením ukazovali model trulli, což je stavba typická pro tuto oblast. Kromě toho nás poučili o tom, že v Puglii se pěstuje kvalitní česnek, který od té doby vozíme domů coby suvenýr. Vždy si při jeho koupi, nebo při popíjení grapy, na oba vzpomeneme a na dálku zdravíme do Riva del Garda.

.

V pátek 15. června 2012 jsme z domova vyjeli v 7:30 hodin, i když jsme původně měli v plánu vyjet o něco dříve. Plány jsou však od toho, aby se měnily a dovolená má být obdobím klidu a ne, aby se z ní staly dostihy.

Z Bílé Hory jsme vyjeli, tak jako už mnohokrát před tím, po dálnici D5. V Praze se sluníčko snažilo po propršeném čtvrtku proklubat a trochu svítilo. Hned za Prahou jsme vjeli do mlhy, která až na malé kousíčky, kdy se zvedala, trvala téměř až na Rozvadov. První, co se vynořilo z mlhy, byla Přimda.

Pokračovali jsme na německé straně po dálnici A6. Provoz byl minimální a tady už nám na cestu svítilo sluníčko. Kolikrát už jsme tu jeli? Do Itálie po jedenácté, mnohokrát do Rakouska, ke kamarádce do Bavorska a přeci se nám to stalo. Byli jsme zapovídaní a místo, abychom odbočili z dálnice A6 na A93, pokračovali jsme dál po A6. Samozřejmě jsem si vyslechla komentář na téma, že jsem včas neupozornila na křížení dálnic. Ano, všechny stížnosti na mou hlavu, ještě, že jsem ten volant nedržela já. Na nejbližším sjezdu jsme opustili dálnici, přejeli most a vrátili se na ní v opačném směru. Manžel hartusil, remcal a vrčel. "Prosímtě, vždyt' se nic nestalo, jsme na dovolený", řekla jsem mu. Když jsme se blížili k nájezdu na A93, s trochou ironie jsem pronesla, aby neopoměl odbočit. Zaslechla jsem jen nějaké zavrčení.

.

Další cesta pokračovala bez problémů až před Mnichov, kde jsme se posouvali v koloně asi hodinu. Výstavba dálnice stále pokračuje, stějně tak jako na druhé straně Mnichova se buduje tunel Luisa. Doprava je tu svedena do pruhů vozovky v protisměru a my se šnečím tempem posouvali směrem ven z města. Konečně jsme se Mnichovem "prokousali" a najeli na dálnici A95 na Garmisch-Partenkirchen.

Krásné slunečné počasí ozařovalo vrcholky hor a já si všimla, kolik je ještě sněhu. Jezdíme vždy v přibližně stejném termínu, ale tak zasněžené vrcholky hor v polovině června, jsme ještě neviděli. Je vidět, že zima byla letos opravdu krutá.

Fotila jsem tu bílou krásu skrz přední okno auta, které bylo "zkrášleno" hmyzem, který na něm skončil. Fotografie z větší části podle toho také vypadají.

Ve svém archivu jsem našla i podobné fotografie z předchozích let a lze porovnat množství sněhu, které bylo letos. Je zvláštní, že v Ga-Pa stojíme pravidelně na semaforu a já fotím Zugspitze. Ne vždy se však fotografie zdaří, loni byla mlha, že kopce nebyly vidět, předloni lilo jako z konve. Tak pár pro porovnání - neoznačená je letošní.

Nefotila jsem jen z okna jedoucího auta, udělali jsme několik fotozastávek, abych mohla tu bílou krásu zdokumentovat a při té příležitosti jsme se i naobědvali.

Naše tradiční cesta přes Seefeld a zadem do Innsbrucku kolem letiště, se už stala tradicí. Dole ve městě jsme natankovali plnou nádrž a potom, když jsme na Bergieselu najížděli na dálnici A13 na Brennerský průsmyk, jsme zjistili, že to byl dobrý nápad. Tady se ceny pohonných hmot pohybovaly v mnohem vyšší cenové relaci.

Pohonné hmoty jsou letos opravdu drahé a rozdíly cen v jednotlivých zemích už nejsou tak markantní, jak tomu bývalo v minulých letech. Rakousko patřilo k těm "levnějším", tedy do loňska. Ted' už jsou rozdíly jen v řádu eurocentů.

.

Po překročení hranic jsme pokračovali po italské A22. Cesta ubíhala bez problémů, jen na mě v oblasti Dolomit padla únava. Stalo se mi to v těchto místech už několikrát. Když člověk trochu přimhouří oči a zadívá se na kopce a skály lemující údolí řeky Adige, může si představit tváře a obličeje. Alespoň moje představivost a fantazie v těchto místech pracuje na plné obrátky a já jsem si to pro sebe nazvala "Krajina spících obrů". A když spí oni, proč ne já?

.

Na odpočívadle pod Paganellou jsme se zastavili na kávu. Chvilku po nás dorazil autobus plný Indů. Netradiční návštěvníci s
e vyhrnuli z autobusu. Zařadila jsem se do fronty na záchod, docela jsem se mezi nimi se svou blond hlavou vyjímala. Pak jsem si všimla, že Indky nerespektují frontu a vesele předbíhají, švitoříc nějakou hatmatilkou. Myslela jsem si do té doby, že v Indii se používá angličtina, ale toto byl asi nějaký místní jazyk. Když už mě předběhla čtvrtá Indka, řekla jsem si "tak, holky a dost" a protáhla se mezi nimi. A než si jedna z těch "předbíhavek" rozmotala sárí - šup a byla jsem v kabince. Když jsem si pak myla ruce, zjistila jsem, že málokterá z nich použila vodu. Opouštěly kabinky bez umytí. Jiný kraj, jiný mrav.

.

Několik kilometrů před napojením A22 na dálnici A1 byla doprava svedena do jednoho jízdního pruhu. Dálnice se chvilkami zastavovala a potom se jelo pomaloučku dál. Důvod byl prostý. V souvislosti s nedávným zemětřesením byla porušena statika několika mostů, které vedly přes dálnici a i v sobotním odpoledni se pracovalo na jejich opravě pomocí vzpěr. Vzpoměla jsem si na souseda Claudia, který mi před odjezdem řekl, že "za autostrada ručí". Nojo, Ital. :-)

.

Letos, podobně jako loni před Bologní, po najetí na A1, nebyla vůbec žádná zácpa a provoz ve všech třech pruzích plynule pokračoval. Naše radost však byla předčasná, protože Bologní jsme projížděli šnečím tempem, víc jsme stáli, než jsme jeli. Nevím čím to je, ale můj muž vždy neomylně vybere ten nejpomalejší pruh. Vedle to jede, můj muž se přesune do toho doposud jedoucího a pruh se zastaví. Ten, ze kterého jsme odjeli, se rozjede a jede. Průjezd Bologní a pak nájezd na A14, která také občas stála, bez jakékoliv viditelné příčiny, trval více než dvě hodiny.

Dálnice se rozjela až za Imolou.

:

Chýlilo se k večeru a nás čekalo hledání noclehu. Dálnici jsme opustili v Cattolice a manžel zaparkoval u benzinové pumpy a začal na navigaci hledat nejbližší kemp. Upozornila jsem ho na značku, která označovala cestu ke kempu Misano. "Ten je daleko", pronesl můj muž a rozjel se. Kemp, který si našel na navigaci na místě, na kterém měl být nebyl, či můj muž ve spleti uliček špatně odbočil, nevím. Když už jsme potřetí jeli kolem té pumpy, kde našel/nenašel kemp, začalo mi to být divné a upozornila jsem ho, že jsme poněkud "zakufrovali". "Když jsi tak chytrá, tak najdi něco sama." "Já bych jela do toho Misana", pronesla jsem nepříliš hlasitě. "To je daleko", odpověděl můj muž a znovu lovil v navigaci. "Už to mám, tady je asi čtyři a půl kilometru kemp v Gabicce Monte." Jeli jsme podle navigace, stoupali do kopců a já litovala, že už se šeří. Nádherný rozhled to mohl být, kdybychom tu byli minimálně o půlhodinu dříve. Navigace nás vedla ostře do kopce po prašné cestě a pak se ozvalo "Dojeli jste na místo určení". Proti nám stál obytný dům, zavřená vrata a sráz k moři. Nikde žádný kemp.

Tma začala přebírat vládu nad italským pobřežím. "Jdu se tam zeptat", pronesl můj muž. "A kam?" "No, do toho baráku." "Aha a co myslíš, že se tam dozvíš?" Naštvaně se na mě podíval a rozjel se zpátky z kopce. Projeli jsme Gabicce Mare, ze kterého už moc vidět nebylo a znovu se vrátili k naší už známé pumpě.

"Prosímtě, jed' do toho Misana, tady jsou šipky."

Do kempu v Misanu jsme přijeli už za tmy. Ve tmě se hodně špatně staví stan, zapíchli jsme jen čtyři rohové kolíky, na jednu noc to stačí. Potom jsme se posadili u stanu a zkonstatovali, že je nám zima. Vzala jsem si na sebe džínovou bundu - poprvé a také naposledy během dovolené. Noc byla chladná, několikrát jsem se probudila zimou a zalitovala, že jsem bundu hodila do auta a ne do stanu. Při hledání a nenálézání kempu jsme najeli pouhých 18 km.

Ráno 16. června 2012 jsme po snídani zabalili stan, zaplatili pobyt a najeli znovu v Cattolice na dálnici A14.

Z pohledu na tachometr jsem zjistila, že od kempu k dálničnímu nájezdu jsou to 2 kilometry. Z taktických důvodů jsem mlčela.

V parném sobotním dni jsme s občasnými zastávkami dojeli až do Bari. Cesta ubíhala bez problémů, provoz byl nevelký.

Jen občas v blízkosti dálnice hořelo.

Jeden z požárů jsem zdokumentovala, jak jinak než přes přední sklo a navíc se mi tam "krásně zobrazil" italský autoatlas. :-)

.

V Bari jsme dálnici opustili a po E55 (zvláštní náhoda?), která je v Itálii značená jako SP4 jsme pokračovali podél pobřeží Jadranského moře až do Brindisi. Odtud jsme pokračovali po SS613 do Lecce a pak po SS101 do Gallipoli. Všechny tyto silnice jsou čtyřproudé a i když nejsou dálnicí, v porovnání s naší D11 na Hradec Králové, jsou mnohem kvalitnější. I tady na několika místech hořelo, či byly vidět ohořelé keře a stromy podél cesty.

Vzhledem k tomu, že jsme měli přesnou adresu hotelu, kde jsme měli zajištěné ubytování, navigace nás zavedla přímo před něj. Na recepci jsme předali voucher, vyplnili jsme přihlašovací papíry, pak jsme dostali klíče od apartmánu, průkazku na soukromou pláž a byl nám popřán příjemný pobyt.

Vyjeli jsme výtahem, odemkli dveře a z balkónu jsme se zahleděli na moře. Tento pohled se nám otevřel při pohledu z balkonu.

"Tak jsme tady."

Můj muž si vzal moje cestovní poznámky a zrekapituloval naší cestu. Ujeli jsme 1823 km, při průměrné spotřebě 5,45 l/km.

Pozn.: tento článek jsem začala psát už první týden po návratu. To to ale trvalo. :-)